Terminus

Psychologické drama podle divadelní hry Ludvíka Aškenazyho "Host" (1959) upoutá především na svou dobu novými filmovými postupy - zejména pak děleným obrazem v retrospektivních scénách. Nosné téma nacismu a jeho poválečného prorůstání do "očištěných" oblastí po 45 letech ztratilo něco ze své intenzity, některé ze scén však připomenou mistrovská díla podobného ražení - Lumetova Zastavárníka, Munkovu Pasažérku či Polanského Smrt a dívku (jejíž děj se ale nevztahuje k druhé světové válce). Takřka maximum se Vávrovi podařilo vytěžit z atmosféry deštivého večera, během něhož naruší útulnost hostince návštěva sebevědomého árijce Hupperta. Domáckost provinčního zařízení kontrastuje se světáckým povýšenectvím nezvaného hosta, bezstarostnost místních zákazníků stojí v opozici vůči vzrůstající (a takřka hmatatelné) nervozitě vedoucího Emila Kalouse. Zajímavé (i když postradatelné) rozšíření se nabízí v postavě naivní Evy, která zde prochází svou prozatím nejdůležitější životní lekcí. Citlivě budovaná atmosféra se však místy pere s bodrými narážkami štamgasta Remundy (Martin Růžek). V roli Emilovy matky vystupuje herečka Světla Amortová (1911 - 1985), která hrála i ve Vávrových filmech Proti všem či Policejní hodina, který vznikl ke 40. výročí založení KSČ.

Milan Cieslar, pomocný režisér nedoceněné Vlčí boudy a nový "adaptátor" Körnerových předloh, se filmem Duše jako kaviár pokusil sobě i divákům dokázat, že dokáže být autorským filmařem a svůj film nejen režíroval, ale i napsal, stříhal a spoluprodukoval. A ztroskotal. Na neujasněnosti, kam chce svým dílem vlastně zamířit. Na jedné straně kárá a zdvihá prst, na straně druhé se uchyluje k rozverným prostopášnostem, které však nejsou ani ironickým dloubnutím, ani groteskní nadsázkou. Vždy je to něco mezi - jednou se "vážně" trápí neprůrazný Vladimír (Jan Budař) - jak ale můžeme jeho trauma procítit, když je zápletka s injekcí tak průhledná a z postavy apatické lékařky tak čiší kalkul a režisérova potřeba ukázat prstem. Jak můžeme přijmout závěrečný obraz dvou spokojených těhotných žen s lesbickými sklony, když předchozí heterosexuální půtky byly jednou jako z pořadu "Za zdí" (násilníka "dobračisku" Ondřeji Vetchému stejně nevěříme), jindy zcela neuvěřitelné (především ty týkající se "emancipované" Karin). Jak jde dohromady mizerně vypointovaná scénka s mobilem zvonícím na pohřbu a Annin (Karolína Kaiserová) pokus o sebevraždu? Místa, kdy se zdá, že nám režisér chce něco sdělit, se vynořují jakoby "náhodou", jakoby mimo autorovy intence - a to logicky zcela devalvuje jejich potenciál. Nikam nedotažená nesourodost mezi skupinami hrdinů (obyvatelé moderně-sterilního bytu versus "staromilci" z činžáku) je snad nejprůkaznějším příkladem Cieslarovy neujasněné (či nezvládnuté?) koncepce. Touží-li divák po partnerské "vyprávěnce", pak je lepší volbou Román pro ženy. Touží-li po prožitku filmového (rodinně-)partnerského dramatu, nechť zvolí Paralelní světy. Evokuje-li spojení "autorský film" povětšinou kvalitu (Soderbergh i Chytilová, Von Trier i Jan Němec), pak v Cieslarově případě rozhodně ne. Tento film neví kudy kam. A o jeho "televizní" průměrnosti se raději ani nezmiňuji...

