Tezuka

Chci poděkovat tomu odvážlivci, co tento film natočil v kině, a posléze jej umístil na internet. Nejsem sice zastánce těchto praktik, ale jelikož v naší české kotlině je nulová šance, že by se to tu v kině promítalo, neměl jsem jinou možnost než čekat na online verzi, která se však oficiálně může objevit až za rok nebo i déle. Proto, když se mi naskytla možnost vidět jej alespoň takto, i za cenu horší kvality, neváhal jsem ani na sekundu, protože jsem jej toužil alespoň jednou vidět, a nevím, jestli bych se oficiální verze vůbec dočkal. Od té doby, co byly zveřejněny nové písničky od Radwimps, které jsem si zamiloval, jsem se na něj strašně těšil. Jsem rád, že jsem se dočkal, a i se zhoršenou kvalitou si to užil. Nebudu Tenki no ko srovnávat s Kimi no na wa, neboť se jedná o dva odlišné koncepty a každý má něco, co ten druhý ne. Při sledování jsem se ani příliš nesoustředil na dějovou linii, protože jsem se snažil do sebe vtáhnout tu hromadu emocí a lásky, které z něj tryskaly. Po celou dobu druhé poloviny mi tekly slzy z očí, a když se přidaly písně od Radwimps, které mám tak naposlouchané, úplně mě to zlomilo. Jestli někdo chápe sílu lásky, tak je to Makoto Shinkai a děkuji za to, že se s námi o ni chceš podělit. Pokud se dočkám oficiálu, tak si jej určitě pustím znovu a vychutnám si každičký detail. Opravdu to stojí za to.

Vy mě v Japonsku budete mít na svědomí brzo :D Divím se, že mi drží srdce ještě pohromady po zhlédnutí poslední série. Tolik emocí, napětí a akce prostě nedokáže jedno tělo strávit. Hollywodské akčňáky jsou proti tomuto jako Večerníček pro děti. Já opět mohu chrlit samá pozitiva. Začnu tím, že animace je naprosto dechberoucí, snad kromě filmů Makota Shinkaie jsem neviděl tak úžasně propracované detaily. Hudba v pozadí a opening songy jsou absolutně vynikající, neskutečně celkové napětí šponuje a opravdu člověka strhne. Rád bych tu vyzdvihl asi nejikoničtější opening tohoto anime, kterým je naprosto jistě Shinzo wo Sasageyo, jež nakazil i mě, ale přesto všechno jsem si nejvíce zamiloval opening 2. série Red Swamp, který má nádhernou melodii, a hned při prvním poslechu se mě dotkl. Co se dějové linie týče, tak je to obrovská skládačka. Prakticky až do třetí série vám budou chybět všechny informace, které potřebujete, aby vám to začalo do sebe zapadat. Ale to je na tom právě to neskutečně nádherné. Že prostě nevíte. A garantuji vám, že pokud si nepřečtete nějaké spoilery, tak na to vlastní hlavou určitě nedojdete. O to víc překvapující to je, když se to začne rozkrývat. Kdybych od začátku znal pravdu, tak bych se nedokázal tak souznít s postavami, nedokázal bych s nimi prožívat ta horlivá muka a nehořel by ve mě takový vztek na Titány, který jsem sdílel s lidmi, co jim museli čelit. Na příští rok na podzim se chystá poslední 4. série. Upřímně, mně to nedalo a začal jsem si na FANDOM webu číst, co se tam odehrává, jelikož anime kopíruje mangu, které již bylo dokončeno. Abych pravdu řekl, hodně věcí mě překvapilo a byl jsem celkem zhrozen, jak to všechno končí. Třetí série skončila docela ikonicky, že si tak říkám, jestli nebude lepší skončit s ní a už do toho dál nejít, abych si nekazil požitek, který z toho teď cítím. Rád bych vypíchl jednu postavu, kterou bych si přál mít vedle sebe jak Eren, jež si ji však vůbec neváží. Mikasa je prostě úžasná ženská, která vždycky Erenovi kryje zadek a mnohokrát ho vytáhne z bryndy. Je ochotna kvůli němu skočit i do samotného pekla nebo se pro něj prostě obětovat. Kromě toho je to nejlepší bojovnice ze všech Scoutů (vedle Levie Ackermana), který je de facto její příbuzný, protože jsou ze stejného rodu. Strašně mě štve, jak se k ní Eren chová, a neváží si toho, že má vedle sebe tak milující osobu. Každopádně se nebojím tohle anime zařadit mezi top 5, co jsem doposud viděl. Z hlediska akce a napětí jej dokonce dokáži zařadit na samotný vrchol, protože to co se ve mně odehrávalo, když jsem jej sledoval, to fakt nepamatuji. Vážně se divím, že mě to nezabilo :D

