Slepejsek

Romantika v exotických kulisách nejtvrdšího kalibru (slunce, moře, svatba). (Nebo je to jen reklamní klip na Austrálii jako zemi neomezených moderních trendů - návrat k přírodě a útěk od pohlaví?) Dějová linie již lety prověřená - od nesnáším k miluji tě. Navzdory všemu a všem (anebo silou a vůlí všech a všeho?). A kdybyste měli pocit, že je toho tak trochu moc/málo (dle osobního vkusu a naladění), pořád máte možnost uhnout na Tasmánii...

Námět (čarovala voda - ale ne zadarmo) je celkem zajímavý (i když ne až tak originální) a dává široké spektrum možností, jak ho zpracovat (osobně bych to viděl jako variaci Sophiiny volby). Autoři si vybrali blyštivou cestu hororu. Proti gustu žádný dišputát. Ale i strašit se musí umět. Kámen úrazu tady vidím v tom, že autoři nemají jasno o podobě zla, které nám chtějí servírovat. A tak před divákem postupně defilují duchařina, ohavné monstrum, tajuplná legenda i vetřelec, který si prostě vleze do vás... a každý chvilku tahá pilku. Výsledkem nemůže být než mišmaš stejně bezpohlavní jako LGBTQ...

Na jednu stranu přehlídka klišé. Na druhou natolik avizovaná, že to zas tolik nebolí. I díky ústřednímu hereckému triu až do okamžiku milostného uvědomění si snesitelné. Až v závěru - jakoby to chtěli autoři dohnat - teče cukr proudem...

Ukoptěná snůška nejbanálnějších pravd a prázdného tlachání/mlčení schovávající se do mlhy mystična. Tváří se to bůhvíjak hluboce filosoficky a přitom to neumí říct ani "Dobrý den!" tak, abyste neměli pocit, že je to jen póza. Navíc mizerné (toporné) výkony obou hlavních mužských postav (zejména Švehlík působí rozpačitým dojmem) - nejviditelnější je to na postavě spisovatele, který "musí" jet hledat až kamsi do Indonésie, ale přitom je ve vlastní rodině naprosto chladným=cizím elementem před i po...

Přeslazená růžová knihovna. A možná spíš něco jako morální výchovná lekce v americkém tričku. Brrr! Ještě teď mi trnou zuby...

Dokonalý doklad toho, že prkna, jež znamenají svět, a stříbrné plátno nejsou totéž. To, co může fungovat naživo v sále, může z plátna vyznít jako zasmrádlá mršina... (pozoruhodným je tu jediné: jak v dnešní době moderních samostatných soběstačných žen tahle hra jejich moderní samostatnost a soběstačnost nemilosrdně podkopává)

Příběh potlačený do pozadí, možná i pasovaný jen do role kulisy. Snad i proto nakonec zůstávají všechny nadnesené otázky nezodpovězené (i ty zdánlivě jasné odpovědi lze totiž v kontextu snadno zpochybnit. Opravdu to tak bylo? Nebo je to jen jedna možná varianta?) Nemám rád filmy, kde se většinu času hlubokomyslně mlčí (a kouří). (Až příliš to zavání prázdnotou a bezradností - vystříhat tyhle scény, tak je po celovečeráku - no i na ten to dalo jen s odřenýma ušima...). Přidám-li k tomu špatný zvuk (pár hovorů se ztratilo v neslyšitelnu), je mi skoro do breku. Jediné co to aspoň trochu zachraňuje, je vizuálno. Autor jako by to věděl a tak - v rámci "záchranné mise" v něm místy nadměrně tlačí na pilu. Bohužel. Příště to bude chtít mnohem více pozornosti věnovat hlavně scénáři...

Stylem hodně připomene nedávno uvedeného INVALIDU - další pokus o bláznivou jízdu jednou nocí, kdy se protnou cesty pár normálně potrhlých jedinců (což má trhat bránici a brát dech jako horská dráha). Jestli se INVALIDA (díky svému vozíku?) ještě držel při zemi, tady si autoři neberou servítky a létají jak nízkorozpočtové aerolinky natripované kdejakým sajrajtem. Scény si protiřečí, postavy se přebarvují jak chameleoni, příběh se bortí na každém rohu, vtipnost je téměř permanentně v kabátku trapnosti (policie a podsvětí, dobývání trezoru, asijská ambasáda, ...) takže divák nevěřícně zírá, cože to byl kdo schopen "vymyslet"... Dvě asociace jako bonus: 1) ani po dortu Pejska a Kočičky bříško tolik nebolí; 2) kdybych měl film sledovat znovu, vypadalo by to asi jako převýchova hlavního hrdiny v Mechanickém pomeranči

Celkem slibný námět (jak z chcípáků udělat chlapáky) je utopen v klasických klišé. Nekonečně dlouho trvá než se k němu přes retrospektivu z dětství a zamilovávací úvod prokoušete a když se to konečně stane, než napočítáte do deseti je zase pryč a místo něho sledujete nájezd mamin s kytarou a všemi nemožnými potomky do panenské přírody. "Zabékat si k ohňu". Po předvýchově Troškou a všech těch "diváckých" love-story posledního desetiletí jsem si myslel, že už není kam klesat. Mýlil jsem se. Teď vidím, že scénáře může psát každý. Netřeba se žinýrovat. Stupidnosti se meze nekladou... PS: Klasický přešlap, že někdo spadne do vody a vyleze suchý, je tady osvěžujícím ostrůvkem logiky. Těch pár procent je za Sokola. PS2: Jediné, co by mne ještě mohlo zajímat, je otázka Kam se poděl zbytek chlapáckého tábora? Ale bojím se to vyslovit nahlas, aby to neslyšel autor a nevzal to jako námět pro pokračování...

Velký humbuk před znamená většinou velké zklamání po... Pro Shyamalana platí stejný scénář už po několik filmů - nápad slibující velká očekávání, která se ale rozplynou v nanicovatém rozuzlení. Jakoby měl nadpřirozený talent dovést sebelépe rozehraný námět k naprosto bezradnému konci. Jakoby mu došly síly i ambice. Kdyby vyprávěl fóry, tak snad v životě nikoho nerozesměje, protože sebelepší pointu dokonale zazdí...