Mnoho podstatných myšlenek vztahujících se ke Království nebeskému už zmínil ve svém přemýšlivém a polemickém textu Petr Siska (viz externí recenze - Filmweb). Siska se Scottovu filmu otevřel a posléze si všiml recenzentského opisování (všem "najednou" vytanula na mysli nesmyslná paralela s bitvou o Minas Tirith z třetího Pána prstenů, já přidávám oblíbenou formulaci, podle níž si Liam Neeson /pravda, opět v roli učitele a zasvěcovatele/ "vydělává na nájem"). Dokonce na bezbarvém výkonu Orlanda Blooma (zde opravdu není místo pro kompromisy) našel pozitivum (do jeho tváře si, podle Sisky, divák může promítat "své vlastní vnímání toho, jaký by měl vypadat hrdina"). Ve své vstřícnosti ke Scottovu filmu ("Království nebeské je letní blockbuster za 130 miliónů dolarů, který musí především bavit (rozuměj: vydělat)"), opomíjí jeden zásadní nedostatek tohoto filmu. A totiž ten, že jeho režisér nehorázně podceňuje své diváky. Když ponecháme stranou chatrné scenáristické berličky (když má hlavní hrdina odejít do Jeruzaléma, kde se vezme, tu se vezme vražda duchovního a on musí chtě nechtě na cestu), nelze si nevšimnout doslovnosti, s jakou Scott převádí příběh do obrazové řeči. Když Balian varuje před bojovou výpravou do pouště, kde dojde voda, a tak nastane nevyhnutelné zdecimování vojska, následuje - co jiného - scéna vypodobňující vojáky potácející se v "žízeňvzbuzující" pouštní bouři. Mlhavost v přenosu stěžejních myšlenek (hrdinství a alibismus /církevních hodnostářů/, stále aktuální konflikt na Blízkém Východě, Bůh opustivší hrdinu - znovunalezení víry) spolu s kontrastující doslovností naneštěstí vede k tomu, že nás to, co se stane mezi Balianovým odchodem z kovárny a jeho návratem do ní, nebude příliš zajímat (a už vůbec nás nepoznamená). Ani z hlediska intimního příběhu, ani s ohledem na dějinné události (jejichž vypodobnění ale rozhodně nemá ambici být historickou rekonstrukcí!). Dílčí nápady a suverénní ukočírování výpravy nemůže kompenzovat narativní naivitu Scottova umírněného spektáklu.

Film Ženy pro měny je spolu s Českým snem, Pátrání po Ester, filmy Karla Vachka, Tatínkem a výtečným Ničeho nelituji jedním z mála (českých) dokumentárních filmů, kterým se dostalo "privilegia" distribuce do kin (otázkou je, které další dokumenty by alespoň pár tisíc diváků v kině vyhledalo). Spolu s výše zmíněnými díly je to také film, který podnítil debatu, zda náhodou to nejlepší ze současné české kinematografie neklíčí na poli dokumentu. Osobité protagonistky činí z filmu dílo zábavné, avšak vzhledem k absenci výraznějšího autorčina stanoviska je výsledný dojem mdlý. Je škoda, kolik nabídnuvších se otázek zůstalo nerozpracovaných (k čemu je vlastně dobré pečovat o vlastní tělo? kde je hranice v počtu lahviček s přípravky? kde je hranice mezi modelingem a kupčením?). Pokud měla autorka v úmyslu nechat nad těmito otázkami přemítat diváka, zklamává zase v míře stimulu, který by přemítání podnítil. Prostřihávat mezi ženou prahnoucí po zhubnutí, nemytou "anarchofeministkou", nevzhlednou (!) redaktorkou Cosmopolitanu a výčtem sum utracených za kosmetiku a přípravky na hubnutí ještě nestačí na svědectví s výpovědní hodnotou. Ženy pro měny jsou pouhou skládačkou, jejímiž částmi jsou více či méně související mini profily žen a dívek, které měly chuť se vyjádřit ke svému zevnějšku. Přináší momenty ryze vtipné i udivující, nabídne se i paralela s Českým snem (alibistická redaktorka Cosmopolitanu versus reklamní "kreativci" v Klusákově a Remundově filmu), avšak to všechno jsou jen odřezky z výrobku, který nebyl patřičně opracován, ač propriety byly na místě.