“I'm strong on the surface, not all the way through. I've never been perfect, but neither have you" .”Sometimes beginnings aren't so simple. Sometimes goodbye's the only way. And the sun will set for you". "Can't you see that you're smothering me? Holding too tightly, afraid to lose control. 'Cause everything that you thought I would be, has fallen apart right in front of you. "Who cares when someone's time runs out? If a moment is all we are. We´re quicker, quicker. Who cares if one more light goes out? Well I do" Tohle je jen zlomek nádherných, ale zároveň bolavých textů mých nejoblíbenějších písniček, které jsi nazpíval Chestere. Dnes je to na den přesně dva roky, co jsi nás opustil. Proto jsem se rozhodl, že ti zde, k Numbu, kterým to vše pro mě začalo, sepíši, jak moc mě tvůj hlas v životě poznamenal a věnuji ti tak svoji tichou vzpomínku. Linkin Park je pro mě výjimečná kapela. Já si totiž nikdy nevybíral interprety, nýbrž konkrétní písně, které mě dokázaly zaujmout. Většina lidí to má spíše obráceně, že se upne k nějaké skupině či zpěvákovi a poslouchá od ní/něj prakticky každý singl, i kdyby to měl být sebevětší propadák. Když se podívám na svůj aktuální seznam skladeb, tak za úspěšného interpreta u mě lze považovat toho, od nějž poslouchám alespoň 4 songy. A takové dokáži spočítat na prstech jedné ruky. Od valné většiny interpretů poslouchám 1-2 písně, které jsou třeba naprosto skvělé, ale kromě nich už není nic dalšího, co by mě od nich zaujalo. A teď k tomu proč je pro mě Chester Bennington a Linkin Park jedinečný. V současné době poslouchám od Linkin Parku 16 písní, což se úplně vymyká mému trendu. V počtu zpívaných písní je to u mě tedy absolutní jednička. Přesto to však není absolutní rekord, od skupiny Hammock poslouchám dokonce 38 písní, ale zde se jedná o žánr ambient, jež je naprosto jedinečný tím, že se nejedná o zpívanou, nýbrž o pocitovou hudbu vystihující okolní atmosféru, přírodu, melancholii a všemožné druhy myšlenkových procesů. Čím si mě Linkin Park tedy tak získal, že se mi od něj líbí tolik písní? Na to je jednoduchá odpověď. Chestrem. Vzpomínám si, jak mi na základce kamarád poslal na mobil remixovanou verzi Numb/Encore, kde tvůj zpěv zazní až v poslední minutě. Pamatuji si, jak jsem se vždy na tu poslední minutu těšil, protože jsem strašně miloval ten hlas. Z tvého hlasu jsem cítil, že se jedná o člověka, který si v životě hodně zkusil, který v sobě nese strašně moc bolesti a snaží se milionům lidí, kteří jej poslouchají, jejich bolesti ulevit tím, že ji absorbuje do sebe. Když mi ten samý kamarád poprvé u něj doma na svém počítači, v době, kdy teprve začínal youtube, pustil originální Numb, který je od začátku do konce jen tvůj, tak jsem byl v naprosté extázi. Právě tímhle singlem sis mě získal, a já ti dnes tady po nějakých 14 letech slibuji, že s tebou zůstanu až do své vlastní smrti. Všech 16 písní co poslouchám - Numb, Shadow of the Day, Leave Out All the Rest, One More Light, Lost in the Echo, In the End, Burn It Down, Castle of Glass, In Pieces, Crawling, New Divide, Rnw@y, Breaking the Habit, What I've Done, Faint, Somewhere I Belong jsou pro mě obrovský hudební poklad. Chci ti poděkovat i za to, že tvoje písničky zůstaly skvělé až do konce. Jsem strašně smutný z toho, že od tebe už nic neuslyším, protože jsi byl jedinečným hlasem, který svým zpěvem pomohl milionům lidí, ale miliony už nedokázaly pomoci tobě. Nevím, co přesně se ti před 2 roky honilo v hlavě, ale pro mě jsi statečný člověk, hrdina, co měl od dětství tolik jizev na duši, že je ani čas nedokázal zahojit. Přesto jsi navenek působil