Aiax

Příjemná a koukatelná oldschoolovka, Jolie po Výměně potvrzuje charakterní herečku (relativně), Schreiber jako vždy skvělý. Solidní pozice mezi špiónskými dramaty, jejichž celková úroveň ovšem není v poslední době - a to si přiznejme - kdovíjak valná.

Než se rozhodnete shlédnout tenhle flák, zajděte si nejprve na záchod, protože jakmile se nová one man šou Samuela L. Jacksona rozjede, sevřou se vám půlky a všechny svěrače v těle jako pěst a ven nic nepustí až do závěrečných titulků. Opravdu jsem už dlouho neviděl nic tak napínavého, tak silného, tak ochuceného morálními dilematy, tak myšlenkově podnětného. Tedy přinejmenším co se hollywoodských áčkových thrillerů týče. V Americe už delší dobu probíhá vzrušená debata o tzv. exekutivních pravomocech - kam až může výkonná složka státní moci zajít při ochraně amerického fáterlandu. Jordanův film na tuhle otázku samozřejmě neodpovídá, nečekejte žádného Jacka Bauera, hrdinného mistra boje proti padoušským teroristům a salutování hvězdopružné vlajce. A nečekejte ani jednoznačný příklon k PC hippie táboru, jehož motem je "dúúd, i Satan má svá práva, dúúd". Jordan vsazuje do inkvizitorského křesla všechny vyznavače jediné simplistické víry, pravičáky i levičáky, mačisty i pacifisty, a právem útrpným je nutí přezkoumat svou vlastní oblíbenou verzi národně bezpečnostního dogmatu. Je opravdu pozoruhodné, jak vyvážený je jeho přístup - do samotného konce jsem nepoznal, jestli je poselství filmu jestřábí, nebo holubičí. Každopádně jsem byl nadšen, tohle bude určitě horký kandidát na zlatého plešouna, přinejmenším za scénář. "Nemyslitelné" je napínavý, dospělý, podnětný produkt minoritně inteligentní a vkusné části Hollywoodu.

Nejen že podle spousty fandů tady Al Pacino podává zatím svůj nejlepší výkon (a to je opravdu co říct), nejen že se Barry Levinson předvádí tak, jak to co deset let umí jen on, nejen že mistra Pacina podporuje koncertní těleso dalších skvělých herců v čele se Susan Sarandon, tenhle film je navíc DŮLEŽITÝ. Zní to strašně, já vím, ale je to tak. Fakt. Lidé se bojí institutu asistované eutanazie, protože lidé se zkrátka od přírody bojí všeho neznámého. Většinou nevědí, oč jde, myslí si, že někdo chce jezdit po republice a vraždit staré lidi, a nechtějí o něčem takovém ani slyšet. A tak se ve špitálech, hospicích a domovech pro přestárlé dnes a denně odehrávají hrůzné lidské příběhy, příběhy o utrpení, bezmoci, falešné morálce a sobeckém svědomí, ze kterých člověku vstávají vlasy na hlavě. Al Pacino v roli doktora Kevorkiana, zřejmě nejznámějšího aktivisty za legalizaci eutanazie, ukazuje všem, kdo se chtějí dívat, že koncept důstojného odchodu ze života je vysoce morální a etický akt milosrdenství, že není čeho se bát a že je nejvyšší čas pokročit na vyšší civilizační stupeň a přijmout příslušné zákony. Takový film mění lidská srdce, lidské mysli a lidskou historii. Šest hvězdiček z pěti.

Tahle kabaretní blýskavá italsky dramatická podívaná je pravda trochu banální, ale je třeba uznat, že tohle dneska nikdo neumí tak jako Rob Marshall. Některá taneční čísla, třeba to s Kate Hudson...to je prostě taková paráda, že člověk jen zírá. Ten střih, ten styl, to nasnímání, ta energie, molto bene, bravo, bravissimo. A je třeba dodávat, že Day-Lewis hraje opět jak o život? Těžko. Ženy jsou nebezpečné jako opium, kostýmy plné flitrů až přechází zrak, kamera výprava herci top. Každé políčko filmu jen jen vystřihnout a zarámovat. Jenže příběh, a popravdě i hudba, mi přišly stejně unavené jako hlavní protagonista. Zápletka o tvůrčí krizi italského režiséra? Give me a break. Muzikál je pravda muzikál, ovšem ne vše na muzikálu musí být nutně záměrné, stylizované klišé. Trochu originality nikdy nezaškodí a samotné dokonalé řemeslo mnohdy nestačí. Každopádně doporučuji, Nine je parádní hold Itálii, hereckému umění a ženám, jaký stojí za to vidět.

Cesta je nudná nikoli proto, že je tak pomalá a zamyšlená, ale protože je příšerně předvídatelná. I divák, který se zrovna nevyžívá v katastrofických scifárnách nebo hororech o posledních lidech na Zemi, je s rekvizitami tohohle žánru díky popkulturní osmóze obeznámen natolik, že předem odhadne, jak se bude film vyvíjet v každé konkrétní scéně. A pro ty, kdo podobné kousky cíleně vyhledávají, je to už úplná ztráta času. Já, který patřím tak někde doprostřed, jsem dorazil až na konec jen díky fastforwardu. Abych ale vysvětlil ty tři hvězdy (slabší, dodávám) - atmosféra a vizuální stránka se opravdu povedla. Postkatastrofických filmů je dvanáct do tuctu, a mnohdy daleko dražších, ale jen málokterý dokázal zapůsobit na diváka tak tísnivě a osudově. Jinak ale spíš zklamání.

