rikitiki

Říkala jsem si, jakou reakci by dnes vzbudilo natočit pohádku s orientálními motivy, kde dívky nosí roušky, hrdinou je sultán, který vlastní harém, a lidé tam vzývají Alláha. Asi by se rozproudila internetová bouře, jakouže indoktrinací a muslimskou propagandou to zase ČT krmí naše nebohé děti. V roce 1974 však ještě nikoho nic takového nenapadlo, Preissová byla divukrásná a vpravdě pohádková a Petr Štěpánek velmi pohledný muž. Takže jsem se těšila, jak si užiju tuhle studiovou cestu do dávné Arábie…  A místo toho jsem dostala stupidní příběh, kdy se z neznámého důvodu sultán mstí nebohému (dobře, trochu velkohubému, ale to není zločin) kováři, znemožňuje jemu i dalším obživu a pak ho zlotřile testuje, jestli pořád ještě bude mít nezaměstnaný kovář dost peněz na večeři, jak sliboval. Ten příběh není jen hloupý, ale je zákeřný a morálně zkažený. Pokud by pohádka měla mít morální ponaučení, tak tohle zní leda: „Když si bohatý, můžeš si dělat, co chceš. Když si chudý, můžeš se z toho jen snažit vykecat.“ Za poťouchlé skutky čeká boháče odměna v podobě krásné dívky – která se zařadí k dalším, nyní už okoukaným, holkám z harému. Pracující třída se může radovat, že nepřišla o hlavu a získala místo sluhy. ….  Ne, tahle pohádka není jen blbá, ona je i zlá. SHRNUTÍ: Kterak si sultán z nudy rozšířil harém i služebnictvo a ještě se zadarmo najedl na úkor řemeslníka.

Zajímavé osudy bratrů i jejich skupiny, která přežila několik vzletů a pádů. Při pohledu na bratry mě napadlo, jak velký význam v současnosti hraje vzhled zpěváků. Existují vůbec nějaké ne příliš pohledné zpěvačky s fantastickým hlasem, nebo je producenti vyberou vždy podle vzhledu a s tím hlasem už něco ve studiu udělají? Je to nefér, nic moc extra vzhledově přitažlivých zpěváků je i dnes dost, ale na ženský platí jiný metr. Bratři Giddovi rozhodně k žádným krasoňům nepatřili, ale zpívat a skládat uměli.

Sci-fi romanťárna pro puberťáky, která je snesitelná až na ten konec, který jako by napsal Jára Cimrman. Tudíž veškeré předešlé krutě dojemné momenty překryl dojem legrační splácaniny.

Snaživě dobové a posmutnělé jako hudba hraná na violu. Hlavní hrdina je podle mého vkusu až příliš velký umanutec, ale film se vidět dá. Nečekejte ale od něj, že vám pozdvihne náladu a rozveselí vás.

Robert Redford, nazrzlý fešáček, prototyp zdravého amerického hocha a tak tvůrčí a inspirující osobnost! Francouzi v dokumentu však kladou – nijak překvapivě – drtivý důraz na jeho politický aktivismus.

Hele, Jane Birkinová, ty home videa, jak se rozplýváš nad ropuchou, o které tvrdíš, že je sexy chlap, jak točíš cupkání svých dětí a nicnedělání v trávě a u vína …  mohla by sis to, prosím, pouštět doma a neotravovat nás tím? Včetně těch tvých neustálých obdivujících nebo zmatených komentářů. SHRNUTÍ: Kterak Jane Birkin vytáhla z garáže videa ze svých dovolených, někdo to opatřil závěrečnými titulky a pustil to do světa.

Opilecké taškařice mladého Belmonda a už postaršího Gabina jsou ze své podstaty smutné. Hlavně, když zjistíme, že důvod Belmondova pití je strach a podvědomá touha vyhnout se něčemu, k čemu ho naopak povinnost a svědomí nutí. Dva muži si opicí řeší své úzkosti a hrůzu z reality a doplácí na to jejich okolí. Jak jinak. Tahle alkoholická pouť ale naštěstí není bezcílná, a i když se klikatí, směřuje přece jen k naději. SHRNUTÍ: Jak se chlastačkou dostat do Číny a přitom zůstat na francouzském maloměstě. Jak někdy chycení za ruku může vyvolát větší strach než drak chrlící oheň.

Příběh by si zasloužil víc gradace. Možná míň se zaobírat minulostí a víc vykreslit hrdinovy osudy v 50tých letech. Zobrazit tu absurditu člověka německého původu, přesto však žijícího v Čechách a hlásícího se k tomu. Člověka, který všem překážel a přitom neudělal nic špatného, jen prostě byl. Tu bizarnost, že se připletl k pozdějšímu natáčení toho, co kdysi osobně sám zažil. Takže věděl, jak to bylo, a jak jinak to zpracovala komunistická propaganda. ….  Rozhodně dostatek gradace je však v samotném závodě. Z něj přímo vane smrtonosný chlad a definitivní osudovost. SHRNUTÍ: Když ti mráz zaleze pod nehty i přes obrazovku.

Manýrsticky barevný Wes Anderson se nostalgicky noří do růžově zbarvených vzpomínek na tisk, který v této podobě už dávno neexistuje. Doba, kdy se novinářům proplácelo kde co a oni měli čas najít si ke svým tématům opravdový vztah. Doba, kdy se cenil způsob psaní. Dělá si při tom legraci ze snobismu uměleckého, aktivistického i kulinárního a dělá to s rozkoší a chutí. Doufám, že se někdo chopí jeho nápadu na gastronomický směr: jídla vhodná na policejní sledovačku, protože taková by se hodila i dnes a i jiným profesím. SHRNUTÍ: O tisku s láskou, nostalgií a fantazií.

Seriál je hřejivý a konejšivý jako ty krásné pletené kousky, které v něm protagonisté nosí (smekám před pletařkami – vzory, barvy i provedení jsou na nejvyšší úrovni). Ačkoli je v seriálu válka za dveřmi, lidé umírají, zvířata se trápí – vše je podané milým starosvětským způsobem. Lidé se o sebe starají a často si pomáhají. Vědí, jak se chovat správně a většinou se tak i chovají. Mají k sobě vzájemně úctu a sami dodržují pevné zásady. Je to hezký, nikdy neexistující svět. Nikdy lidé k sobě nebyli tak zdvořilí a nikdy tak upravení, zvlášť, když jdou ze chlíva. Ale je hezké ponořit se do tohoto pohádkového světa a příjemně se do něj zachumlat. SHRNUTÍ: Stará dobrá venkovská Anglie ze snu.