vždy pozitivně, usměvavě a snažil ses rozdávat lidem radost. Zde bych použil sloku z písně Leave Out All the Rest: "I'm strong on the surface. Not all the way through." Nikdo neviděl, že za zářivou tváří se skrývá temný stín v duši. Nebýt zpěvu, možná by sis sáhl na život mnohem dříve. Člověk co si něčím podobným neprojde nebo který má jinou mentalitu či charakter, nemá právo tvoji situaci soudit. Duše je příliš křehká na to, aby snesla tolik hlubokých šrámů. Z takových ran se pak šíří negativní energie do všech koutů mysli, dokud si člověka úplně nepodmaní. Kdybych měl tu možnost a mohl bych svůj život vyměnit za tvůj, tak věř, že bych neváhal ani vteřinu. Vnímám kolik fanoušků ti děkuje za to, že jsi je svým zpěvem podržel v nejtěžších chvílích života, kdy měli myšlenky na nejhorší a díky tobě zase uviděli světlo v duši. Tys tu měl zůstat a rozdávat lidem radost alespoň ještě dalších 50 let :) Čert vem všechny lidi, co ti v životě ublížili, hlavně toho grázla, co tě v dětství zneužíval. Posílám ti ohromný dík, za to, že jsi mi zpříjemnil život a pohladil mě na duši, spolu se všemi fanoušky dnes 20.7.. Na závěr bych si vypůjčil ještě jednu sloku z písně Leave Out All the Rest: "When my time comes, forget the wrong that I've done. Help me leave behind some reasons to be missed". Na tohle ti jen řeknu. Těch důvodů, proč nám budeš chybět, jsi zanechal opravdu mnoho.

Tenis je nádherný sport. Je úžasný v tom, že zde není prostor pro přetvářky, simulace a zdržování, jak je tomu v některých kolektivních sportech. Zde vyhrává ten nejlepší z nejlepších, ten který do hry vloží celé srdce i celou svoji mysl. Zde hraje každý za sebe, každý chce držet trofej pro vítěze Grand Slamu a být světovou No 1. Čas zde nehraje žádnou roli, protože musíte vyhrát 3 sety a je jedno, jestli to bude trvat hodinu, nebo třeba celý den. Björn Borg je tenisovou legendou, protože vyhrál 11 Grand Slamů do 26 let, kdy předčasně ukončil kariéru. Současně byl nejmladším vítězem French Open, které vyhrál celkem 6krát (rekord překonal Nadal v roce 2012), což byl přes 30 let světový rekord, a do příchodu Rogera Federera také jediný hráč, který dokázal 5krát v řadě vyhrát Wimbledon. McEnroe byl naprostý opak tohoto na pohled chladného Švéda. Nebylo zápasu, kdy by sprostě nevynadal umpirovému rozhodčímu, který podle něj mylně posoudil určitý míček. Na druhou stranu to byl skvělý hráč, který právě Borgovi překazil šňůru vítězství na Wimbledonu, když jej v roce 1981 porazil ve 4 setech. Borgovo poslední grandslamové finále bylo právě proti McEnroovi ve finále US Open 1981, ve kterém opět prohrál. Podívejte se ale co tu máme dnes. Zažíváme éru, ve které proti sobě hrají tři největší tenisté všech dob. Roger Federer v současné době drží rekord s 20 Grand Slamy a také aktuální světový rekord v počtu vítězství na Wimbledonu (8krát). Na záda mu šlape další legenda, Španěl Rafael Nadal s 19 Grand Slamy, z nichž neuvěřitelných 12 vyhrál na French Open, což je nejvyšší počet vyhraných Grand Slamů na jednom turnaji v celé historii tenisu, počítejme muže i ženy. Oba tito velikáni mají v zádech srbskou kometu Novaka Djokoviće, v současné době s 16 Grand Slamy, který má s Federerem i Nadalem kladnou herní bilanci. V živé paměti mám období 2011-2012, kdy Djoković porazil Nadala ve finále 4 Grand Slamů v řadě, což je něco naprosto nevídaného. Jejich rivalitu naprosto zbožňuji, lepší reklama na tenis ani nemůže být. Jejich vzájemné finále Australian Open 2012 a semifinále Wimbledonu 2018 jsou považovány za nejlepší zápasy tenisové historie, a to právem. Při těchto zápasem se mi doslova tají dech a jsem nervóznější než sami hráči. Proto by měli natočit podobný film s Nadalem a Djokovićem, a nejlépe v hlavní roli s nimi, dokud ještě hrají nejlepší tenis, ať je to pořádně autentické.

