Hellboy

Poněkud rozvleklé drama, kterému chybí jakýkoliv nápad. Divák celou dobu přesně ví, co se musí stát, ale pak na to ještě hodinu čeká. Z hlediska režie naprosto nezajímavé. Mizerný střih. Příště se radši znovu podívám na Call me by your name, které naopak srší nápady.

Režijně uchopený hůř, než absolventský filmy z FAMU. Děs běs. Myslel jsem, že Paolo Genovese má nějaké kvality, ale jestli tohle dal dohromady on, tak kdo za něj natočil vynikající film Naprostí cizinci?!

Před 20 lety jsem přečetl útlou novelu "Smrt je mým řemeslem" od Roberta Merle a ačkoliv jsem jí od té doby neměl v ruce, tak si tohle vyprávění Rudolfa Hösse budu pamatovat už asi navždy. Bohužel se nemůžu vyhnout srovnání, prostě to nejde. Film není špatný, Glazer umí, ale ten film mohl být o tolik lepší....! Ta základní myšlenka je jasná, dobře to šlape celou cca první polovinu (scénář se chytře soustředí zejména na Hössovu manželku Hedwigu), ale pak se ten koncept trochu vyčerpá, a celou tu dobu není vůbec jasné, co je vlastně Rudolf za člověka, nevidíme to, protože o tom všichni jen mluví. Údajně dříč, pod velkým tlakem, workoholik, ale ten film to neukazuje! Místo toho vidíme, že rybaří, pádluje, stará se o rodinu. Jediná, ale skutečně jediná scéna, která ho nějak lépe vykreslí, je telefonát manželce po recepci, kde jí vysvětluje, že přemýšlí o tom, jak zplynovat hodně lidí najednou. V tomto bodě se film přiblížil tomu, co je na Merleho knize tak dobré.  Z románu je jasné, že to byl workoholik, pro kterého bylo vraždění lidí skutečně poslání, ale zároveň to byla jen práce, náročný logistický problém, se kterým je potřeba se nějak vypořádat. Film toto jen letmo naznačuje, vůbec se mu nedaří hlavního hrdinu tak plasticky vyobrazit, vůbec z toho není patrné, v čem teda spočívá jeho historická role. Přečtěte si tu knížku, není dlouhá, a pochopíte, v čem Glazer bohužel selhal, a selhal, protože tohle zjevně chtěl vyjádřit. Závěrečná pointa s flashforwardem působí lacině (stejně jako například černobíle invertované sceny, tím nemyslím jejich obsah ale to ztvárnění, že jen použil negativní barvy, to je zkrátka jen doslova laciný postup), respektive prvoplánově. Tohle může mít nějaký větší emocionální dopad jen na člověka, který nikdy žádný film o koncentračních táborech neviděl, ne? Takže pro zájemce o toto téma, doporučená literatura: Jonathan Littell: Laskavé bohyně. A film? Podívejte se na dokument Noc a mlha (1955), který natočil Alan Resnais.

Hezky natočenej film tematizující deprese, dospívání, single život, rodičovství v mladém věku a pár dalších věcí. To je všechno fajn, a velmi mě baví, jak autenticky a civilně to je natočený, ale není to trochu málo? Není to všechno až moc jednoduchý? Na debut dobrý, ale odvařenej z toho nejsem.

Kdyby mi bylo 16, tak bych musel být naprosto nadšený. Je to skutečně rozpohybovaný komiks, kde i všudypřítomný digibordel má své opodstatnění. Ale z hlediska jakýchkoliv filmařských kvalit je to nudný, nenápaditý snímek. Je naprosto fascinující, co s tím materiálem Zack Snyder provedl, což je dobře vidět právě na detailním srovnání s předchozím filmem. Které části filmu vystřihl, kterým dal prostor. Takže - vystřihl hodně mluvení, díky nimž jednotlivé scény lépe plynou, přidal naopak zpomalené záběry plné epického pózování. Fakt mě dokonale irituje ta jeho režie v kombinaci se střihem, takže výsledkem je dílo, které nestaví na příběhu, ale na jednotlivých epických "scénách", vlastně ne scénách, ale jednotlivých záběrech. Ano, chápu, mnoho z těchto záběrů by se dokonale vyjímalo jako jednotlivá políčka v komiksu a zřejmě to byl záměr, natočit rozpohybovaný komiks, jen říkám, že je to otravné. Tohle není komiks, ale film! Jenže tak jako třeba Dan Brown končí každou dvoustránkovou kapitolu nějakým cliffhangerem či punchlinem, což strašně narušuje plynutí příběhu, tak i Zack Snyder má tendenci ukončovat každou scénu nějakou hláškou a ustavující záběr používá vždy až právě na konci scény, takže místo jednolitého děje je tu shluk kratičkých epizod, ve kterých herci nemají co hrát, protože než se nadějí, tak je konec scény, všichni musí hrdinsky zapózovat, a už jsme zase někde jinde. Ugh, to se fakt nedá. Přitom tímhle strašným neduhem "Whedonova" verze netrpí, jednotlivé scény vnitřně mnohem lépe plynou, nejsou tak prvoplánově stavěné na (vizuální) efekt), takže víme stoprocentně, že tohle je čistě Snyderova "zásluha". No tak gratuluju. _______ Přesto je tento film pozoruhodný, a to právě ve svém srovnání s "původní" Ligou spravedlnosti z roku 2017. Kdy jindy má divák možnost tak skvěle nahlédnout pod pokličku fungování hollywoodské mašinérie a zhlédnout dva docela fundamentálně odlišné filmy, které ovšem oba vznikly z jednoho zdrojového materiálu? Všechna čest střihačům, co dokážou za kouzla.

