Amonasr

Bezvadně udělaná fiktivní reportáž o jednom paranormálním jevu, která působí velmi autenticky a uvěřitelně, zřejmě také proto, že až na Karla Pecha a Miroslava Plzáka v ní účinkují samí neznámí herci, kteří tak opravdu budí dojem běžných občanů z daného města. Rovněž způsob jejich mluvy vypadá až na výjimky nestrojeně, jak jim "zobák narost". Stejně tak režie se zdá, že žádná není, že jde skutečně jen o sestříhanou a komentovanou reportáž, v podstatě televizní dokument. Zub času této sci-fi inscenaci příliš neublížil a je zajímavé ji shlédnout i dnes. Mladším divákům možná může připadat snímek ve srovnání se současnými filmy málo akční, když je postavený jen na výpovědích a dialozích, ale rozhodně nepostrádá vnitřní napětí.

Vtipná a svižná inscenace prošpikovaná skvělým anglickým humorem v podání skvělých herců.

Námět filmu je zajímavý sám o sobě, provedení ale poněkud kulhá. Dialogy jsou často spíš proklamacemi různých pouček, než skutečně živoucími diskuzemi, herci jako by se až na výjimky míjeli se svými rolemi, nebyli s nimi doopravdy sžiti. K těm výjimkám bych zařadil především Bořivoje Navrátila a Květu Fialovou, kteří vyzařovali potřebnou uvěřitelnost a přirozenost projevu. Ostatní často přehrávali nebo byli příliš patetičtí či šablonovití, role filosofa a matematika Bolzana ani Valovi příliš neseděla, neslučovala se moc s jeho osobnostním hereckým typem, možná i kvůli často příliš šroubovaným větám, které musel pronášet. Nicméně dívat se na to s jistým nadhledem dalo.

Poutavě zpracovaný příběh z doby národního obrození. Inscenaci nechybí dramatický náboj a plejáda vynikajících herců jí dodává na přesvědčivosti. Dokonce i Stropnický, kterého jsem nikdy příliš nemusel, se s hlavní rolí vyrovnal nezvykle dobře a nepůsobil na mě tentokrát hejskovsky nesympaticky.

Na svou dobu jistě hodně odvážná televizní inscenace, která předznamenávala společenské a kulturní uvolnění vrcholící Pražským jarem. Na aktuálnosti ale neztratila ani dnes, kdy jsou nám mainstreamovou propagandou vnucovány opět všemožné "jednomyslné" postoje a "nepohodlné" kritické myšlení je čím dál víc ostrakizováno. Pikantní může být rovněž paralela s covidovým "uzavíráním do klecí" a různými pokusy, kam až je možno zajít při manipulacích s lidmi a jejich sledování. V první půli mi inscenace připadala sice poměrně nudná a "zastaralá", ale ke konci se konečně pořádně rozjela a dostala i myšlenkový švih.

Zdařile podaný příběh rusko-gruzínské tanečnice, která musí od malička překonávat všelijaké překážky při své cestě za naplněním svých tužeb. Film ukazuje nejen náročnost taneční profese, ale dává dobře nahlédnout i do jejího zákulisí a rovněž ukazuje, že i tanečníci jsou jen lidé se svými osobními starostmi, těžkostmi, ale i radostmi. Snímek působí poměrně civilně a přitom nenudí, udržuje divákovu pozornost od začátku až do konce. Ovšem jen do konce filmu, ne do konce příběhu - ten pokračuje dál a určitá naděje do budoucna pro Polinu a jejího nejnovějšího partnera je spíš jen naznačena. Film byl mnohem zajímavější, než jsem kvůli tématu očekával, přestože se v něm nic příliš přehnaně dramatického neodehrává. Respektive zlomových bodů obsahuje dost, ale nejsou podávány vyhroceně dramaticky, neútočí agresívně na divákovy city. Pouze hlavní představitelka mi nebyla úplně sympatická, její výraz mi připadal většinou poněkud "tupý". Uměl bych si v této roli představit oduševnělejší tanečnici vzbuzující víc emocionálního spoluprožívání.