Pokemon v hraném filmu? Čekal jsem průšvih jak atomovka v Hiroshimě, ale nakonec proč ne. V zásadě to bylo nápadité se solidně zamotaným plotem. Víc než samotný děj jsem si ale užíval samotné zhmotněné pokemony, zejména když spolu zápasí, protože to je pastva pro oči, avšak bojových scén bylo jako šafránu. Líbilo se mi, že se zde objevili pokemoni ze všech generací, co zatím vznikly. Zejména boží bylo vidět Torterry, Greninje, Bulbasaury a korunku tomu všemu nasadil Mewtwo, jež je stále v mých očích nejsilnější pokemon vůbec, a každý, kdo někdy hrál některou z verzí první série her, které vyšly kdysi na gameboyích, mi jistě dá za pravdu, že závěrečný odchyt Mewtwoa na lv 70 představoval absolutní vyvrcholení herní extáze, kterou jsme z toho měli, a taky to byl boj, který stál nejvíc ultra ballů, pokud jste nepoužili stoprocentní master ball. A na závěr chci poděkovat tvůrcům, že zde vrátili Pikachuovi jeho Volt Tackle, což je Pikachuův nejsilnější elektrický move, jež ten Satoshiho jaksi zapomněl a v 5. generaci jej vyměnil za Electro ball, což je úplná chujovina, a proto od té doby nevyhrál pořádnej zápas.

Za tuto sérii jsem neskutečně vděčný. Právě katastrofa v Černobylu 26. dubna 1986 a později i ve Fukushimě Daiichi 11. března 2011 nastartovaly můj zájem o jadernou energii. Obě tyto katastrofy byly hodnoceny nejvyšším stupněm 7 a obě dlouhodobě paralyzovaly a otrávily velké oblasti, a také změnily život statisícům až milionům lidí. Přesto všechno jsem pevně přesvědčen, že by se na jadernou energii nemělo zanevřít, akorát si musíme uvědomit její moc a přistupovat k ní s maximálním respektem a opatrností. Mějme na paměti, že se jedná o prakticky čistý zdroj energie, jehož výpadkem bychom museli nedostatečnou energetickou kapacitu vykrýt energií z uhlí a plynu, která jak známo přispívá k znečišťování ovzduší. Katastrofa v Černobylu byla zaviněna mnoha faktory, od technických nedostatků na reaktorech RBMK, zejména grafitových zakončení regulačních tyčí, až po selhání lidského faktoru a špatně nastavený žebříček hodnot sovětského režimu, kde se raději bezohledně porušují pravidla a doporučení, než aby se uznala chyba a hledala náprava. V případě Fukishimy Daiichi se zase jednalo o naprostou laxnost japonské energetické společnosti TEPCO, která provozuje jadernou elektrárnu v geologicky nestabilní oblasti Tóhoku, kde se zemětřesení nad 8 Richtera vyskytují od pradávna, a na ochranu před přílivovými vlnami postaví vlnolamy, které dokáží odolat vlnám o maximální výšce 5 m. Co se nestalo? Přišla vlny o velikosti 10-15 m. Zatopily celý komplex elektrárny, včetně úložiště záložních generátorů, které pak nejsou schopny nahradit energetický výpadek samotné elektrárny, a tudíž všechny bezpečnostní systémy v elektrárně nemohou fungovat, včetně chladicího systému, který brání přehřátí reaktoru. K tomu všemu až neuvěřitelnou shodou náhod selže několik bezpečnostních systémů naráz. Výsledek je tedy takový, že se nakonec některé reaktory přehřály a roztavily. Člověk se od pradávna učí svoje chyby využívat k tomu, aby svoje technologie zdokonalil natolik, že se stanou spolehlivějšími a bezpečnějšími. Bohužel u jaderné energie je každá chyba drahá a je potřeba počítat i s těmi nejméně pravděpodobnými možnostmi, aby se něco podobného neopakovalo. Určitě není řešením se kompletně jaderné energie zbavovat, např. jak to teď dělají Němci a Švýcaři v Evropě. Dnes je na světě v provozu asi 225 reaktorů v 50 různých zemí. V procentuálním využítí jaderné energii jasně dominuje Francie, kde 23 jaderných elektráren produkuje asi 3/4 celkové energetické potřeby země a funguje to. Ale zpět k seriálu a jeho hodnocení. Vřele jej doporučuji ke zhlédnutí každému, kdo chce vědět, co se tam tehdy skutečně odehrálo a jaký to mělo celkový dopad na lidi, včetně hasičů, záchranářů, pilotů, pracovníků v elektrárně, a dokonce i na místní zvířata. Atmosféra je naprosto strhující až temně děsivá. Z mnoha záběrů člověku úplně zatrne či stoupnou chlupy na těle. Výhodu budou mít ti, co o této katastrofě mají povědomí a rozumí fungování jaderných elektráren, protože pak vám vše do sebe krásně zapadá jako puzzle. Jednoznačně nejlepší real life drama seriál, co jsem v životě viděl a právem takto vysoce hodnocený. Na IMBD je dokonce první a nevypadá to, že se to bude měnit. Souhlasím s názorem mnoha diváků, že ke vší dokonalosti tomu chybí jen ruský dubbing, ale mně samotnému tam ta angličtina vůbec nepřekážela. Třeba si to v Rusku předabují, a pak budeme mít i cover. Přál bych si, aby něco podobného natočili i o Fukushimě, třeba v hlavní roli s Kenem Watanabem.

