Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Horor
  • Dokumentární

Poslední recenze (296)

plakát

Devadesátky - Přehrada (2022) (epizoda) 

Nepamatuji si, že bych si kdy z nějakého českého seriálu odnesl takový zážitek jako po čtvrté epizodě Devadesátek. To, co tato epizoda divákovi dala, by se dalo bez nadsázky přiřadit k highlightům nejen tuzemské seriálové tvorby, za kterou by se nemusely stydět ani lepší zahraniční produkce. Nevybavuji si, že bych po dosledování nějakého CZ/SK seriálu zíral na závěrečné titulky s otevřenou pusou a právě zpracovával zážitek, který daleko převyšuje návštěvu kina. Atmosféra, napětí a tíživá hudba Juraje Dobrakova vrhne diváka do středu dění a to způsobem, že si ani neuvědomíte, že sledujete televizní seriál. Už v tuto chvíli lze Devadesátky považovat za klenot české seriálové tvorby, který už teď sedí na trůnu a na míle převyšuje laciné, brakové, hloupé a scénáristicky/dramaturgicky primitivnější konkurenty, které cílí na nenáročné a po pracovním dni unavené publikum (zdravím Voyo a kreativní producenty tuzemských komerčních televizí). Pokud by se tvůrcům i nadále podařilo přidat pod kotel a zobrazit následující bezprostřední dění ve své surovosti a ohyzdnosti tak , jak se celá kauza udála, tak tu můžeme mít český Černobyl a to bez nadsázky. Klobouk dolů všem zúčastněným a Marešovi zvlášť. PS: Juraj Dobrakov coby skladatel se mi začíná čím dál tím víc líbit.

plakát

Mařenka a Jeníček v lese hrůzy (2020) 

Příjemně obscénní a psychadelické podání příběhu o dvou sourozencích. Překvapivě nehloupé a relativně originální pojetí sází na neotřelou vizuální stránku a hutnou a slovy těžko popsatelnou atmosféru, u které si divák není jistý, jestli tvůrci nebyli pod vlivem omamných látek. Ponurost, strach a neznámo tu funguje vcelku dobře s neotřelým podáním zdejších reálií (čarodějnice a její netypická chalupa, podivně vyhlížející venkov a okolí lesa). Příjemně mrazivě působí zvláštní „snové“ sekvence s tajnou podzemní místností, kde se děje... ehm, vlastně ani nevím, co to vlastně bylo. Film jako jako celek neoslní, ale o celou jednu úroveň ho zvedá hudba, která ještě umocňuje zdejší podivno, tajemno a nepochopitelno. Divák se dívá a nechápe, na co se vlastně dívá, což vlastně přeloženo do slov vyjadřuje i Robova hudba. Jen škoda závěrečného plot twistu, bez kterého by se film obešel a to ještě přivírám oči nad zvláštně nelogickým zachováním postav v posledním obrazu. Právě ty najednou změní své vlastní chování a dosavadní motivace, což po tom, čím si prošly, nedává moc smysl. Jako celek však příjemně ujeté s povedeným soundtrackem.

plakát

Lví král (2019) 

Viděno v Cinema City s českým dabingem. Nový vizuál oproti původnímu je pěkný a působivý, ale jaksi se z něj vytratila duše. Film navzdory své dlouhé stopáži nijak nenudil. Místy jsem si nebyl jistý, jestli to, co vidím, se mi líbí nebo ne. Celkový zážitek by se dal shrnout asi tak, že film nenadchne, ale ani neurazí. Zimmerova hudba (která rozhodně není jen přešlehnutím staré verze) je opět fenomenální. Vadou na kráse bylo jen to, že spolu s českým dabingem byly předabovány ústřední písně, což dost devalvuje celkový zážitek z návštěvy kina. Počeštělý Circle of Life stejně jako celá řada písní vyznívá neforemně a hloupě. Film jako celek průměr, ale hudba ho posouvá o kousek dál. Pod čarou: Pokud by se mě někdo zeptal, která verze je lepší, určitě bych se klonil k originálu.