Československý dokument Psychodráma Jozefa Zachara je typickým příkladem filmu, který byl v době svého vzniku zakázán a po prolomení ledů takříkajíc zůstal pod hladinou, i když by měl být právě naopak dnes a denně promítán. Jednak pro nesporné filmové kvality (z minimálního prostoru je vytěžena překvapivá dramatická síla), tak pro to, jak v druhém (?) plánu otevřeně (na někoho metafory nefungují, jiný však stejně nepochopí ani křišťálově čistá vyznání) rozkrývá to, jak mocenská zlovůle ovlivňovala volnost jednání i psychické zdraví lidí. Uvozující titulek J.L.Morena "Zopakování trýznivých zážitků na jevišti člověka osvobozuje. Znovuprožití ho zbavuje strachu a úzkosti." nabývá při dnešním vnímání filmu nového významu. Nevztahuje se totiž jen k psychologické metodě, kterou film odhaluje, ale též k tomu, že znovuprožití trýznivých momentů doby minulé by rozhodně neosvobozovalo, ba naopak strach a úzkost vyvolávalo. Jedinečný lidský osud v nadprůměrném filmu. vp 8.10.2005

Dvojí vyvrcholení (odhalení podvodu / dědictví a následné výčitky) je pro tento televizní film typické - najdeme v něm totiž jak vyloženě nosná a podnětná místa, tak - a to nezřídka - klišovité scény, které vycházejí z hubačovsky jímavého příběhu dvou stárnoucích, opuštěných žen. Nerozehrána zůstává nesourodost obou hrdinek (scénář se omezuje na zálibu té jednodušší v letácích ze supermarketů a té druhé v kultuře na ČT2), Jiřina Bohdalová navíc není ničím více neľ "naší Jiřinou" z receptáře Jak na to?. Rozsah, který byl tomuto televiznímu filmu dán, by vyžadoval méně tematických odboček a méně doslovnosti. Každá z obětí (přírodní) katastrofy má svůj příběh, mnohé z nich jsou neméně dramatické než ten, který napsal Ivo Pelant. Život však nepíše takto vykonstruované scénáře.

Neidylicky stylizovaný psychologický příběh z na první pohled idylických časů, kdy policisté ještě nosili "anglické" helmy. Děj je jednoduše - či spíše přehledně - strukturován, příčiny a následky jasně pojmenovány, což však dílu neubírá na intenzitě. Výrazný výkon Jiřího Hrzána pokrývá bohatou výrazovou škálu - od pokorného syna, přes rozpačitého manžela, po (zdánlivě) spokojeného suveréna a kruťase. Rozpolcené, ale scenáristicky jasně pojmenované jsou i další postavy: matka - vdova, dozorce Pěnkava. Právě ujasněnost v předloze i režii činí z tohoto díla mimořádně intenzivní zážitek. Ivan Renč prokazuje mimořádný cit pro načasování. V roli "tety" Maškové poznáme prvorepublikovou hvězdu Natašu Gollovou. Jako vězeň Červenka se představí Karel Mareš, hudební skladatel (Hoří, má panenko, O slavnosti a hostech, Ecce Homo Homolka, autor písně "Oliver Twist") a příležitostný filmový herec (Farářův konec, Nevěsta Jiřího Suchého). Přímořské exteriéry vznikly v Chorvatské Pule.

Anglický šarm a humor Alfreda (Michael Caine), nepatetický smysl pro právo a pořádek reprezentovaný policistou Jimem Gordonem (Gary Oldman), bondovské zázemí a "Q" Lucius Fox (Morgan Freeman). Působivá byť nepříliš komplikovaná pseudopsychologie (dětské trauma podobné Letcovu a konečný návrat k rodinným hodnotám). Mimořádně "vypečený" záporák (nová irská filmová star Cillian Murphy), který však neodvádí pozornost od titulního hrdiny (jako se to přihodilo v některých předešlých "Batmanech"). Svižné vypravěčství, které však neústí v chaos, vtipné reference k předloze i předešlým filmům (skvělé vyvrcholení odkazující k prvnímu Burtonovu Batmanu). Uměle vytvářená veřejná identita Bruce Waynea versus temná prezentace Batmana (na vtipné repliky jsou zde jiní). Odevzdaný herecký výkon Christiana Balea (kéž by hrál v dalších "Batmanech" a Bonda "přenechal" Hughu Jackmanovi). Skvostná výprava (Gotham "stojí" na pomezí nebetyčné fantazie a povědomé megalopolis). Prosté, ale nesmírně působivé entrée netopýřího muže, které přichází takřka po hodině filmu, a na které by se vyplatilo čekat i déle. Všechny tyto prvky dělají z Nolanova dravého filmu mimořádný zážitek. Především proto, že převyšují to, co mnohým připomínají (Caine je šarmantnější než Alfie, Freeman více "cool" než Q). Jako jediný problém se může jevit fakt, že takřka dokonalé odmytizování Batmanova zázemí (detailní analýza objednávek vojenských materiálů z Číny, vysvětlení Batmanovy schopnosti "zmizet") povede u některých diváků k tomu, že jim "supermanské" činy netopýřího muže budou připadat přece jen příliš nadpřirozené. Navzdory tomu, že ne vždy Batman uspěje. Přesto se nápad, aby Nolan přepracoval Burtonovy či Schumacherovy "Batmany" jeví jako jeden z nejzajímavějších (byť možná ne nejvýnosnějších) nápadů poslední doby.

