BoredSeal

O Arnoldovi - kulturistovi i herci toho jako fanoušek vím dost a očekával jsem klasický netflixovský promo dokument pro průměrného amerického diváka se zbytečnými ilustračními záběry a mluvícími hosty, kterým je dovoleno říct minimum vět s uspěchaným vyprávěním, a prořídlými ne vždy dořečenými informacemi a mikropříběhy. A co jsem čekal, to jsem dostal. Arnold ve vážné poloze bilancujícího vypravěče ale funguje, svůj život prožil velmi efektivně. Příjemně potěší pár archivních videozáznamů a Arnold i zavzpomínal na temnější momenty svého života jako dětství s násilnickým otcem a pár životních proher. První díl o svalech a o životě je překvapivě nejpovedenější, druhý filmový díl je stručný a člověk si říká, že zrovna v tomto případě mohl Netflix natočit jednu ze svých desetidílných sérii, kde by se všemu patřičně věnovali.

Nejblbější je na novém Indym asi ta snaha nějak pořád tahat inspiraci z předchozích dílů, honička na motorkách, chodba plná brouků, útrpná recitace dialogů s vnucenou manželkou, jen jsou ty okoukané fígle únavně digitální. Ford za rozpačité pocity nemůže, omlazené scény z minulosti jsou mi úplně fuk a na efektech mi vadí jen to, že většina akčních scén je okatě digitální a natočená tak nějak hůř. Mads Mikkelsen jako Werner von Braun s vyššími ambicemi je dobrý a budete mu fandit, protože všechny postavy jsou scénáristicky tak nějak vlažné a některé jen tak zmizí, když poslouží účelu (CIA postavy ze začátku). Pochválit jde taky atmosféra New Yorku a okouzlující nápad ke konci, který ale zadupe otravný závěr. Doporučuji nechat to v klidu na doma a při čekání na VOD premiéru si třeba můžete zahrát Uncharted 2 nebo Uncharted: Lost Legacy pro víc šťavnatější akční scény s vlakem, než je ta v IJ5. Mangold je prostě flákač.

Nuda, strašná nuda, hororovost nulová, i když prostředí bylo fajn. Nejvíc napětí jsem prožil při tipování pohlaví dětí.

Červená knihovna + krimi + cestování v čase. Je tam pár strašlivě nelogických hrůz a místy z toho člověk pociťuje až psychickou únavu, podobně jako z otravných kudrlin na pečlivě udržovaném účesu přehrávajícího hlavního herce. Ale jako vycpávka může Vortex stačit.

Dva ucházející díly (2 a 5) nezapadají do sci-fi koncepce Black Mirror tak, jak jsme byli zvyklí, tedy negativní dopad technologií na lidstvo, a nemyslím, že se za to dá nějak vzdáleně považovat paralela mezi Británií v roce 1979 a tou dnešní nebo neohrabaná úvaha o tom, jak z oceněných dokumentů nakonec těží jen společnosti a média, a ne jejich tvůrci. Tradiční díly (1 a 3) bohužel nevytěžily nápad pořádně nebo nám skrz lákavé obsazení naservírovali velmi dementní variaci na milostný trojúhelník bez nějak hloubky. O čtvrtém dílu ani nevím, co říct. Rozhodně bych nečekal, že po pár letech přijde něco, co vypadá, že Netflix požadoval uspěchat za rok, jsem zklamán.

Británie řeší stejné problémy jako v roce 79 - rasismus, vysoká popularita dementních stran atraktivních pro nácky, hrozba atomového útoku z Ruska. Na závěr série opět satira, jen opět škoda pro tohle kazit koncept Black Mirror a nenatočit to radši nějak bokem jako samostatnou hororovou komedii.

Nikdy jsem úplně nedokázal žrát filmový vesmír Marvelu jako celek a bavilo mě jen pár filmů, mezi které patří správně střelená série Strážci galaxie se specifickým humorem Jamese Gunna s velmi fajn obsazením a fajn sci-fi výpravou. Právě týmové popichovačky a vtípky (které Gunn tak dobře umí napsat, kdykoliv něco točí) jsou moje oblíbené části filmu a pamatuju si, jak mě ve dvojce otravovaly scény s Chrisem Prattem a Kurtem Russellem bez svého týmu - ve trojce už je prakticky nonstop příval zábavy a akce s minimem dutých scén (brzdou je snad jen "čekáme tě tady v nebíčku"). Bavil mě i příběh vztahu mývala s mrazivým magorem záporákem (poctivá herecká práce Chukwudi Iwujiho). Trojku tedy fanouškům série můžu doporučit a snad právě i těm divákům, které nebaví fenomén Marvelu a mají rádi alternativní humor.

Andor mě zajímal, protože celovečerák SW: Rogue One považuji za jediný podařený SW film nové éry. A i přes pro dnešní dobu typický syndrom o něco většího počtu dílu, než by stačilo k výbornému hodnocení, jsem spokojený, výtvarná stránka je prostě skvělá a přístup autorů k látce je fajn - ukazují, jak funguje totalita Impéria z pohledu obyčejných občanů i bezpečnostního aparátu, komplikovanost fungování odboje. Hlavní postava je stejně jako ve filmu zahraná tak nějak chladně, ale dá se to vydržet díky většímu množství zajímavých osudů.

Nečekal bych, že si režisér Akin ve své umělecky pestré filmografii jako příští projekt vybere biografii dalšího úspěšného rappera, co se před hudební kariérou živil zločinem, jako kdyby už té únavné glorifikace úspěšných kriminálníků a gangsterů nebylo natočeno a narapováno dost. Od začátku snímku je naštěstí zjevné, že rejžu nalákal vedle rapperovy knihy i pohnutý příběh rapperových rodičů a život blízkovýchodních komunit v německých městech po emigraci a díky tomu je film i pestřejší. Jako násilná mačo oddechovka a noční můra pro voliče SPD a antifanoušků EU je Rheingold ok, jen by mě víc zajímal životopis nějakého jako je Xatarova matka a neuspěl na cizím kontinentu díky rapu nebo zločinu.

Příběh Tiny Turner s jejím triumfálním úspěchem po 40 je fascinující a dokument se snaží divákovi éru připomenout montáží z koncertů. Hlavním plusem je účast staré Tiny vyprávějící v povznesené náladě i temnější životní momenty. Ale informačně i přes svou stopáž je velmi skromný a vyhýbá se faktům, které by pocit ze sedící hvězdy na odpočinku umocnily, od posledního turné v 2009, problémů se zdravím nebo k jejímu švýcarském občanství (k tomu se dokument vyjádří maximálně nicneříkajícími záběry zahrady a jezera za barákem Tiny, haha), což je celkem škoda. Hostující mluvící hlavy včetně veterána hudební kritiky Kurta Lodera řeknou pár vět, což působí dost levně. Pro seznámení dobré, jinak jako dokument průměr.