StarsFan

Dvě děti procházejí Afrikou, aby nalezli ztraceného modrého ptáčka, zatímco potkávají své mrtvé prarodiče i doposud nenarozené děti. Tento prazvláštní děj s dědečkem zpívajícím: "Já jsem mrtvý, ty jsi mrtvá, rodiče jsou mrtví, slepice jsou mrtvé..." a dětmi v bílých čepičkách pochodujícími v dlouhém uspořádaném průvodu je navíc zabalen do neméně netradičního zpracování, ve kterém je celý obraz permanetně modrý (kamerové filtry se můžou jít zahrabat) a ve kterém se režisér vyžívá v dlouhých, pomalých, extrémně širokoúhlých záběrech na jdoucí osoby snímaných z průměrné vzdálenosti 50 metrů a ohraničených minimálně z jedné strany dominantním stromem. Divný film. První polovinu jsem měla pocit, že usnu druhou polovinu jsem nevěděla, o čem to vlastně je, po skončení jsem nechápala, co tím chtěl autor říct, a celou dobu jsem si myslela, že čas ubíhá dvakrát pomaleji než obvykle. (V jeden moment jsem se podívala na hodinky za předpokladu, že už film jistě musí každou minutou končit, a zjistila jsem, že zatím uběhlo jen 40 minut.) Za originalitu, zajímavost a relativní koukatelnost dvě hvězdy, znovu bych se na Modrého ptáka ale nepodívala. [MFF Karlovy Vary 2011]

Ukázka toho, že náboženství a politika můžou být pod špatným vedením nesmírně zvrácené. (Autoři scénáře by nicméně jistě namítali, že to první vás pod správným vedením může osvítit, viz scéna se starým knězem nebo mladým klukem úplně na konci.) Pro mě dlouhá, nepřekonatelná nuda, při které má ateistická duše polovinu času strávila hledáním nejpohodlnější polohy při sezení / ležení na židlích v Puppu. Po skončení projekce se kluk sedící vedle mě své přítelkyně zeptal, jestli zůstanou na závěrečnou diskuzi, a ona poznamenala: "Chceš mě zabít? Tohle je nejhorší film, co jsem letos ve Varech viděla." Naprosto souhlasím. [MFF Karlovy Vary 2011]

Zcela dobrovolně přiznávám, že jsem tento film nepochopila. Svou zvláštní absurditou mi nepřišel vtipný, nepřišel mi chytrý a nepřišel mi ani tak zajímavě metaforický jako třeba Odcházení od Václava Havla. (Které se mi velmi líbilo.) Přišel mi jen divný a - snad to bude i nedostatkem spánku v posledních dnech - i uspávající. Na druhou Taxikář ani Restaurátor, které jsem viděla ve stejném dni, ve mně ani náhodou podobné pocity nevyvolávaly, takže jen mnou to asi nebude. Věta: "Každé dnes narozené dítě má menší šanci na život, a proto bychom ho měli dát k adopci," která ve filmu zazněla, dokonale vystihuje atmosféru celé Královy cesty. Pokud vám přijde zajímavá, vtipná, neotřelá, originální... račte na Kóngavegur vyrazit. Pokud momentálně nadzvedáváte obočí a nehodláte 90 minut sledovat islandský zapadákov, kde jedna z postav stojí u liduprázdné silnice se značkou "Stop" v ruce, aby mohla zastavit u přechodu případná jedoucí auta, a kde jiná z postav stráví celou stopáž poponášením mrtvého tuleně, bylo by pro vás možná lepší tento film vynechat. [MFF Karlovy Vary 2011]

Zpočátku podobně nevýrazné, průměrné a lehce stupidní jako většina mainstreamové americké produkce, v druhé polovině naopak nápadité, zajímavé a velmi sympatické. Vidět první půl hodinu v televizi, řeknu si, že je tento film podobně zbytečný jako divadelní hry hlavního hrdiny, a nejspíš ho i vypnu. Ještě štěstí, že z kina se neodchází tak snadno, protože následující thrillerově-dramatická část byla výborná. (Označení komedie v tomto případě moc nechápu.) Možná ne vždy byl Spoluautor originální (film, kde hlavní postavy přestírají, že jsou někým jiným, a kde se následně stídají hranice mezi touto "hrou" a jejich skutečným životem, jsem letos viděla už asi tři), ale minimálně byl prosycen takovým zvláštně melancholickým feelingem, který mi byl ze subjektivního úhlu pohledu blízký podobně jako odpor Guse k zvonícím telefonům (u nás doma to totiž - co se počtu příchozích hovorů týká - vypadá dost podobně). První polovina za dvě hvězdy, druhá za čtyři. Celkově tedy za tři? Objektivně ano. Subjektivně ale převládá ten specifický pocit z druhé poloviny, kde i závěrečná, kraťounká epilogová scénka získala jen díky použité lokaci ve svém příběhu své místo. [MFF Karlovy Vary 2011]

