Renfield

Podřídit celý život své pracovní roli a nevystoupit z ní ani v těch několika hodinách volna, protože i tam se pan Stevens vzdělává a nemá zájem být ve svém pokoji kýmkoliv rušen. Co na tom, že se kolem něj řeší události zásadní pro světové dění, nemá na ně názor, co na tom, že mu zrovna umírá otec, nebo že o něj jeví zájem slečna Kenton, je přeci v práci, neustále. Výborná studie jedince, ale také vztahu, který nikdy nebyl, nepostrádá napětí a je doslova plná emocí, i když se to zprvu nemusí zdát. Stačí však vzpomenout na fantastické scény sbližování ústřední dvojice, na to, jak se Emma Thompson snaží dostat Anthony Hopkinsovi pod kůži, nebo ho alespoň trochu poznat. Tam napětí a očekávání, jestli pustí blíže k sobě, opravdu nechybí. A jsou momenty, v nichž jsem si tím byl jist, jenže... Ten příběh se z větší části odehrává ve velmi turbulentní ale smutné době, takže se na jeho pozadí vedou politické diskuze, opět skvostně napsané. Ale zajímavý je i obyčejný každodenní chod domu, vůbec pohledem kamery, která veškeré prostory umí využít. Což mi připomíná, že mimo výborné herecké výkony, musím zmínit také světlo (třeba scéna rozhovoru o stavu otce) a samozřejmě hudbu. Atmosféra je zkrátka na výbornou.

Tři příběhy a v nich kompletní pokrytí světa drog, od těch nejnižších, co je využívají nejvíce, až po ty nejvyšší, co to berou čistě podnikatelsky. V každém z příběhů nechybí postava, která stojí proti tomuto světu. A v každém z příběhů nechybí pád a naděje. Jejich záměna potom nehrozí, odlišují je velmi dobře zvolené barevné filtry, každá z barev přesně sedí k tomu prostředí, k té sortě lidí. Kamera nezná klid, působí tedy až dokumentárně, čímž společně s filtry a střihem přidává dění na intenzitě. Několik scén působí, co se střihu týče, lehce nedokončeně, není tomu tak, nůžky jsou přesně tam, kde mají být. Traffic stojí na dialozích, není v něm příliš akce (ta právě často působí vystřiženě), není podstatná, díky její absenci se toho stihne více odehrát, přitom tempo nepoleví. V tom pomáhá i hudba, ale Soderbergh dokáže výborně pracovat také s tichem, což atmosféru ještě vystupňuje. Herecky mě velmi překvapila Catherine Zeta-Jones a vlastně už vůbec nepřekvapil Benicio Del Toro (v pozitivním slova smyslu samozřejmě), ale výborný byl i Dennis Quaid a Don Cheadle. Traffic je pro mě nejlepším filmem Stevena Soderbergha, proto odpustím i závěrečný baseball... ale vlastně proč ne, jistý smysl dává i ten. 95%

Pravděpodobně díky předloze, ze které tvůrci čerpali, nechybí Jagně podstatně propracovanější příběh, než měl Vincent. To však má i svá negativa, samozřejmě se z ní nevešlo všechno, takže některé postavy působí, co se jejich povahových rysů týče, poněkud zvláštním dojmem. Znát je to především na Antekovi, v jedné scéně by pro Jagnu udělal vše, hned v další se k ní chová dost neuvěřitelným způsobem, i když se v jejich vztahu a vztazích vlastně nezměnilo nic. Něčím podobným si však opravdu projdou všichni, dokonce i vedlejší postavy, které jsou však i na malém prostoru velmi dobře využity, charakterizují totiž místní poměry. Předsudky, pomluvy a všestranná závist jsou všude, stačí k tomu několik rozhovorů, jenž dávají ději a jeho směřování jasný smysl. Vizuálně film opět nadchne, mám však pocit, že tady ještě lépe funguje spolupráce s výbornou hudbou, která to celé posouvá o laťku výše. Stačí vzpomenout na scénu svatby či masopustu, první zmíněná začíná posmutnělým obřadem, aby se vše rozzářilo na svatebním veselí, alespoň zdánlivě. Druhá zase v první části s až hororovým nádechem a následným pokračováním v dešti, logicky už bez hororu. U obou je také dobře vidět, jak tvůrci pracují s vizuálním pojetím, tam kde je nejhůře, se vše zostří, téměř až do podoby klasického filmu, aby při opačných chvílích na povrch zase vystoupil barevný akvarel. 90%

