Amonasr

První díl budí dojem prvotiny nějakého začínajícího scenáristy s debutujícím režisérem a souborem herců ochotnického divadla. Vše je až křečovitě vykonstruované, neživotné dialogy šustí papírem a strojené přehrávání některých postav je až nesnesitelnou karikaturou (především Vančura, Čvančarová). Tvůrci jako by chtěli uvařit dort stylem pejska a kočičky, aby v něm bylo úplně všechno, jenže ono se to nějak nespojilo. Uvidíme, co přinesou další díly...

Film je natočený ve stylu reportáže založené na řadě interview s Tonyou Hardingovou a lidmi z jejího okolí nějak zapletenými do jednoho z největších skandálů ve světovém krasobruslení. Jednotlivé aktéry sice zesměšňuje, dělá z nich hlupáky a loosery, na druhé straně nevnucuje divákovi žádnou "pravdu",  jak to vše skutečně bylo, a je tak na každém, jak si to přebere. Umělecká hodnota filmu je prakticky nulová, jde spíš o hraný pseododokument. Jeho přínosem je snad to, že ukazuje složité poměry, v nichž vyrůstala a žila, takže z mediálního symbolu neférovosti a odvrácené strany vrcholového sportu dělá živou bytost, byť nemálo zkarikovanou, kterou lze pochopit a lidsky s ní do jisté míry i soucítit.

Fantasticky vygradované drama o tom, jaké sebeodříkání, sebeobětování a zapálenost to vyžaduje, aby se člověk vypracoval až na samotný vrchol ve svém oboru. A že k tomu musí mít i nezbytnou motivaci, kterou zde ztělesňuje nekompromisní profesor konzervatoře, jehož metody jsou poměrně bezohledné a dokáží se s nimi vyrovnat jen ti nejambicióznější, nejtalentovanější a psychicky nejodolnější. Je to cena, kterou stojí za to platit, když může vést i k sebezničení? Na to si musí odpovědět každý sám. I to je na filmu nesmírně cenné, že nezaujímá žádné apriorní stanovisko, jen podává překvapivě silnou výpověď na poměrně marginálním a specifickém vzorku společnosti, kterou vrcholoví jazzoví hráči jsou. O to víc smekám klobouk před režisérem, s jakou přesvědčivostí a uměleckou hloubkou dokázal své téma podat i širšímu publiku.

Chudák Čajkovskij, ještě že se tohoto snímku nedožil. Jeho život se v něm smrskl na marný boj s vlastní homosexualitou, navíc podaný nemístně vulgárně, oproštěný od skutečné hloubky emocí, která se tak geniálně promítla v jeho hudbě. City jsou zde nahrazeny hysterčením, vše je nadmíru prvoplánově a povrchně předimenzované, teatrální a pozérské, až zůstává na konci jen pachuť z pocitu hnusu. Kdyby se ve všem radikálně ubralo, možná by z toho nemusel být špatný film, ale tohle bohužel špatný film je. Režisérova křečovitá snaha  ohromit a šokovat podrazila tomuto snímku kouzlem nechtěného nohy.

Film, plný absurdních a málo věrohodných situací, je především o soukromých mezilidských vztazích - partnerských, rodinných, přátelských, milostných, atd. v nejrůznějších podobách a při nejrůznějších příležitostech a peripetiích života. Není to nic hlubokého ani myšlenkově náročného, spíš jde o reflexi povrchní a vcelku bezstarostné doby, kdy si lidé komplikují život zejména sami všelijakými pseudoproblémy. A samozřejmě se rozehrává i řada komických situací, při nichž jsem se občas i zasmál, což se mi u většiny komedií většinou nestává. Docela příjemný odpočinkový film, který patří spíš k tomu lepšímu, co bylo u nás po sametovém převratu natočeno.

Není snadné sledovat tento film, když člověk ví, co se nakonec stane. Jen těžko se věří tomu, kam až může vést náboženská a národnostní nesnášenlivost i v současné době a že lidstvo je odsouzeno k opakování podobných tragédií, protože většina lidí je nepoučitelná a až překvapivě snadno manipulovatelná, když se zabrnká na nacionalistickou strunu. I přesto je nutné podobné filmy točit, protože smiřovat se nečinně se zlem nejde, i když se nedá nikdy vykořenit a znovu a zas někde takto zlověstně vypučí. Režisérka zvolila asi ten nejlepší způsob, jak se přemýšlivým lidem (tedy nezbytné menšině) dostat hluboko pod kůži skrz příběh marného boje ženy za záchranu svých synů a manžela. Ve velkých číslech totiž podobné hrůzy nemají takový emoční potenciál. Otázka "quo vadis" se pak netýká jen Aidy, ale každého diváka, aby se pokusil sám v sobě nalézt odpověď na to, kde jsou příčiny takového zla a zda je schopen je alespoň sám v sobě potlačit. Zlo totiž plodí zase jen zlo a mstou se nic neřeší, což se netýká jen hrůz v bývalé Jugoslávii, které pochopitelně nepáchala jen jedna strana konfliktu, i když srebrenický válečný zločin byl rozsahem největší. Sám si ani neumím představit, že bych byl schopen znovu žít vedle sousedů, kteří mi bez milosti povraždili rodinu. A kolik je na světě mučedníků jako Aida, kteří musí svou trnovou korunu statečně nést po zbytek života, zatímco nám (alespoň zatím) stačí jen pustit si jiný film v televizi...

