Hellboy

V záplavě popkulturních narážek na nejrůznější americké sci-fi filmy převážně z 50. let má očividně mnohý divák tendenci zapomínat na příběh, který je zde opravdu slabý - jen na aluzích film nepostavíš. Sice jsem se také bavil u "odhalování" nejrůznějších odkazů a rádoby chytrého pomrkávání na "zasvěceného" diváka, ale zároveň jsem se nedokázal odpoutat od chatrné základní dějové linie, v níž se Susan snaží vyrovnat se sebestředností svého manžela... a kromě toho mi mnohé vtípky přišly až příliš laciné, za všechny například scéna vypnutí počítače s Dance Dance Revolution, nebo i zbytečně doslovné klávesy z Blízkých setkání. Zapomenutelný průměr.

Filosofický film.

"Dojemné", nechutně vykalkulované drama podtrhnuté nejotravnějším soundtrackem roku. Námět sám o sobě má něco do sebe, film ale drhne ve všech směrech. Hroznej omyl, hrozně blbě zrežírovanej. Film se veze na havajské vlně pohody a bezpečně se vyhýbá jakýmkoliv konfliktům či ostrým hranám. Dětem umírá matka a manžel zjišťuje temná tajemství své ženy, ale přesto je film naprosto sluníčková pohádka, ve které si stačí promluvit s psychologem, dát si zmrzlinu, a nikdo si ani nevšimne, že se stalo něco špatného. Díla, jako je tohle, mě znechucují. A nesmíme zapomenout na dějovou linku s postavou Sida, idiotského kamaráda Alexandry, který se od prvních minut chová jako největší spratek, ale rodina ho s sebou bere na cesty, aby se mohlo ukázat, že to teda takovej kretén přeci jen není.

Rozchod Nadera a Simin má tak skvěle napsaný scénář, že v mých očích lehce trumfuje 90 % veškeré Hollywoodské produkce z roku 2011, s níž jsem setkal. Příběh se odehrává v současném Íránu, což se na zápletce v některých místech dost projevilo, ale jinak je nesmírně aktuální bez ohledu na místo a čas. Bez přehánění ve všech ohledech vynikající drama. O tom, jak marná je hrdost a čest či jak složité je žít (v muslimském světě), a samozřejmě je také příjemné vidět nějaký Íránský film - naposledy to byl Orion v Karlových Varech, ale to bylo už v roce 2010.

Bezzubé sentimentální "drama", jehož český distribuční název nechtěně věrně vystihuje hrdinky filmu, jež mají skutečně jen dva zcela rozdílné povahové rysy: černá, to je "ušlechtilý domorodec", moudrý jako Morgan Freeman a důstojně trpící pod nadvládou těch bílých - tedy tupých "zoufalých manželek" 60. let. Mezi nimi se nachází nevhodně typově obsazená Emma Stone a několik mužů, kteří žádnou pořádnou úlohu ve filmu stejně nemají. Film bez jakékoliv vůle skutečně tít do živého a trochu diváka (a své postavy) potrápit. Místo toho snímek klouže po povrchu a mísí scény humorné s těmi jakože drsnějšími... ale divák se nemůže zbavit dojmu, že skutečnost musela být mnohonásobně zajímavější, barvitější, drsnější, vyostřenější (vždyť vydali knihu, jejíž obsah odporoval zákonům!), a i smutnější... Filmy jako tento jsou samozřejmě potřeba, ale asi by bylo lepší, aby se jejich realizace ujal nezávislý filmař, spíše než Hollywoodská mašinérie, která si s pomocí plačících děcek, natahovaného konce a podobných citových vydírání jede pro Oskara, ale hlavně pro milionové zisky.