Od té noci uběhlo devět let, Jesse a Celine mají za sebou roky, které v mnoha případech dokáží vzít ideály. I oni jsou jiní, ale jejich cesta není tolik překvapivá, naznačila ji už ta noc. I na ni se každý dívá po svém, nebo to alespoň tvrdí, ale třeba si ji pamatují úplně stejně, třeba ji oba po svém umělecky ztvárnili, aby nezapomněli. Dlouho to tak však nepůsobí. Po jejich opětovném setkání je cítit nervozita z následujících minut, jestli budou témata k hovoru, jestli to celé konečně dopadne, nebo se snad vidí naposledy? Řeší se vše možné, včetně politiky, ledy se začínají prolomovat. Jesse nabírá jistotu, u něj jsou ty city jasně znát, Celine opět tajemnější, ale jsou chvíle, kdy se dokáže otevřít. Jejich posun a vzájemné otevření se během pouhé hodiny je famózní, přitom to celé opět neztrácí na reálnosti, ať už dialogy (vtipkování ve vážných situacích, jejich odlehčení), hereckými výkony (bezesporu oba opět fantastičtí), nebo snad až nenápadnou režií. Paříž dává zase jinou atmosféru, pouliční umělci však už nejsou potřeba, tak je to pouze na těch dvou. Loď, auto a především byt jsou bez debat. Jesse to nevzdává a Celine svým způsobem ničí, aby vzápětí dala naději... otevře se. Před soumrakem je v životě dál, je syrovější, dospělejší a samozřejmě z mnoha důvodů mně bližší. Čímž rozhodně nechci říct, že by Před úsvitem bylo slabší, to je totiž v životě také přesně tam, kde být má. 95%

Z počátku pocitově nesourodé linie se velmi rychle propojují. První série je natolik promyšlená, že i když se nějaká její část zdá být slepou uličkou, není tomu tak, děj se k ní ještě vrátí, rozpracuje ji a dá ji smysl. Kdyby to náhodou nestihl v této sérii, v té následující už zcela jistě, příkladem budiž třeba Greta Overbeck. Nikam se nespěchá, jedinou více akční scénou je výborná závěrečná přestřelka v Moka Efti. Finále jak má být, včetně Rathova předešlého hledání v apartmá Edgara Kasabiana. Není však tou nejsilnější scénou vůbec, v té tedy taktéž figuruje famózní Moka Efti, jak by také ne, ale plná tehdejšího nočního života střední a vyšší třídy. Závěr druhé epizody možná nadchne až příliš, vzhledem k tomu, jak brzy přichází. Jenže u výborně sestříhaného vystřílení sídla příznivců Trockého, jenž se prolíná s famózní hudební sekvencí z Moka Efti, nelze jinak. Zajímavé je i to, jak jsou si tyto dvě zase zdánlivě nesourodé části blízko. Fungují však i osobní příběhy postav, vůbec právě Gereona a Charlotte, včetně jejich bližšího seznámení. K tomu skvostně natočená prvomájová demonstrace s děsivou pointou v podobě postřeleného policisty, dění kolem vlaku a tajné armády a tak bych mohl pokračovat. A ta atmosféra! 90%