Věřil jsem, že můj poslední film bude emoční a epická atomovka, ze které se budu dlouho vzpamatovávat. Nestalo se tak. Byla nám slibována ohromná pecka, scénář se 5 krát přepisoval a 5 let se to celkem tvořilo. Výsledek - perfektní animace a hudba, ale to je asi tak vše. Není zde žádná výrazná dějová linie, nový záporák nemá žádný motiv, nic o něm prakticky nevíme, nebuduje se zde žádné napětí a nebýt posledních 20 minut, nebyl by zde ani jeden kýžený emoční moment. Nový svět zde neměl prakticky žádný význam. Byl objeven a pak už se o něm dále nemluvilo, než do něj byli definitivně posláni všichni draci. Připadlo mi, že se producenti snažili spíše cílit na dětské publikum, a proto upustili od toho, co bylo pro tuto sérii příznačné. Strašně mě to mrzí a mám z toho uvnitř bublinu prázdnoty. Oba filmy i seriál byly tak vynikající, že mi tenhle svět šíleně přirostl k srdci a věřil jsem, že 3. film tomu dá korunu na hlavu. Přes určité zklamání to ale nemění nic na tom, že je to nejpovedenější animovaná trilogie nového století, která spojila mnoho lidí ze všech koutů světa a zaslouží si velké uznání. Děkuji za všechno Deane, za nový svět, který jsi mi dal.

Můj osobní názor na tohle anime je značně rozpolcený. Do první poloviny této 148 episod dlouhé jízdy, tedy zhruba do 75. dílu, kdy skončila kapitola Greed Island, jsem si to neskutečně užíval. Celý děj byl vysoce dynamický, napínavý, postavy byly naprosto geniální, že se kolem nich doslova vytvořil kult osobnosti a všechno bylo mezi sebou skvěle provázané, že jste si připadali jako byste byli součástí toho světa. Hunter Exam, Zoldycs, Heaven's Arena, Yorknew City a Greed Island jsou kapitoly, které zabírají první polovinu seriálu a pro mě představovaly absolutní vrchol geniality umění. Nebylo tomu co vytknout, naopak zvědavost a nadšení vás nutily pokračovat stále dále a dále. Bohužel, následně přišlo 60 epizod temna, které se zabývali něčím, co bych v tomto ději absolutně neočekával - invaze zmutovaných mravenců v lidské velikosti. Dobře, kdyby vypadali jako mravenci, tak to ještě skousnu, ale jak proboha může mravenec zplodit mutanta v podobě lva, geparda, krokodýla, chameleona, netopýra a já nwm čeho ještě. Přišlo mi, že se autoři musel úplně zbláznit. Ještě ke všemu byli lidožraví, takže to sjelo i do žánru hororu. Děj podle toho taky vypadal. Všechno to, co vás tu od začátku těšilo a co vám přišlo geniální se v této části vypařilo. Lidé umírali, mutanti umírali, Nen se stal jenom zbraní na hromadné ničení a nakonec to starej Netero vyhodil do luftu atomovkou, protože nás diváky z toho chtěl evidentně vysvobodit. Jediným pozitivem na této kapitole bylo zrození krále (japonsky: Ó) Meruema, který měl představovat tu nejsilnější a nejinteligentnější entitu, která kdy na svět přišla. Později se však místo ovládnutí světa zažral do hraní deskové hry Gungi s neporaženou šampionkou Komugi, kterou jako jedinou z lidí nedokázal v něčem porazit. Nakonec spolu zemřeli na toxickou otravu z atomového výbuchu ruku v ruce při hraní této hry, vůči které i šachy vypadají jako hra pro děti. Otravný tři královy strážce tu jmenovat ani nebudu, protože z nich mám pachuť v ústech. To co mě v této kapitole však pobavilo byla invaze na palác, která probíhala ve zpomaleném čase, takže 3 epizody ve