FIBO

A Night to Remember je spíš než filmem jako takovým hraný dokument. Není tu žádný ucelený příběh, žádné ústřední postavy, vše vychází z dokumentů, dobových materiálů a výpovědí přeživších pasažérů (a posádky). Jako zájemce o fenomén Titanicu jsem četl x knih, které jej popisovaly z historického hlediska (tj. co předcházelo čemu, kdo o čem rozhodoval, co vše se událo, co nakonec nebylo zveřejněno apod.). Tady bych opět zamezil srovnávání s Cameronovou verzí z roku 1997, protože opět takové srovnání nemá nejmenší smysl ani relevanci. Plusy a mínusy - jako mínus se jeví v jisté míře dost zásadní nesrovnalost záběrů točených na skutečné lodi a záběrů, které byly pořízené na malé maketě Titanicu. Záběry, které byly pořízeny na skutečné lodi, tak je u nich znát (pro osoby, které se Titanicem vážneji zabývají a znají ho), že na sledovaných scénách neodpovídá podoba lodi Titanicu jako takovému. Tj. vidíte loď, ale není to Titanic. Herci tam hrají, běhají, ale prostě víte, že Titanic na palubě A což byla "boat deck" vypadal úplně jinak, než vidíme ve filmu (příklad). Co mě však nesmírně potěšilo, byla interpretace založená na výslechu přeživších i odpovědných osob posádky a velká míra zahrnutých údalostí na Titanicu, které James Cameron v konečné verzi neprezentoval. Vidíme zde rozsáhleji hierarchii posádky, kapitánovy rozkazy, kdy poprvé sdělí skutečnost o situaci posádce a následně udělí pokny vyšším důstojníkům, kteří následně své rozkazy rozvětví pod své podřízené čímž se dosáhne toho, co v Titanicu Jamese Camerona vidíme jen v pozadí. Na rok 1958 mě až zarazila autentičnost některých interiérů, které jsou na tu dobu dost věrné (byť ne tak dokonalé, jako řemeslná práce na Cameronově projektu, která vycházela prakticky 1:1 dle originálních plánů). Jídelna první třídy, společenská místnost 3. třídy, kuřácký salon v první třídě (tuším, že jde o palubu C), to vše je poměrně věrné. Molly Brownová je doslova k sežrání, ne jen jako herečka, ale jako autentické převyprávění postavy, která ve svém okolí byla skutečně atypicky dobráckou a kladnou postavou. Bruce Ismay je zde vylíčen jako zbabělec, podobně jako v Cameronově snímku. Podle historických pramenů však situace kolem jeho odchodu z lodi proběhla jinak, než tyto filmy udávají. Velké plus je další historicky přesně popsaný děj, tak jak následoval ve skutečnsti. Varování před ledovci, Californian, Carpatihia přijala tísňové volání, privátní vzkazy papalášů z první třídy upřednostněné před provozními vzkazy atd. atd. To vše, má hodně vypovídácí historickou hodnotu a dokonce i scény, které divák může letmo přehlédnout (muž chce proniknout do sestupující lodi a důstojník ho tam pustí pouze za podmínky, pokud tam sešplhá na laně). Opravdu, bravurně odvedená práce, ale pořád tomu dávám spíš příznak dokumentu než filmu. Dokonce překvapí, že plavčíky (tj. členy posádky) tam dělalo i několik kluků ve věku 12-15 let, což, s ohledem na historické hledisko nebylo nic nenormálního. Jediné mínus bych viděl ve velkém rozdílu u záběrů točených s maketou a na skutečné lodi, kdy u záběrů na skutečné lodi je v zásadě patrné (pro znalce), že tato loď skutečně nemá s Titanicem nic společného (tj. s loďmi třídy Olympic, kde byl Titanic zbudován druhý v pořadí jako sesterská loď Olympicu). Ve výsledku ale, uznale kývám a dávám 5 hvězd za vyčerpávající "obrazový dějepis". Takhle kdyby to fungovalo na školách i s ostatními historickými událostmi, to by bylo něco... Vynikající práce!

Výpravný příběh, který lze těžko přirovnávat k jakýmkoliv novodobým filmům. Režisér uvádí diváka do pozice, kdy se mu zažere pohled představitelů pod kůži. Hlavní dějová linie je protkávána drobnými vedlejšími liniemi a tvůrci dokážou přimět diváka, aby se s postavami ztotožnil, pochopil je a dokázal se do nich vžít, v čemž tkví velká síla tohoto filmu. Vidíme tu, jak se postupně buduje obranná strategie, divák může nahlédnout sám do toho, jak a proč taktika vzniká a jaký má vliv na reál. Onen hudební motiv, jednoduchý leč velmi příznačný, mi bude znít v mysli ještě hodně dlouho.

I přestože budeme respektovat dobu vzniku tohoto filmu, může se stát, že těžko v něm divák shledá prvky pro filmy v daném žánru příznačné. Osobně jsem se spíš nudil, pár málo momentů je skutečně poutavých (představení domu, zamčená místnost), nicméně, zbytek je opravdu jen podrůměr. Více než hororových nebo mysteriózních prvků tu daleko více převládá romance, díváme se na chování lidí, kterému prostě nevěříme. Když už nastupují "duchařské" scény, tak jsou na můj vkus hodně laciné, nepřesvědčivé, není tu žádná hrůza, atmosférično, během filmu ani jednou nehrozí, že byste se lekli nebo Vám minimálně přeběhl mráz po zádech. Mám v oblibě duchařiny, ale tady ani doba vzniku nedokáže ospravedlnit to, že se jedná o film, který větší část diváků zřejmě neosloví.

Pokud opomeneme silně vlastenecký až propagandistický charakter filmu, pak se jedná o výpravný a na tu dobu (!) hodně povedený filmový počin. Člověk si na jednu stranu uvědomuje, že jde o hodně starý film, na stranu druhou to nic neubírá a nemění na zážitku z něj. Můj jediný záměr, proč jsem si ho sehnal a pustil, bylo, že se touto hudbou Sergeje Prokofjeva inspiroval Basil Poledouris v Barbaru Conanovi (1982), což bylo dost znát. Herecké výkony a celkové ztvrárnění perfektní, i přestože místy dnes některé pasáže těžko uvěřitelné.

Zhasněte světla, sedněte si do křesla a nechte se nést filmem. Člověk by nevěřil, jak film z počátků kinematografie dokáže diváka i v dnešních časech doslova rozbít. Nadčasový film, který dokáže i dnešního diváka dostat, pobavit a zejména - dokážete se vžít do děje a co hlavně - mít strach o život herce, což dnešní kinematografie nabídnout nedokáže.

Minikomentář - první a bohužel poslední film, který jsem viděl jako student na SVOŠF v Písku. Těžko něco psát, protože všechno, co by se dalo popsat se odvíjí z tehdejší doby a techniky, která se při natáčení použila. Němý film, který nám může přijít zajímavý z dobového hlediska, ale pokud toto opomeneme, tak se jedná o vcelku nevýraznou podívanou, která může dnešnímu divákovi přijít nudná nebo "blbá". Když jsem seděl ve školním kině a přemýšlel, kolik mu dám hvězdiček, zvažoval jsem mezi jednou a dvěma. Dvě za jedno z nejstarších děl a za rok tvorby 1919.