Poct filmovému řemeslu vzniklo za několik posledních let vcelku dost, Damien Chazelle však nedává na obdiv pouze jeho krásu, ale prostřednictvím třech postav také hnus. Když pominu celkové originální, těžce velkolepé a velmi odvážné pojetí, vidím hlavní rozdíl právě v tom, právě v té poslední hodině, kdy se to z "komedie" překlopí do dlouhé deprese, v niž některým zvuk (a nová pravidla) v podstatě zničí dosavadní život, aby mohli přijít jiní, ti, co s ním uměli lépe pracovat. Je tam tedy příchod zvuku, je tam těžký život štábu a (smrt) komparsistů, řekněme dobové problémy, jenž nemají daleko k těm dnešním, byla by toho zkrátka spousta, ale základem všeho jsou tři postavy, jež se potkají na párty? - něco takového. První půlhodina spolehlivě vtáhne do těch let, do toho večera, jenž zase nadchne, aby dokázal i znechutit. Je to přehlídka fantastických kostýmů a dokonale sehraných komparsistů (ta práce s davem! a to nejen zde), kterými proplouvá výborná kamera, za zvuku nejspíš nejlepšího soundtracku Justina Hurwitze. Tady se objeví Jack Conrad, jenž se příliš nemusí o nic starat a všechno mu vychází dle jeho představ, snad až na veškerá manželství. Toho zaujme pracovitý a velmi schopný Manny Torres, který má jasný cíl, k němuž mu může Jack na začátku cesty pomoct. Ale je tu i Mannyho femme fatale Nellie LaRoy, ta, které on vždy pomůže, aby ho ona i přes několik velmi osobních chvil neustále přehlížela. I ona však má svůj jasný cíl a jde si za ním velmi tvrdě. Margot Robbie a Diego Calva fantastičtí, výborný je však i Brad Pitt a v lehce navíc scéně také Tobey Maguire. Jeho scéna vyloženě být nemusela, přesto něco dovypráví, ukáže zase jiná místa, takže i ona smysl má. Nakonec pro tu neskutečnou předchozí jízdu bych odpustil ledasco. Dlouhý úvod, kratší závěr a veškerá natáčení jsou však tím nejlepším. 95%

Zamilovanost a tím i oddanost Bess je pro ni nebezpečná, Jan vnímá jejich vztah řekněme reálnějším pohledem. Závažná nehoda jeho povahu však změní, nebo nechá vyplout na povrch to, co bylo prozatím skryto a co ho přidává na stranu trýznitelů Bess, i když úplně jiným způsobem. Za trýznitele se dá považovat téměř celá vesnice žijící v neuvěřitelných "tradicích", jenž ženě dávají minimum práv. I zde však platí, že nejsou všichni stejní, ty však Bess sama pod tíhou těžkých psychických problémů nechápe, neslyší. Je tu přeci Jan, který to s ní nemůže myslet špatně a kterému je třeba splnit každé přání, ať je jakkoliv zvrácené. A potom je tu i Bůh... Pocitově nejsyrovější Lars von Trier, co na tom, že jeho pozdější díla dokážou příběhově zničit ještě víc, když Prolomit vlny má syrovost nejen v příběhu, ale i kameře a zvuku. Nadšen z tohoto pojetí nejsem, více mi sedí právě pozdější poetičtější (opravdu velké uvozovky) Trier, ale k Vlnám to zkrátka neuvěřitelně sedne. Dělení kapitol potom působí až ironicky, je tu hudba, záběr na barevnou krajinu, což dokáže vzbudit naděje, které Trier v každé kapitole rychle ukončí, protože vždy může být pouze hůř, až do závěrečného "vykoupení". Emily Watson si na natáčení zřejmě prožila své, hraje ovšem výborně. K postavě Bess jdou i její občasně zvláštní výrazy v obličeji, působí nesměle a čím blíže závěru, tím více zničeně. Stellan Skarsgård je jinde, bez nějakých zásadnějších výjevů mám pocit, že Bess chápe a v životě hodlá postrčit dál, minimálně v části do nehody. 90%