Poslední hodnocení (1 513)

Ultimátum - Epizoda 8 (2022) (epizoda) (E08)

11.05.2022

Ultimátum - Epizoda 7 (2022) (epizoda) (E07)

10.05.2022

Ultimátum - Epizoda 6 (2022) (epizoda) (E06)

09.05.2022

Funny Girl (1968)

24.04.2022

Ultimátum - Epizoda 5 (2022) (epizoda) (E05)

24.04.2022

Ultimátum - Epizoda 4 (2022) (epizoda) (E04)

18.04.2022

Ultimátum - Epizoda 3 (2022) (epizoda) (E03)

09.04.2022

Ultimátum - Epizoda 2 (2022) (epizoda) (E02)

05.04.2022

Ultimátum - Epizoda 1 (2022) (epizoda) (E01)

05.04.2022

Reklama

Poslední deníček (11)

Pocta Jamesi Hornerovi (Rudolfinum 25.10.2015)


Nedělní Praha. Ocelově šedá obloha. Tak nějak by se dalo vystihnout pochmurné prostředí pražské kotliny krátce po poledni. Shlukující se postavy ve společenském oblečení dávaly znát, že se člověk blíží k místu určení, což bylo v tomto případě pražské Rudolfinum. Nálada je relativně smíšená. Těším se na koncert, ale zároveň já a moji společníci víme, že tento koncert má pachuť tragické události, která se stala pár měsíců zpátky. Ostatně, tento koncert by se z logiky věci neuskutečnil, nebýt tragické smrti Jamese Hornera. Několikrát si vzpomenu na citát, který měl údajně Horner prohlásit. Dokud budete na mě myslet, budu tu stále. Něco na ten způsob. V tom případě by tady dnes měl být s námi, napadne mě.

 

Sál se rychle zaplňuje a těžko by člověk hledal neobsazené místo. Asi by se nějaké našlo, ale účast byla alespoň opticky skoro stoprocentní. Orchestřiště se začíná zaplňovat hudebníky a balkón za nimi posléze obsadí množství dětských postav. V jednu chvíli tam jen tak všichni postávají, zatímco pod nimi se ozve klasická zvuková kulisa ladících se hudebních nástrojů. Za relativně chladného potlesku vstupuje dirigent, který se hluboce uklání směrem do hlediště. Sedíme na levém balkóně prakticky napasování v úrovni orchestřiště, toto nám naskýtá slušný výhled na celé dění v orchestřišti. Přímo pode mnou sedí dvě harfistky, blízko k nim křídlo houslistů, následuje pozice dirigenta a za ním další křídlo houslistů. Za jejich zády je řada hudebníků s žesťovými nástroji a ještě za nimi ještě větší řada hráčů s perkusními nástroji. Sál potemní a osvětlené zůstává pouze orchestřiště. Soubor otočných diodových reflektorů porůznu osvětluje balkónovou část s chlapeckým sborem.

Představení začíná epilogem ze Star Treku II. Jde o moji srdcovou záležitost, tak jen hypnotizuju dění pode mnou a poslouchám živě něco, co doteď znám zpaměti jen z oficiálního score. Moje dosud šedé a nevyhraněné očekávání okamžitě mizí návalem náhlé pozornosti s nastraženým sluchem před tím, co tu před námi vzniká. Hlasitost toho všeho podle mého subjektivního vnímání postupně narůstá a já se chvílemi přistihnu, že přestávám sledovat orchestr a konkrétní hudebníky a jenom poslouchám. Nevím, jak to vyjádřit, protože takový pocit se dost dobře nedá slovy vyjádřit. Cítím jakési vnitřní naplnění a uspokojení, které podporuje preciznost a čistota melodie, která obklopuje sál. Melodie tolik známé a přesto hodně osobní, kterou má člověk v sobě spojenou s určitými událostmi ve svém životě. Na chvíli si uvědomím, že bych si přál, aby tenhle moment nikdy neskončil, přesto podvědomě vím, že tahle událost, tihle lidi, tento sbor a tato sešlost je unikátní a už se nebude opakovat.

