Terminus

Koncentrované gentlemanství anebo i vyšetřování vraždy může být harmonické.

V neděli 10. srpna 2003 byli v britské televizi poprvé odvysíláni Strašáci, a bylo tak prolomeno další z cenzorských tabu, která napomáhala tvořit kult okolo tohoto mistrovského díla amerického režiséra Sama Peckinpaha. Auru skandálu dotvářeli i tvůrce předlohy "The Siege at Trencher's Farm" Gordon Williams (film označil za travestii) a sám režisér (pocity z čtení knihy přirovnal k "topení se ve zvratkách"). Stojí však za to ponořit se do filmu a mediální humbuk kolem něj ignorovat.

Melancholický příběh z počátku 20. století podle povídek Gyuly Krúdyho - titulní hrdina potřebuje neustálý pohyb, změnu, intenzivní prožitek, například v náručí žen. Stejně jako vyhasínají uhlíky ve statických záběrech, vyhasíná i milostný a životní elán Sindbáda. Film okouzlí jedinečnou atmosférou, nezapomenutelná je scéna z restaurace, kde Sindbád požije morkovou kost ("horkou jako srdce milenky") s papričkou, masovou polévku s chilli paprikou a bažanta s okurkou a bramborovou kaší.

Inspirován fotografiemi Martina Martinčeka, které jsou do filmu zakomponovány, natočil Dušan Hanák poetický vhled do života starých lidí v zapadlých slovenských vískách. Nadpozemsky působící vráščité tváře obyčejných a navzdory zažité představě ne vždy moudrých staříků se "dostávají na zem", když je kamera sleduje v moderním městě, či když zaznamenává jejich udivené reakce na "obyčejný" mikrofon. Otázky na "životní moudra" ("Co je v životě nejdůležitější?") zůstávají mnohdy nezodpovězeny. Moudrost a zkušenost se však neprojevují jen chytrými slovy, ale též neplačtivým přístupem k životu a vzpomínkám. Jednolitá atmosféra scén, které zachycují postavy v jejich autentickém prostředí, je mimořádná - chudé chalupy s nejnutnějšími životními proprietami (postel, stůl, příbor) působí pohádkově, archaicky, ale budí i úctu. Ještě za komunistů (1989) byl film spolu s dalšími Hanákovými díly uveden v Berlíně. Film Já milujem, ty miluješ tam získal Stříbrného medvěda za režii.

Výtečný portrét umělce - Sira Jamese Matthewa Barrieho - který vygraduje subtilní a tím nesmírně silnou scénou, v níž je nemocná hrdinka uvedena do "Země Nezemě". Marc Forster skutečně ví, jak kultivovaně pracovat s divákovými emocemi.

Slovenský štát přijal roku 1942 Norimberské zákony. Mimo jiné byla započata arizace židovských živností. Arizátorem skrovného a nevýdělečného obchodu s knoflíky se stal Tomo Brtko, bojácný "malý člověk", vrcholem jehož odvahy je opilecká imitace Hitlera (po níž se - poněkud symbolicky - pozvrací). Brtko je starou paní, jejíž obchod arizuje, upozorněn na obchodnickou čest, jež je jen jedna. Má však smysl s Brtkem o cti vůbec hovořit? Souvisí čest s kuráží a zbabělostí? INFO Podle ankety podobného jména je Obchod na korze nejlepším slovenským filmem. Snímek jako první československé dílo získalo Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. O dva roky později byly stejná pocta udělena Menzelovým Ostře sledovaným vlakům . Pomocným režisérem Obchodu.. byl Juraj Herz .

Velice nerad používám z angličtiny převzatou frázi "herec XY ukradl/ovládl celý film", ale v případě Very Drake jsem nebyl daleko od použití této floskule. Evropskou filmovou cenou, cenou BAFTA a cenou z MFF Benátky oceněná Imelda Stauton skutečně předvádí dechberoucí výkon. Důvodem, proč jsem se k zmiňovanému výrazu nakonec neuchýlil bylo mé "prozření", že nejen ona, ale i všichni ostatní herci předvádějí skvostné party a společně vytvářejí úžasně živoucí celek. Rodina Drakeova ve filmu žije a Stauton z filmu vyčnívá nejen pro své vypodobnění Very, ale i pro centrální postavení své role v příběhu. Vedle palčivých scén policejních výslechů (ne nepodobných trýznivým scénám v Prolomit vlny) si tak velice cením epizodek rodinného soužití Drakeových. V malém bytě, kterému Vera věnuje detailní a procítěnou péči, vyniká herecká bravura všech zúčastněných. Mike Leigh se nevyjdařuje k otázce potratů tak otevřeně jako jeho krajan Alan Parker k trestu smrti (Život Davida Galea) a je to ku prospěchu díla. Tento film totiž není ani tak o tom, zda "potraty ano či ne", ale spíše o tom, zda je fér, aby si je bohatí mohli nechat udělat na privátních klinikách za 100 liber, zatímco chudí musí spoléhat na "Very Drake". A především je pak tento film o rodině, jejím intimním soužití a lásce, kterou přervaly či poškodily dobré úmysly matky. V dobrotě až mesiaštví hlavní ženské postavy nacházím další z paralel s von Trierovým Prolomit vlny. Bohatý a nejen k přemýšlení inspirativní film je tahle Vera Drake.

