marvan

Pravda je ukrytá tak hluboko, že nám na ní nemusí záležet, pravil ústy jedné své postavy Kundera. Současnost je dobou povrchu, důležitý je dojem a styl. Ty děcka na to přišli.

Jako dokumentarista je pro mne Stone mnohem přijatelnější než jako autor hraných filmů. Především díky tomu, že kromě svých naivních a zjednodušujících názorů Stone tentokrát předkládá také fakta, se kterými lze polemizovat a na základě kterých jsem často dospěl k méně jednoznačným nebo i odlišným závěrům než autor.

Hodnotit pouze styl, bylo by to za plný počet. Ale koho dnes ještě doopravdy šokují tyhle překombinované "šokující" thrillery? Danny Boyle se evidentně snaží být tím cool režisérem jako kdysi, ale to co bylo dříve cool, je dnes dávno vyšeptalá nuda. Až si budu příště chtít dát něco od Dannyho Boyla, pustím si raději Mělký hrob, jehož příběh je postavený na stejném principu.

Počínaje Polytechnique Villeneuveovy filmy působí jako filmy od úplně jiného režiséra, než jeho autorské začátky, "32. srpen na Zemi" nebo "Maelström". První filmy Villeneuve natočil bez filmařského vzdělání a přestože byly místy zběsilé, dokázaly svou bezelstností a nasazením chytit za srdce. Po té co si režisér doplnil příslušné vzdělání, staly se jeho filmy strukturovanější a čitelnější, ale také ztratily do velké míry ten původní drajv a senzitivitu nahradil kalkul. Největším nepřítelem kreativity je dobrý vkus.

Vyčítat pohádce pro náctileté, že funguje podle jiných pravidel než realita je nesmysl. Naopak, je třeba vyzdvihnout, že se tenhle teenagerský remake Milliusova Rudého úsvitu oproti předloze nebere tak vážně. Více se zaměřil na postavy, samozřejmě to nejsou reálné a životné postavy, ale typologie z různých teenegarských seriálů, krásní modelové, kteří neztrácí styl, ani když krvácí. Právě v tomhle je to zvráceně krásné a zábavné, sledovat postavy alá Beverly Hills, které jsou postaveny před úplně jiný typ problému, než že se Brandonovi rozvázala tkanička. Ale chápu, že na takovýhle druh zábavy musí být divák ochotný přistoupit.

Po shlédnutí Side Effects se mě zmocnil smutek nad takto promrhaným talentem. Na co Soderbergh sáhne, to dokaže přivést k dokonalosti, přesto z jeho posledních filmů čiší neskutečná tvůrčí únava. Tenhle pocit únavy a tvůrčí prázdnoty dovedl tematicky zúročit jen v The Girlfriend Experience, kterým se negativně vymezil vůči festivalovým trendům.

V Milliusově kryptofašistickém podání se Barbar Conan změnil na Tupce Conana, který jde v mnoha ohledech zcela proti duchu Howardovy předlohy. Howard sice stvořil svého hrdinu v ovzduší intelektuálního diskurzu rasových teorií 30. let, ale byl zamýšlený jako protipól civilizační změkčilosti a pokrytectví. Literární Conan je zhmotněním principu svobody nespoutané vyšeptalými společenskými konvencemi, spíš nietzchovský nadčlověk než arijský tupec ovládaný vůdcovským principem. Děj filmu tvoří ideologicky podbarvený nenávistný šleh vůči filosofii hippies. Tohle opravdu nemá s Howardem nic společného. A krom toho, i jako pouhé řemeslo je to nesnesitelně blbé.

Vexed patří do ranku ulítlých komedií typu Červený trpaslík, které parodují zažité žánrové postupy, s typicky suchým britským humorem a sarkasmem. Zároveň je z toho cítit autorův pozitivní vztah k žánru, který dodává těm pitoreskním figurkám a situacím lidský rozměr. Pokud vám zbylo po skončení Červeného trpaslíka v srdci prázdné místo po geniálním magorovi Davidu Listerovi, pošuk Jack Armstrong ho bezesporu vyplní. Princip epizod seriálu je jednoduchý. Tým nesourodých detektivů vyšetřuje vraždu spáchanou v nějakém absurdním prostředí, což vyvolává dostatečně nesmyslné a komicky vděčné situace. A tak se vyšetřuje na psychiatrické klinice pro zazobance, v televizní soutěži o nejlepšího kuchaře nebo ve fitness centru. Mým prozatímním favoritem je vražda na fakultě gender studies s neskutečně pošahanými dialogy. Konfrontace pseudointelektuálních keců a Jackova sebevědomého křupanství tvoří přímo výbušnou směs.

Autor scénáře psychopatického nářezu I Saw the Devil tentokrát i za kamerou. Gangsterský film, ve kterém je zlo i dobro relativní, protože v tomto světě vítězí, slovy jednoho z hrdinů, pouze síla.

Zatímco americký mainstream ustrnul ve vlastní seberecyklaci, z Asie proudí inspirativní žánrové chuťovky.