RomanT

Atmosféra 100%, racionálnost 0%. Snažit se pochopit film nemá žádný smysl.

Neuvěřitelný guláš. Ne, guláš ne, ten má málo ingrediencí. To byl nepoživatelný dort z Čapkovy pohádky o pejskovi a kočičce. Kromě střídání různých žánrů a absurdit se film odehrává v jakési nedefinovatelné době. Ve scénách, které se odehrávají ve stejné chvíli, jsou zkombinovány dnešní exteriéry s kostýmy a interiéry o 50 let staršími. Zajímalo by mě, jestli to mělo nějaký hluboký smysl nebo za tím byl nedostatek financí. Anebo to tak ve Švédsku vypadá?

Další svět, o kterém jsem zatím netušil, že existuje. Film, který mě donutil přemýšlet o tom, co je a co není normální. Nemyslím samotný e-sporting v Dotě (v čem je to jiné než hraní šachů, nad jejichž mistrovstvími se nikdo nepozastavuje)? Myslím kde je hranice mezi normálností a extrémem. Turnaj The International není setkání lidí, kteří hrají pro zábavu a chtějí si pro zábavu poměřit síly s někým jiným. Je to setkání profíků-robotů, kteří hrají pro peníze. Ikdyž si člověk myslí, že je v něčem dobrý, tak se někde na druhém konci světa najdou spousty lidí, kteří např. díky své sociální situaci hrajou vabank, dané činnosti obětují celý život (v případě Doty se přestěhují do specializovaných tréninkových domů) a tudíž jsou v tom podstatně lepší. Má smysl snažit se v jakékoli oblasti dostat na úroveň světové špičky? Stojí potenciální úspěch za to, čím je to vyváženo? Slávu má jen pár vyvolených (a to v určitém úzkém kruhu), a všichni dohromady mají zničený život.

Zajímavé myšlenky bez šťávy.

Soucit a prostředí na hony vzdálené tomu našemu udělá svoje. Ale u mě byla na druhé misce vah jednotvárnost, schématičnost a konec (nepřesvědčivý závod a rybičky).

Tentokrát se film dostává blíže tomu, co má v názvu, přičemž základní schéma otravného vyprávění a vysvětlování zůstává, ale k podstatě problému Joe se ani nepřibližuje. Takže od teď budu mít von Triera zafixovaného stejně jako Seligmana - sečtělý sexuolog teoretik.

Má to někdo štěstí. Dostat se do takové pozice, že si může dovolit natočit jakoukoli slátaninu a lidi mu to přesto žerou. Tentokrát si vzal za téma lidskou sexualitu (no, spíše sexualitu jednoho nemocného člověka) a má potřebu neustále něco vysvětlovat, poučovat, vytvářet nesmyslné analogie, a to jak pro blbé ("otočil mě jak pytel brambor", načež následuje záběr na pytel brambor), tak pro rádobyintelektuály (Fibonacciho posloupnost, zlatý řez, Bachova polyfonie). To, co by ve filmu jiného režiséra většina označila za blbost, je u "kultovního" režiséra pochopeno jako rafinované pohrávání si s divákem. Měl jsem to vypnout poté, co hlavní hrdinka ve vlaku sbalila chlapa na nemocného křečka. Jediné, čím si von Trier ode mě zaslouží pochvalu, je scéna s podvedenou manželkou v podání Umy Thurman (jen k tomu nemusel zvát ty děti).

Film si hraje na něco jiného a přitom je to obyčejný redneck horror.

Podle obsahu, hodnocení i žánrového zařazení jsem čekal něco jiného. Dočkal jsem se komedie s humorem na úrovni nejtrapnějších francouzských nebo italských komedií 70tých až 80tých let. Ještě trapnější byl ale Hauerův výstup a konec. A s Tarantinem to opravdu nemá nic společného...

Nevím, jak to režisérka Lisa Langseth dokázala, ale v průběhu filmu jsem snad ani nemrkl. Po všech stránkách vyvážený, skvělé vedení, výborná kamera, hudba (nejen klasika, ale i např. Second Life Replay od švédské kapely The Soundtrack of Our Lives, který do dané situace sedl jako nočník na prdel). Ale hlavně dokonalé herectví Alicie Vikander, která dokáže velice přesvědčivě mluvit i beze slov. Alicia mě dostala do své moci, doslova se mnou cvičila. To, co prožívala, přenášela i na mě, mé emoce se spolu s ní měnily jako na houpačce. Hned jdu udělat revizi svých oblíbených hereček. Zatím sice hrála jen v pár filmech (viděl jsem Královskou aféru a kousek pro mě nedodívatelné Anny Kareniny), ale jsem přesvědčen, že o ní ještě uslyšíme.