Na první pohled milostná banalitka, při bližším ohledání jeden z nepozoruhodnějších československých filmů ze třicátých let dvacátého století. Spolu s progresivním filmařem Alexanderem Hackenschmiedem (architektonické řešení) a Jaroslavem Ježkem (hudba) vytvořil režisér Gustav Machatý moderní film kreativně pracující se systémem asociací, zvukovou stopou a především pak zachycujícím atmosféru Prahy v noci "ze soboty na neděli", kdy jsou plné jak nóbl podniky, tak zapadlé malostranské hospůdky. Od počátečních ornamentálních záběrů (karosérie vozidel, stroje) se pozornost přesouvá k příběhu písařky Marie (Máni, Mary) a jejímu milostnému vzplanutí za deštivé noci. Marii ztvárnila ve své jediné meziválečné roli neherečka Magda Maděrová, která se po válce objevila v epizodních partech ve zhruba desítce filmů, z nichž těmi nejznámějšími jsou Dařbuján a Pandrhola a Dva z onoho světa. Mariina nového přítele vypodobnil naopak hojně obsazovaný L. H. Struna, který ztvárnil hlavní roli mj. ve Wassermanových Trhanech, ale objevil se i v několika filmech Fričových (Advokátka Věra, Krok do tmy) či Světě kde se žebrá vedle Huga Haase.

Československý dokument Psychodráma Jozefa Zachara je typickým příkladem filmu, který byl v době svého vzniku zakázán a po prolomení ledů takříkajíc zůstal pod hladinou, i když by měl být právě naopak dnes a denně promítán. Jednak pro nesporné filmové kvality (z minimálního prostoru je vytěžena překvapivá dramatická síla), tak pro to, jak v druhém (?) plánu otevřeně (na někoho metafory nefungují, jiný však stejně nepochopí ani křišťálově čistá vyznání) rozkrývá to, jak mocenská zlovůle ovlivňovala volnost jednání i psychické zdraví lidí. Uvozující titulek J.L.Morena "Zopakování trýznivých zážitků na jevišti člověka osvobozuje. Znovuprožití ho zbavuje strachu a úzkosti." nabývá při dnešním vnímání filmu nového významu. Nevztahuje se totiž jen k psychologické metodě, kterou film odhaluje, ale též k tomu, že znovuprožití trýznivých momentů doby minulé by rozhodně neosvobozovalo, ba naopak strach a úzkost vyvolávalo. Jedinečný lidský osud v nadprůměrném filmu. vp 8.10.2005

Neidylicky stylizovaný psychologický příběh z na první pohled idylických časů, kdy policisté ještě nosili "anglické" helmy. Děj je jednoduše - či spíše přehledně - strukturován, příčiny a následky jasně pojmenovány, což však dílu neubírá na intenzitě. Výrazný výkon Jiřího Hrzána pokrývá bohatou výrazovou škálu - od pokorného syna, přes rozpačitého manžela, po (zdánlivě) spokojeného suveréna a kruťase. Rozpolcené, ale scenáristicky jasně pojmenované jsou i další postavy: matka - vdova, dozorce Pěnkava. Právě ujasněnost v předloze i režii činí z tohoto díla mimořádně intenzivní zážitek. Ivan Renč prokazuje mimořádný cit pro načasování. V roli "tety" Maškové poznáme prvorepublikovou hvězdu Natašu Gollovou. Jako vězeň Červenka se představí Karel Mareš, hudební skladatel (Hoří, má panenko, O slavnosti a hostech, Ecce Homo Homolka, autor písně "Oliver Twist") a příležitostný filmový herec (Farářův konec, Nevěsta Jiřího Suchého). Přímořské exteriéry vznikly v Chorvatské Pule.