Mamet se v žánru vojensko-špionážních filmů pro dospělé cítí jako ryba ve vodě. Jeho poznávacími znaky jsou dokonalá orientace v reáliích, minimální obsah bullshitu, úsporná, řízná režie a precizně vykroužené dialogy. Důkazem budiž podceňovaný Spartan, Ronin nebo právě "The Unit", unikátní pohled do světa tajných elitních komand, konkrétně slavné americké Delta Force, podle které je fiktivní "Jednotka" vymodelována. Samozřejmě nelze čekat, že sedmdesátidílný seriál bude dokonale vyvážený, co díl to perla - některé epizody jsou víceméně vata. Ale celková úroveň je vysoká, ty části, které se týkají jednotlivých misí útvaru, jsou vynikající, ale i výjevy z rodinného zázemí jsou většinou snesitelné, někdy dokonce i zajímavé. Emocionální scény nešustí papírem, zápletky působí autentickým dojmem, jako by vycházely ze skutečných příběhů. A pak je tu samozřejmě geniální Dennis Haysbert, velitel, za kterým by každý voják šel klidně až do pekla. Jde o áčkový americký seriál CBS, takže je nutno počítat s povinnou dávkou hvězdopružného patriotismu a jisté glorifikace armády, ale autoři rozhodně nenabízejí typický černobílý pohled ve stylu "americká vláda hodňouši, nepřátelé Ameriky padouši". A ani naši hrdinové nejsou žádní hrdinové. Ty nejlepší díly jsou zároveň ty, kde se autoři nebojí ukazovat temné stránky politického systému, potažmo tajných služeb, a zároveň temné stránky v duši každého člověka, i toho nejkladnějšího hrdiny. To vše přispívá k výše zmíněné dospělosti a autenticitě seriálu a já musím říct, že pokud jde o seriály, tak dobře jsem se už dlouho nepobavil. Pro fandy military povinnost, pro fandy dobrých seriálů doporučení.

Parádní retro stylovka s vymazleným řemeslem a dokonalou hudební složkou.Scorsese nikdy nebyl můj bůh, takže od něj nikdy nečekám bůhvíco, se Shutter Islandem mě jednoduše potěšil a pobavil, hlavně protože něco takového už dnes umí v potřebné kvalitě natočit málokdo.

Jako protiváha dnes už oscarového Hurt Lockera funguje Green Zone perfektně. Bigelowová se věnuje komornímu "lidskému" příběhu bez špetky politické angažovanosti, zatímco Greengrass to na diváka vybalil bez servítek skoro čistě politicky. Obojí má pro i proti. U Hurt Lockera mi vadilo, že Kathryn ve snaze maximálně se soustředit "na člověka" svůj majstrštyk tak vodotěsně izolovala od okolní politicko-historické reality, což působí trochu křečovitě. Greengrass zase natočil kvalitní výpověď o obludnosti americké politicko-zpravodajsko-vojenské mašinerie, ale zase se mu přes veškerou snahu nepodařilo nabídnout divákům tak sympatické a prokreslené hrdiny, jaké ztvárnili Renner nebo Mackie. Po řemeslné stránce jsou oba filmy srovnatelně špičkové, Greengrass ovšem exceluje davovými scénami a svůj trademarkový roztřesený styl tady dotahuje téměř k dokonalosti. Od scénáře Briana Helgelanda asi leckdo čekal trochu víc, a oprávněně. Tvůrci filmu zřejmě nechtěli natočit druhou Syrianu, kterou plně pochopili nejspíš jen příslušníci nejvyššího velení CIA, ovšem svou snahu o srozumitelnost a přehlednost možná o chlup přepískli. Green Zone se tak co do složitosti a intelektuální náročnosti zápletky pohybuje zhruba na úrovni chytřejších filmů Rolanda Emmericha. Ale čert to vem, Greengrassův nejnovější kousek sice leckomu nechá na jazyku jemnou pachuť lehce promarněného potenciálu, to je ale z negativ víceméně vše; pak už následují jen samá pozitiva a divácké jistoty. Green Zone je špičkově natočená divoká vojensko-thrillerová akce od začátku do konce s přidanou hodnotou silné politické výpovědi, což je pro mě osobně velké plus.

Antoinne Fuqua si obešel žánrové kolečko, a když po deseti letech došel zpátky na začátek, zjistil, že jediné, co opravdu umí, jsou policajtské thrillery. Zato je ale umí excelentně. A tak natočil Brooklyn's Finest, který se může spolu s Training Day beze studu zařadit po bok L. A. Confidential do síně slávy svého žánru. Definitivním důkazem, že se poučil, budiž jeho další film Pablo Escobar, který, jak doufám, bude velkolepý narkothriller, který nám vypálí díru do amygdaly.

Moc moc příjemná romantická komedie. Která není moc romantická. Ani moc srandovní. A Zooey nějak tloustne. A ten týpek rozhodně není typický hrdina dívčích srdcí. Hudba je trochu cheesy. Celkově občas dost depka. A kdo byla ta malá holka? Prostě moc fajn film.