Tl;dr Nejezte ryby. Ani žádné jiné vodní živočichy. A vlastně žádná zvířata obecně. Je na tom něco nepochopitelného vy zmrdi?? ______ Ano, snímek trpí několika neduhy - autor začíná svou pouť za poznáním jako zvídavý Američan připravený spasit svět - a jasněže je leda tak mega otravný a člověk má chuť dát mu pěstí, za to, jak se pořád cpe do popředí. Kromě toho se v průběhu filmu hodně skáče od tématu k tématu, takže se zdánlivě nic nedořeší, protože se vše jen naťukne a už se spěchá k dalšímu tématu (zabíjení delfínů, velryb, žraloků, logo udržitelnosti, vodní zábavní parky, otroci, dotování, atd atd...) - jenže ve skutečnosti dokument má odpověď na všechny tyhle rozličné problémy. Všechny totiž mají jeden společný jmenovatel a to je nejezte kurva to maso! Kdyby neexistoval madrfakin průmyslový rybolov, od kterého se všechno odvíjí, tak všechny tyhle problémy prostě zmizí. Elementary, dear Watson. Jak řiká Darth Vader: "Search your feelings. You know it to be true." Tuto skutečnost můžete popírat až do své smrti (pravděpodobně předčasné vinou rakoviny nebo tak něco), ale vašim pokryteckým argumentům, které lze snadno vyvrátit, a kterým ani vy sami nevěříte, se můžu leda tak smát. Udělejte něco pro sebe (když už ne pro zvířata), a přestaňte je jíst.

Film nás zavádí do města Accra v Ghaně, kde se místní muzikanti/umělci snaží vytvářet progresivní/vtipné umění, které se vysmívá a poukazuje na některé současné trendy světového dění. Například: dvojice rapperů/komiků jménem "FOKN bois" si utahuje z televangelistů, kteří tahají z důvěřivců peníze výměnou za požehnání (jsou to šejdíři ale hudebníci uznávaj jejich schopnost strhnout davy) nebo pořádá finanční sbírku pro chudé a hladovějící Američany:), pak je tu zpěvačka Adomaa, která si získala pozornost jediným virálním videoklipem a řeší co dál, a další a další. Film bohužel ohromně kolísá. Má některé skvělé momenty, ale také umí pěkně nudit - viz už samotný začátek: prvních pět minut je dost hrozných a dokonale mě odradily. Pak se to teda zlepší, je tam několik hodně zajímavých momentů, ale nikdy to nemá úplně jednoznačně skvělou úroveň. Afrika možná představuje budoucnost, a tenhle film docela zachycuje jejich dravost, ale mohlo by to být natočené ještě mnohem lépe.

Zoufalá kamera, zoufalá dramaturgie. Pánové ze Ztohoven (jejichž akcím bezvýhradně fandím) dostali před kamerou neomezený prostor pro své nesnesitelné frajírkovské rečnění - Petra Nesvačilová je nikdy nekonfrontuje, pouze nezúčastněně natáčí.

Netflixová jednohubka s příšernou hudbou a místy hodně nelogickým chováním postav, které by vám ani scenárista nedokázal nijak obhájit, samozřejmě kromě argumentu nejvyššího: jinak by se ten příběh vůbec nestal.

Film zachycuje nahrávání zatím posledního alba PJ Harvey a co mu předcházelo - PJ a filmař Seamus Murphy spolu navštívili 3 země (Kosovo, Afghanistan a Washington DC) a cestou sbírali materiál k písním. Po návratu do Británie se zavřeli do nahrávacího studia, které v rámci umělecké instalace vybavili polopropustným zrcadlem a nechali lidi zvenčí sledovat, jak natáčení desky probíhá. Film náhodně přeskakuje vpřed a vzad a kombinuje záběry z jejich cest i z nahrávací session. Záběry z cest po světě se střídají s nahrávací session ve studiu, výsledkem je několik skoro videoklipů. Vše mezitím komentářem doprovází samotná PJ Harvey - ale nejedná se o klasický nudný popisný voiceover, ale spíše o poetický proud slov - je to prostě umělkyně. Totéž platí o celém filmu: občas to působí až experimentálně, film se cíleně snaží působit jako umělecké dílo, a nějaké tradiční vyprávěcí postupy a obecná srozumitelnost jdou stranou. Napadá mě dost věcí, které by šlo filmu vytknout, z hlediska klasického dokumentu - snaží se máloco zodpovědět, spíše klade nové a nové otázky. Proč navštívili zrovna Kabul a Kosovo? Co přesně tam hledali a chtěli lidem ukázat? Film tedy ukazuje nějaké lidskoprávní problémy, ale nenabízí řešení, místo toho ukazuje, jak o tom PJ Harvey napsala písničku, protože ji to zasáhlo... Na to se hezky kouká, ale nejde to moc do hloubky, film nepředkládá naléhavou zprávu o stavu našeho světa. Nicméně film přesto působí soudržně, což je asi do určité míry dáno charismatičností PJ Harvey a dobrými písněmi.