Film až příliš připomíná televizní seriálovou produkci. Je sice hodně výpravný, ale zároveň působí poměrně povrchně a učebnicově. Chybí mu hlubší umělecký rozměr, divák se nevžije do postav a doopravdy s nimi necítí. V závěru má až propagandistický nádech jako oslava protestantismu. Hodně akcí na "výtěr oka", málo skutečných myšlenek. Zpracováním se podbízí současnému převažujícímu myšlenkově nenáročnému a povrchnímu diváckému vkusu.

Tenhle snímek není pro diváky odkojené akčními filmy v multikinech. Je to poměrně náročné, obsahově hluboké dílo, které se snaží být odlehčené jenom jako - ve skutečnosti je v něm mnoho odkazů, které přesahují dobu vzniku Žebrácké opery a týkají se jasnými paralelami i dneška. Nepokrytě je to vyjádřeno například přerodem vrstvy lupičů v bankovní sektor, ale i spoustou dalších narážek, které míří až do současnosti. Je symptomatické, že stále víc do mainstreamové plytkosti upadající Česká televize vidí v tomto snímku ve své anotaci v podstatě jen "velmi zábavné přiblížení" Brechtovy Žebrácké opery. Inu, o pouhou zábavu a nic jiného jde čím dál víc především samotné České televizi. Film jako takový je pojat velmi netradičně, kdy se prolínají reálie z Brechtova života s jeho dílem za pomoci velmi zdařilého a sofistikovaného počítačově trikového zpracování. Bohužel mě rušily někdy bleskově mizící české titulky ještě dřív, než jsem si je stačil dočíst - a to nejsem rozhodně pomalý čtenář. Naštěstí si filmy z televize nahrávám, takže jsem si na řadě míst vypomohl vracením se k některým pasážím. Mnohé pro pochopení Brechtovy tvorby a způsobu jeho uvažování podstatné myšlenky mi tak neunikly. Občasné zbytečně zběsilé změny titulků ale nejsou chyba originálu, je to jen povzdech nad zjevně zbrklým otitulkováním filmu v ČT.

Vtipně a svižně podaná úsměvná moralita, kterou je dobré vnímat i v kontextu doby, kdy vznikla. To, že má "matka - carevna" obavy právě o tu z dcer, která má bystré kritické a nekonformní myšlení a hledá ve všem svoji vlastní pravdu, je nepochybně narážka na tehdejší poměry, kdy se samostatné myšlení nepodporovalo a lidé s ním mohli nepříjemně narazit. V polovině 60. let již ale pomalu začínalo v kultuře nesmělé "tání" směřující k Pražskému jaru a Zdeněk Jirotka (mj. autor slavného Saturnina) si tak mohl dovolit takovouto matčinu obavu o dceřino budoucí štěstí jako pointu celé hříčky formulovat. Nechápu jen, když je Jirotka uveden jako autor přímo v úvodních titulcích TV inscenace, že je zamlčen v popisce zde na ČSFD. A pokud jde o dnešní aktuálnost hříčky, nijak se myslím neumenšila - i dnes mediální mainstream propagandisticky masíruje občany tou "jedinou správnou pravdou" a samostatné kritické myšlení není právě v kurzu a je upozaďováno, byť se to dělá samozřejmě jinak než tehdy. Hříčka tak stojí za zamyšlení i dnes.

Hodně vykonstruovaný a nevěrohodný melodram se spoustou těžko uvěřitelných situací a detailů. Do jisté míry vyváženo kostýmy, atmosférou prostředí a lokací, už méně pak hereckými výkony. Spíše průměrná podívaná bez většího napětí, tj. trošku až nudná. Příšerně nadabovaný plukovník Christie - hlas a intonace se k němu vůbec nehodily. Za to ale originál nemůže.