Taková vynucená dovolená v očistci (snad ještě horším, než je samotný Tottenham) nevěstí nic dobrého, vůbec v případě nájemného vraha. To kdyby byla alespoň na Bahamách... ale co už, jsou to Bruggy, tady má problém přežít i trpaslík, co potom otcovský Ken s malým frackem Rayem. Dny jsou dlouhé, památky (ne)zajímavé, bary dostačující, jenom ta práce od Harryho nějak nepřichází. Turistická část je trefně odlehčená, nikam se nespěchá, čeká se na něco a při tom čekání se tím nejlepším možným způsobem využívá atmosféra města, ale třeba i těch barů. Martin McDonagh doslova chrlí jednu hlášku za druhou a je toho schopný i během dramatičtější dialogové výměny v části "kdy už se ví". Přitom sílu scény tohle odlehčení vůbec nekazí, v mnoha případech právě naopak, tak výborně je to napsáno. A potom jsou tu ty místní (Eirik, prodejce lístků) i nemístní (Američané, Kanaďan) vedlejší postavy, ke kterým se děj vždy ještě vrací, často ho přímo ovlivní, což překvapí zejména u Američanů. Tady má zkrátka vše své místo, vše svůj smysl. Na scénu přichází Harry, děj zrychluje, je zase jiným způsobem nadsazený, což rozhodně není na škodu. Vůbec, když závěr přináší tu nejlepší možnou souhru kamery, hudby a zimní atmosféry, jenž tomu předvánočnímu masakru zkrátka sedí. Tak ještěže se to nevyřešilo v parku. Ústřední herecká trojice bez debat. 90%

Úvodní epizoda je slušným šokem, na jedné straně svatba, na té druhé jiné "dospělejší" postavy (nejvíce otázek vzbuzuje Arthur), ale také dospělejší obchody. Peaky Blinders míří výše, pryč jsou pouliční rvačky, více toho řeší dialog a když selže, potom je teprve čas na staré dobré praktiky. Zmatek první epizody nemá dlouhého trvání, děj se ustálí, ruské intriky si berou hlavní slovo a Tommy má co dělat, aby to ustál. Minimálně Tatiana Petrovna, do jejichž plánů dlouho (do poslední epizody) není vidět, mu hlavu zamotá řádně. Gaite Jansen ji hraje výborně, scény jako noční procházka po domě ozvláštněna ruskou ruletou nebo právě ta v poslední epizodě jsou nezapomenutelné. K nim nakonec patří i večeře, kde to vře mezi Tommym a knězem, v jehož roli je Paddy Considine fantastický, až zamrzí, že tu zrovna velký prostor nemá. Nakonec však atentát na něj, únos, nebo konfrontace s Michaelem, bohatě stačí. Závěrečná epizoda je prozatímním vrcholem seriálu, ke scénám z ní musím přidat ještě proslov Alfieho Solomonse, jenž sice je jedním z mnoha, ale tento má prostě vše. Dále také technicky (protože i tato stránka je na vyšší úrovni) parádní prostřih kněz, tunel, trať. A především závěrečné Tommyho zúčtování, zdaleka nejen finančního rázu. Rodina byla vždy na prvním místě... 90%

Téměř v každé sérii přišel pocit, že tohle je hotový Heisenberg, že Walt se už nemůže propadnout hlouběji, ale byl to opravdu jen pocit. Každou sérií, někdy i každou epizodou, nechává Heisenberg Walta kdesi v dáli. Tak fantastická ta proměna je a není zdaleka jediná, i když společně s Jessem samozřejmě nejvíce viditelná. Jesse dospívá, současně se však propadá do čím dál větších psychických problémů, dlouhou dobu je na něm znát, že chce od všeho pryč, že touží po "normálním" životě, v čemž mu brání Walt. Nenávidí se, přesto se potřebují, jejich vztah výborně shrne jeden hon na mouchu. A takových by tu bylo, Breaking Bad je do posledního feťáka precizně napsáno a obsazeno. Není v něm žádný gangster z vyšších tříd, prakticky všichni působí řekněme obyčejně a v ději nepředvídatelně, i v tom je síla seriálu a jeho příběhu. Každá z epizod má svůj prolog, vůbec by nebylo na škodu vidět je jednou všechny za sebou. Celý seriál má dokonalou technickou stránku a ta se právě v prolozích trefně prolíná se stejně kvalitním příběhem. Není to jen zvolená hudba, kamerové kompozice, ale třeba i zvuk, ticho, například v pouštních pasážích. Díky posledním epizodám Bryana Cranstona herecky překonává Aaron Paul, alespoň zmínit musím ještě Boba Odenkirka, Giancarla Esposita a Deana Norrise. Stát se drogovým bossem zdá se být na léčbu krize středního věku ideální. Více u jednotlivých sérií. 95%