Z osobního, zaujatého pohledu zatím nejlepší film letošního festivalu v Karlových Varech. Tvůrcům se totiž nedá upřít jedna vlastnost a to smysl pro detaily. Detaily, které vám při sledování možná uniknou, podvědomě ale vytvářejí velmi lidské, celistvé a komplexní dílo. Takové detaily, jako že role učedníka představuje v pro hlavního hrdinu cizího člověka, tudíž ani divák o jeho postavě mnoho neví a její představitel (byť to běžný Čech nepostřehne) ještě mluví v hebrejštině s ruským přízvukem. Takové detaily, jako že se film drží jakéhosi 'staromilství' ve všech směrech; není to jen o tom, že hlavní hrdina restauruje starý nábytek a sám není zrovna nejmladší, ona láska k dobám dřívějším se projevuje i v konzervativním, ale nesmírně poutavém obrazu a v pomalém plynutí děje zdůrazněném faktem, že kamera často běží ještě několik vteřin poté, co záběr de facto skončil. (Nutno však dodat, že mě Restaurátor i přesto, že jsem za poslední dva dny spala asi osm hodin a že novinářská projekce byla od půl deváté ráno, ani v jeden moment nenudil.) Na závěr už zmíním jen krásnou hudbu, která mi dvakrát připomněla soundtrack k Single Manovi, a velmi sympatický konec, který člověku vychovaném na běžných (západních a komerčních) filmech uděluje ránu do tváře. Ne proto, že by byl tragický nebo naopak přehnaně šťastný, prostě jen proto, že je nesmírně realistický a uvěřitelný. Nedůležitá poznámka na závěr: Sasson Gabai je sympaťák nejen ve filmu, ale i jako člověk. [MFF Karlovy Vary 2011]

Můžese film točit kolem sexu a přitom nebýt přehnaně vulgární? Může existovat vtipná komedie bez jakýchokoliv dialogů? Může film, ve kterém se prakticky vůbec nemluví, nenudit? Odpověď na všechny dříve zmíněné otázky zní: Ano. Prázdiny u moře jsou sice jen sběrem scének a skečí, originalita se však tvůrcům upřít nedá. Ačkoliv mi ne všechny scény přišly vtipné, pořád jsem se u Prázdnin u moře pobavila více než u většiny komedií běžících normálně v kinech, což není zrovna nejhorší. A publikum bylo zjevně spokojené taky; Velký sál v Thermalu tleskal v průběhu filmu dvakrát, což je bilance, kterou jsem nezažila od minulého roku, kdy se promítala Cover Girl s Genem Kellym. Důkaz toho, že v hlavní soutěži festivalu ani komedie nezapadne. [MFF Karlovy Vary 2011]

Hlavní herec mi připomínal mladého Kevina Klina a celý film pak něco mezi Věrnou kopií (uvedenou loni ve Varech) a Ztracenem v překladu. A snad je to i tím, že všechny tři zmíněné mám více než ráda, pro mě Sedmá verze představuje zatím jeden z nejhezčích filmů letošního festivalu. Mně zkrátka tyhle lehce optimistické, lehce melancholické, lehce vtipné a lehce dramatické (nade vše však lidské) filmy o dvou postavách, které se potkaly ve správnou chvíli a kde se se stírá rozdíl mezi realitou a fikcí, více než sednou. [MFF Karlovy Vary 2011]

Ačkoliv jsem si v počátku vzpomněla na tuto reklamu běžící v skotských kinech, musím říct, že přesně takhle si představuji originální krátkometrážní film. Nápad postavit celý film na graffiti tygrovi, který se prohání po pražských budovách, aby našel svou ztracenou tygřici, totiž není vůbec špatný, ani tuckový. A když si k tomu přidáte i několik hezkých scének (úvodní přednáška o filmovém klišé nebo kluk, který objevil ve svém pokoji na zdi Che Guevaru), vyjde vám z toho velmi zajímavá a poutavá desetiminutovka. [MFF Karlovy Vary 2011]

Zajímavý, originální námět, ale pro mě místy až příliš vyhrocené a neuvěřitelné. Kamarád, který studuje na mé univerzitě film natáčel podobný příběh (hlavní hrdina se také nemohl odpoutat od sluchátka, ačkoliv z jiného důvodu), ale dokázal mu zanechat jakýsi ráz, díky kterému ten film působil vlastně jako normální příběh 'chlapa odvedle'. Dálkový hovor začal výborně, jen na mě zkrátka časem těch náhod při telefonování bylo až moc. [MFF Karlovy Vary 2011]

Ze čtyř viděných krátkometrážních filmů (kvůli další projekci jsem poslední dva nestihla; půlhodinová úvodní 'beseda' s režiséry pro mě zkrátka byla až příliš dlouhá) tento hodnotím jako ten nejslabší. Ne proto, že by byl natočen špatně, to rozhodně ne. Pouze mi přišel na třicet minut lehce zdlouhavý a předvídatelný. Téma uprchlíků lze při množství podobných filmů zkrátka jen těžko pojmout nějak inovativně a při podobně krátké stopáži si tvůrci ani nemohou dovolit nějak rozvést vedlejší zápletky. Tedy ne z hlediska režie nebo hereckých výkonů, ale z hlediska námětu a jeho možností je pro mě Tichá řeka z promítaných filmů nejslabší. Hodnotit ji samotnou, dala bych tři hvězdy, v porovnání s ostatními to ale vyjde na pouhé dvě. [MFF Karlovy Vary 2011]