Krimikomedie Vinci známého polského režiséra a producenta (spoluprodukoval mj. vítězný film 40. karlovarského festivalu Můj Nikifor) Juliusze Machulského vychází ze značně naivního scénáře, jehož hrdinové uskutečňují své plány především díky cíleným mezerám ve scénáři (špičkoví kriminalisté jednající ve stejné místnosti, ve které se vydávají potvrzení podmínečně propuštěným vězňům; za celou dobu nikdo neodhalí, že se policista stýká s odsouzeným apod.). Tato naivita (týkající se i marginální milostné zápletky) je však přiznaná a kreativně využitá, a tak Vinci působí místy až překvapivě sofistikovaně. Nepravděpodobná krádež známého obrazu "Dáma s hranostajem" nepostrádá šmrnc, hrdinové si zasluhují naše sympatie i smích (či přinejmenším uznalý úsměv). Snad jen téměř moralistní vyústění si mohli tvůrci odpustit. A ti pokorní Japonci už taky nejsou vtipní... Přesto však má tento konvenčně natočený film s minimem vnějších efektů větší "kadenci" než třeba jiná "zlodějina" - výpravná nepovedenost Arséne Lupin. Příjemný film zkušeného tvůrce. --------- Distribuce filmu v ČR je součástí (zkušební) taktiky Bontonfilmu dovážet k nám komerční hity odjinud než ze západu (Noční hlídka je dalším z takových děl).

Titulní hrdinka znovu nabyla zrak - a s ním i vidiny mrtvých lidí. Motiv, který byl pod vlivem Šestého smyslu nesčetněkrát kopírován, už mnohým leze na nervy. Filmu Oko se však umnou prací s atributy hororu i rozváděním příběhu daří udržet ho na dostatečně poutavé úrovni. Už samotné východisko obhajuje to, že protagonistka má problémy s chápáním toho, co vidí - vždyť s možností vnímat očima se teprve vyrovnává a stejně jako nepozná pouhým zrakem kancelářskou sešívačku, nemůžeme jí mít za zlé, že se jen tiše diví postavě muže stojícího uprostřed dálničního provozu. Narozdíl od hrdinky Oka 2 si však své prokletí záhy uvědomí a po prvotní letargii se s ním začne vypořádávat. Závěrečné hledání (zemřelé) dárkyně rohovky a katarze v podobě masové tragédie stojí mimo rámec (konvenční) hororové nálady filmu a je to dobře. Už proto, že tyto scény ospravedlňují některé z předchozích sekvencí, které by jinak mohly působit jako pouhá výplň mezi "bubáky". Ačkoliv v postavě malé Yin-Yin leží největší slabina filmu - její otevřené deklamace o kráse světa ani tak nedávají naději jako otravují - ve srovnání s druhým pokračováním filmu stojí "jednička" o několik tříd výše. Duchové vidění hlavní hrdinkou jsou dostatečně děsiví i podivní (žena vyplazující dlouhý fialový jazyk), práce s odkrýváním potenciálně nebezpečného prostoru excelentní, obligátní hrůzostrašné scény z výtahu dobré. Příběh graduje - znovu vidící hrdinka se potýká se zoufalstvím z toho, že ji potkalo prokletí vidin i z toho, že jí (vcelku pochopitelně) nikdo nevěří - škoda toho, že vyrovnání se s osudem přichází motivováno jen radou umírající holčičky, navíc je příliš explicitně oznámeno v jediné scéně. A nad tím všem mohou stát obecné otázky: je prokletí hlavní hrdinky "odměnou" za to, že si lékaři hrají na bohy a vracejí zrak?