Vyznění filmu je maximálně depresivní – celé Varšavské povstání je samozřejmě utopeno v krvi. Není překvapením (a snad ani spoilerem), že hrdinové tohoto filmu vesměs pomřou... nebo se dá jejich smrt brzy očekávat. Zajímavé je to, že Němci zde nejsou vykreslováni tak démonicky, jak by mohli být, vzhledem k tomu, že během povstání naprosto nemilosrdně vraždili i civilisty; ženy i děti. A ještě překvapivěji působí to, že se zde Wajda strefuje do samotných Poláků. Snímek působí příběhem i zpracováním velmi realisticky - vliv italského neorealismu je naprosto zřetelný. Kromě toho vycházel Jerzy Stawiński při psaní scénáře z vlastních zážitků z války. Druhým inspiračním vlivem byl německý expresionismus, který se zase promítl do způsobu nasvícení. Jedná se o nepříliš známou, ale (hlavně teda pro Poláky:) dost důležitou kapitolu dějin, která si takto kvalitní filmové zpracování zasloužila. Kanály nejsou geniální, ale na svou dobu se jedná o pozoruhodný počin. Bluntmane: Nenávidíš filmy, "které svůj veškerý dramatický potenciál odprásknou v prvních pár minutách tím, že nám řeknou, jak postavy dopadnou na konci"? Já to cítím podobně, jedná se v podstatě o spoilerování ze strany tvůrců, ale argumentovat tak u historického filmu, jehož děj (i přes, jak říkáš, patetické dialogy) poměrně věrně rekonstruuje události Evropských dějin 20. století je trochu na hlavu. Jo a film je "sračka, nejen proto, že v nich brodí hlavní hrdinové"? Jak úžasně vtipný postřeh.

S Dostojevského Zločinem a trestem má Kieślowského snímek společné pramálo. Myšlenka obou děl je dost odlišná, ačkoliv zde na první pohled existuje určitá analogie mezi názvem románu a rozdělením filmu na dvě poloviny. Tyto dvě části mohou zpočátku působit tak, že jde o zločin a trest. Jenže toto je především velmi přímočará obžaloba trestu smrti. A Kieslowski zcela očividně natáčel s cílem vytvořit "Zločin a zločin" - protože poprava vězně se v jeho podání nijak neliší od vraždy. Bez celovečerní stopáže by to nemělo kýžený efekt, ale přesto je 84 minut na takto jednoduchou "zápletku" poměrně dost. Přesto se jedná o působivý a v mnoha scénách hodně mrazivý film, který rozebírá stále aktuální téma.

Co všechno se skrývá pod slovem camorra? Vraždy, vytváření tajných skládek či kopírování módních šatů, ale především lidé, kteří se chovají jako zvěř, fascinace zbraněmi, neustálá potřeba dalších peněz. Dnešní "gangsteři" mají zkrátka daleko k uhlazenosti Dona Corleoneho... Režie je na vysoké úrovni, scénář si trochu zbytečně libuje v tom, že diváka nechává mírně tápat, než ukáže, co se vlastně děje, ale to není výtka.

Hitler sebral Chaplinovi image, tak mu to Chaplin vrátil - po svém. Zábavnější je linie s Hynkelem, ale až díky příběhu židovského holiče, byť občas poněkud patetického, je snímek nadčasovým mementem a ne jen "další" groteskou.

Příběh psychicky nemocného muže, jenž chce spáchat sebevraždu. Spíše, než otázky, které si klade depresemi zužovaný "hrdina" filmu, jsem neustále dumal nad tím, proč vlastně přitahuje tolik pozornosti u svého okolí. A mimochodem, tohle není film o svobodě spáchat sebevraždu, nebo o smyslu života, ale o tom, jak nakládat s depresivním pacientem, který umírá - ale i v tomto ohledu se nakonec jedná jen o nepříliš hluboká dilemata, jako jestli dotyčnému dávat utišující léky apod. Nic závažnějšího zde není. Agresivní a vystrašený Tomaš P., který mentálně dospěl asi na úroveň 17 letého teenagera, prostě v ničem nevidí smysl života. Scenárista ho pak nechává konfrontovat s několika obyvateli horské chaty respektive nemocnice, s nimiž vede svým jedinečným agresivně-vzdorovitým způsobem rozhovory o tom, jak může lidi na světě cokoliv bavit a jak jsou vlastně schopni cokoliv dělat, když jeho nic nebaví... Občas se v jeho zmatených výkřicích objeví i náznak rozumné myšlenky, jako když říká studentovi filosofie: "Do Indie? Proč bys tam jezdil? Jsou tam tisíce lidí, jako ty. Ale hlad kvůli tomu nezmizel." Jenže každá podobná myšlenka je vzápětí zabita třemi výroky typu: "Platon? Nečetl jsem, a ani nebudu." Je zřejmé, že Tomáš P. by se na tento Zanussiho snímek nedíval:)