Následují další čísla, která nejsou pro mě tak osobní jako úvod, přesto mají mou maximální pozornost. Znovu tápu pohledem z jednoho tělesa v orchestru k druhému. Vnímám ty lidi a selektuju si jednotlivé nástroje při poslechu toho, co znám zpaměti. V jeden moment sotva postřehnutelným způsobem začne doplňovat orchestr sbor. Chlapecký sbor, který stojí v lajně na balkóně za orchestřištěm. Hudba dostává nový rozměr, všechno je perfektně vyvážené, ani jedna složka nepřehlušuje druhou. Můj optický průzkum orchestru opět ustrne a opět se soustředím pouze a jenom na hudbu. Ta hudba je tady a zarývá se člověku pod kůži, doslova jako injekce. Sám ztrácím kontrolu nad tím, kam vlastně směřuju svůj pohled. O minuty později posloucháme suitu z Vetřelců. Skladba začíná motivem Main Titles. Nastoupí smyčce, není jich moc a nejsou moc hlasité, o to ale svým způsobem vynikají. Až na ony smyčce je tu naprosté ticho, že by člověk slyšel cokoli, co sem nepatří. 

Opět se dostavují pocity nirvány. Main Titles je zvláštně propojené s akčnější skladbou, kdy se přidávají ostatní členové orchestru, ozývá se dunění, bubnování, každý z členů orchestru je zapojen, doslova každý. Pod sakem cítím, jak dostávám husí kůži. Ta hudba rezonuje okolím, je hlasitá a obsahuje podíl práce každého z těch lidí tam dole pod námi.

 

O přestávce sedíme na svých místech, přestože mnoho lidí svá místa dočasně opouští. Diskutujeme o hudbě, o Hornerovi. Myslím, že za dnešek už asi nezažiju ten pocit, kterým jsem tu zažil v několika relativně krátkých, ale o to intenzivních momentech. Čas běží, dirigent občas mezi čísly odbíhá, sem tam mezi skladbami stroze promluví do mikrofonu organizátor s krátkým formálním komentářem a pomalu se blíží finální část - suita z Avataru.

Opět balkón zaplňuje chlapecký sbor a hráči se ujímají poslední části programu. Melodii, která by se dala popsat jako cizokrajná a exotická, tak tu v určité části doplní sbor v tuhle chvíli osvětlených kluků na balkóně. A zase, přichází ten mrazivý pocit. Orchestr zapojuje veškeré svoje kapacity. Nastává pasáž v soundtracku pojmenovaná jako War. Tady už orchestr ždímá veškerou poslední kapku z potenciálu každého zde přítomného nástroje. Opět mám husí kůži. Tympány jedou, smyčce, žestě, bubny... absolutní vrchol této blaženosti doplňuje sbor chlapců, který zvedá zdejší už takto vystupňovanou akustiku na takovou úroveň, že mě napadá, jestli se neodrhne strop Rudolfina a neodletí kamsi v dál pod náporem té energie, která tu vzniká.

Akce končí, pocit nirvány střídá pocit smutku. Smutku, že tohle bylo neopakovatelné a že vystoupení na tomhle kusu božího pískoviště skočilo. Zapamatuj si to, zapamatuj si to dobře. Říkám sám sobě. Opouštím Prahu v náladě příjemného přemítání. Dnes už nebudu nic dělat, nechci tenhle zážitek nechat rozplynout v proudu jiných myšlenek a činností.

 

Pocta Jamesi Hornerovi (Rudolfinum 25.10.2015)

Reklama

Reklama