Tato hra jistě patří k tomu lepšímu z nepřeberné řady konverzaček, které jsou na českých jevištích k vidění, a je svým způsobem osvěžující shlédnout něco myšlenkově smysluplnějšího, než je většina těch přihlouplých rádobyvtipných kusů pro nenáročné diváky, kteří se smějí čemukoliv, hlavně když to je pokud možno prvoplánově laciné a ideálně i přisprostle vulgární, neřkuli pronesené televizně profláklými herečkami či herci. A je jedno, zda se jedná o zahraniční import či české módní autory, kteří své myšlenkově vyprázdněné a spíše estrádně laděné kusy sekají jako Baťa cvičky. Arnošt Goldflam je přeci jenom o cosi vyšší liga, i když v této hře se také přizpůsobuje většinovému vkusu a volí si divácky podbízivé téma z prostředí, které důvěrně zná, aby byl pokud možno kasovní úspěch zaručen. V monolozích a dialozích je zřetelně cítit Goldflamův laskavě sarkastický humor a sebeironie, což je určitě fajn, na druhou stranu by ale mnohem lépe vyzněly často přímo z jeho úst, neboť se jako autor nedokázal úplně oprostit od svého pozorovatelského myšlenkového módu a z úst jednotlivých hereček tak občas nepůsobí zcela autenticky. Mnohokrát se mi během představení stalo, že jsem v duchu slyšel některé repliky vyslovené jeho nezaměnitelným hlasem a působily pak na mě mnohem přesvědčivěji i humorněji. Závěr pak správně pro divácký efekt divadelně graduje, ovšem přehnaně pateticky, když myšlenkově nijak zvlášť závažný ani nijak objevný není. Jako by si Goldflam nevěděl úplně rady, jak to celé ukončit a marně hledal nějakou spásnou pointu.

Barvotiskový dobrodružný příběh z koloniálních  dob Anglie, z něhož čiší anglická nadřazenost nejen vůči koloniálním národům, ale i vůči ostatním "Neangličanům", která je v Británii přítomná zejména ve vyšších vrstvách koneckonců až dosud. Moderní člověk může jen stěží fandit loupeživým hrdinům - zabijákům, zejména když si uvědomí, že takto necitelně a přezíravě se Angličané skutečně k domorodcům chovali, nejen v podobných pohádkách pro naivní dospělé. Na filmu můžu ocenit jen jeho výpravnost a přírodní scenérie, pachuť ze šovinistického obsahu ale zůstává i přes křečovitou snahu ho odlehčit poněkud nejapným humorem.

Romantická ptákovina pro milovníky červené knihovny a koní v operetně historických kulisách se spoustou rušivých ahistorických prvků, jako je například moderní skupinová choreografie na plese nebo mnohé kostýmy apod. Zkrátka filmový kýč jak bič. Na druhou stranu řada povedených scén z drezůry koní a dostihových klání. Ovšem Andrea Petrik připomínala spíš drahou přisprostlou šlapku než hraběcí dceru, nebylo v ní vůbec nic aristokratického, na roli se naprosto nehodila.

Nádherná hudba, nápaditá, moderně pojatá scéna, ovšem s historickým nádechem v podobě textů ze starých kronik či listin na pozadí, do nichž a z nichž se vstupovalo a vystupovalo z a na jeviště, kostýmy kombinující historii a současnost a v neposlední řadě skvělé pěvecké výkony. Nejvíc mě snad ale uchvátily mistrovsky prokomponované i provedené sbory. Jediné velké mínus, což nebyla chyba milánské Scaly, ale nebetyčná ostuda České televize, byla neexistence českých titulků, takže výsledný dojem z představení tak nemohl být úplný - ačkoliv rusky docela slušně umím, opernímu zpěvu není z větší části nikdy rozumět, natož v cizím jazyce. Přitom třeba operní přenosy do kin z Metropolitní opery bývají zcela samozřejmě otitulkovány. Podobné lapsy ČT lze stěží omluvit nedostatkem financí - spíš je to nedostatek soudnosti a nekompetentnost jejích manažerů.