skutečnosti zabraly třeba jen 3 minuty v ději. To věčné čekání hlavních protagonistů a rozmýšlení co budou dělat začalo být tak neskutečně otravné, že jsem měl chuť přeskočit celé episody. Když si to tak shrnu, tak jediné souboje, které mě tu uspokojily, byly souboj vytočeného Gona s Pitou a souboj Netera s Meruemem. Poslední kapitola, která byla zfilmovaná byla volba nového předsedy hunterské asociace. Samotné volby nebyly zase tak zajímavé, ale velmi se mi líbila dějová linie Killuy a jeho tajemné sestry Alluky, která disponuje druhou identitou jménem "Nanika" tedy něco. To něco má schopnost garantovat jakékoliv přání, ale nejprve musí být tomu něco splněny 3 žádosti, které však mohou být různě složité, od pouhého pohlazení po smrt či darování orgánů. Jediný Killua však dokázal ve své sestře najít harmonii, lásku a řád, a proto se tato podmínka na něj nevztahovala. Byla to velmi emotivní část děje, a proto mě o to více mrzí, že se vyplýtvalo 60 epizod na nesmyslnou kapitolu, když tu bylo tolik možností rozvoje a nedokončených příběhů. Přiznám se, že jsem zvažoval i snížit hodnocení, ale nemůžu to udělat. Už za těch prvních 75 a posledních 10 epizod by to bylo nespravedlivé, protože ty si zaslouží opravdu to nejlepší hodnocení. Arigato Nippon :))

Klobouk dolů. The Rock je podívaná jak se patří. Sešlo se zde silné akční trio Harris, Connery a Cage a všichni tři byli ve svých rolích naprosto neskutečně situovaní. Popravdě řečeno, nedokázal jsem se přiklonit ani na jednu stranu. Měl jsem silné pochopení pro americké vojáky, kteří chtěli spáchat onen teroristický čin, jelikož mnoha z nich a jejich rodinám americká vláda upírala jakékoliv odškodnění a válečné reparace za věrnou a poctivou službu v armádě. Kolik amerických vojáků doplatilo na nesmyslné žabomyší války zkorumpovaných a prolhaných elitářů vévodících si v teplých křeslech luxusních amerických institucí, zatímco oni museli povinně vystavovat svoje životy pro jejich zasraný demokratický ideály rozvracení světového řádu? Dokážu si představit jakou křivdu a pachuť v sobě tyto oběti musí nosit. Na druhou stranu vyhrožování odpálením raket na San Francisco, které nesly kapsle s nervovým plynem VX, a byly by schopny v rámci minut zabít většinu obyvatel města taky nepovažuji za morálně spravedlivou pomstu, jelikož většinu obětí by představovali jen nevinní. Nakonec se také ukázalo, že Ed Harris neměl v úmyslu nevinné lidi zabíjet a pouze blafoval. Ať už se na to díváme jakkoliv, filmový zážitek byl opravdu na vysoké úrovni. Kdybych měl být kritický, což často nebývám, tak bych jen podotknul, že nervový plyn VX není možné skladovat ve skleněných kuličkách, jak nám ve filmu bylo prezentováno. Mám rád, když film co nejvíce vychází z reálných možností, ale tuto maličkost dokáži skousnout. Díky za to, že je to jeden z nejlepších kousků na konec.

Skvěle zpracocaný film s exelujícím Nicolasem Cagem. Vřele doporučuji vidět každému, kdo chce pochopit jak bezvýznamný je lidský život a jak snadno a z jakých míst se šíří do všech koutů světa zbraně, které jsou pak využívány v nekonečných občanských a politických válkách. Na závěr přišla od Nicolase perlička, kterou milerád ocituji: " Největším obchodníkem se zbraněmi na světě je prezident USA." To bych nechal vytesat na dveře Bílého domu.