Lanark

Mazel klame tělem téměř až do samotného závěru. Celou dobu jsem přemýšlel, zda je vše jen podívaná na efekt, kde absence nápadu a děje je doháněna uměle přeháněnými protiklady. A zda Kold je tak výborný minimalistický herec a nebo jen režisér věděl, že by jakýkoliv pokus o projev byl průšvih. Trochu mne překvapují zdejší komentáře o jemné duši atp. Vy jste z těch 5 pěti vět a jednoho stálého "psího" pohledu se opravdu o Denisovi něco dozvěděli? Až decentně vyhrocený konec, díky kterému se postava Denise musela konečně trochu projevit, mi pomohl najít si k hlavnímu hrdinovi cestu a přehodnotit to, co jsem si předchozí hodinu myslel. Hodně vydřené čtyři hvězdy, ale ty boule místo krku mi nedají spát hodně dlouho...

Rádoby realistické drama, které však příliš tlačí na pilu a spoustu věcí zjednodušuje na hranici snesitelnosti. Na jednu stranu se snaží vzbudit apokalyptickou vizi světa, ve kterém existují jen peníze a lidi, kteří pro ně udělají vše. Na stranu druhou z těchto lidí dělají dětinské hlupáky, kteří se na situaci na japonské burze musejí ptát sekretářek svých známých. Pár zajímavých postřehů, jedna hezká workoholička a vtipné "snové" prostřihy. Ani americký vlk ani tento francouzský kohout však přes veškeré vytí a kokrhání mou pozornost neupoutali. Na krále zvířat stále čekám...

Banáni mě utvrdili v názoru, že Woody Allen je silný v krátkých povídkách a skečích. Jeho situační komika a hra s jazykem a momentem překvapení je to, co film táhne a co mu dodává punc originality. Problém nastává, jakmile se o řeč přihlásí děj - v tomto případě pokus o spojující prvek jednotlivých skečů. Zde bohužel veškerá zábava končí a divák marně tápe v záplavě otázek - co? proč? jak? Je však vidět, že se s tím Woody nikterak výrazně netrápí a spoléhá na to, že diváci se radši smějí tomu, když někdo uklouzne po banánové slupce, než že by přemýšleli, kdo a proč jí na tu zem hodil.

Poměrně vtipná francouzská komedie s vynikajícím Lino Venturou. S Jacquem jsem měl trochu problém, jelikož ty jeho psí oči mi přišli příliš protivné na to, aby ve mne vyvolali soucit nebo sympatie.

Vlčík šel tématem i zpracováním tak mimo mě, že moc nevím, co bych k tomuto filmu řekl. Přesto mám pocit, že bych měl a chuť, že bych chtěl. Abych ale neplýtval slovy na nejasné dojmy, nechám za sebe mluvit někoho jiného, kdo své myšlenky umí formulovat celkem jasně. Obecně schází (ve společnosti) asi nejvíc vnitřní klid a hodnotový řád. Přebývá povrchnost, těkavost, touha být baven, krmen a rozptylován… (Jiří Načeradský)

Ani vědci z Harvardu zatím (naštěstí) nedokáží vypočítat všechny cesty, kterými se život ubírá. Konečně bez prosluněných tanců a trapných písní. Konečně s civilním citem o tom, jak i v přelidněné zemi dokáže člověka potrápit samota. Tichá a přitom tak laskavá a upřímná romantika. Příběh, jehož vývoj si užívate tak, jako když postupně otevíráte jednotlivé "kastrůlky" a čekáte, jakou dobrotu v tom dalším naleznete. A navíc je jen na vás, zda si dáte sladký, nebo kyselý zákusek. Já volím ten sladký, jelikož si to tahle "cizí" restaurace zaslouží...

Z dokumentu je cítit, nakolik si režisér své babičky vážil. Cvetanka má rozhodně co vyprávět, i díky tomu jak bouřlivé 20. století bylo. Osud Bulharska nebyl natolik rozdílný od toho Československého a pravděpodobně pro jakéhokoliv diváka ze zemí bývalého východního bloku přináší příběh jedné silné ženy mnoho vzpomínek na minulost. Je určitě dobře, že takovéto "rodinné" dokumenty vznikají. Režisérovi symbolické obrazy (je původním povoláním scénograf) a práce s mizanscénou jsou zajímavým prvkem, který zajímavým způsobem pomáhá dokreslit určité situace, na které slova nestačí. Setkání s Cvetankou rozhodně není ztrátou času. Silné 3*.

Něžné vlny potěší v detailech, ale rozčilují v celku. Ano, oči Lucie Šteflové a nohy Táňy Pauhofové jsou opravdu krásné - problém je v tom, že Jiří Vejdělek kolem nich staví celý svět, včetně historických reálných událostí. Ženy v podobě něžných vln uvádějí do pohybu svět mužů, který by jinak nestál za řeč. To, že čeští filmaři staví své mužské představitele do rolí zasněných romantiků, kterým svět ubližuje a je potřeba jich především litovat, jsem si už zvykl. Přijde mi to hloupé a ufňukané, ale budiž. Vejdělek to však zahání do extrémů. Vše se točí jen kolem žen a touze po nich. A jediným společenským hybatelem je sex. Možná to opravdu k dobré komedii někomu stačí, mě bohužel ne.

Vše kolem tohoto filmu je tak trochu jiný příběh. Od režisérovy (sebe)důvěry držet projekt 8 let při životě. Až po fakt, že těšíte-li se na pohádku, popovídejte si spíš s umělcem, který Sněhurce prošlápl cestu. Doporučuju si přečíst pár rozhovorů s režisérem, pak totiž zjistíte čemu všemu je příběh Carmen pocta. Souhlasím s Bárou, že Macarena se pro tuto roli narodila a že nikdy nechci vidět jinou. Pro mě to nebyl jen jiný příběh, ale i jiný svět. Svět tančící v rytmu flamenca, svět ohňostrojů jisker v hlubokých tmavých očích zázračných i prokletých lidí. Nikdy nespouštěj býka z očí... Nespustím, pane Berger, ani z vás...

Nymfomanka je jen jedna.