thestrycekfido

Docela ambivalentní film. Já jsem na jednu stranu hrozně rád, že něco takovýho vyšlo. Je to fakt neskutečnej bizár, a hororů, který se utrhnou ze řetězu a prakticky celá jejich stopáž je následně nepřetržitá šílenost, je jako šafránu. Gore je tu slušnej, což by se u gialla mělo brát za samozřejmost, i tak mně to nedá, ho nepochválit. Navíc je tu fakt dobře zmáknutý řemeslo, a některý scény mně přišly vyloženě inovativní. I přesto je to v jádru hrozná píčovina, a svým způsobem i brak - ale na druhou stranu, koho to sere? Osobně jsem fakt rád, že něco takovýho vyšlo a přesně tyhle horory bych si dal tisíckrát raději, než paranormální kokotiny, které svými "ambicemi" vyděsit diváka, zapomínají na to, být zábavné. Občas prostě všechno co chci od hororu je vypnout mozek, a bavit se dobrým gorem a v rámci možností zajímavou zápletkou. O to víc pak bolí pohled na tržby... Je škoda, že mainstreamoví diváci už o tento hororový subžánr prostě zájem nemají. Nicméně, plot-twist je taky fajn, sic lehce předvídatelný, což implikovalo, že klimax pro mě nebyl tak zajímavý. Finální půl hodinka mě převážně nudila, což vnímám i jako největší slabinu filmu. Wan mě tímhle kouskem relativně překvapil a ačkoliv jsem zaslechl, že se v tomhle filmu trochu více rozvášnil, nečekal jsem, že až tak moc .

Největším superlativem tohoto snímku je samozřejmě hudba, to ale, vzhledem k tomu, že ji dělal mistr Carpenter není žádné překvapení, a dalo se to brát za jasnou věc. Kdybych chtěl pochválit ještě něco, tak docela kreativní smrti, které už ale ani ke konci nebyly nic moc a působily jako pěst na oko. Napětí tu není žádné, a to vnímám jako největší problém filmu. Snímek je tak díky tomu k posrání utahaná nuda, kde při každé scéně, která se pokouší být hrůzostrašná, jen netrpělivě vyčkáváte, kdy přijde ten "nečekaný" jumpscare. Původní Halloween, exceloval zejména v tom, že dokázal vystavět děsivou scénu za pomocí, temně zabarvených kompozic a intenzivní hudby. Tady vám místo toho, hodí polodetail na ksicht nějaké postavy, která jen tak zmateně chodí, dokud jí nekuchne Míša Myersů. Postavy jsou navíc dementní až na půdu, což se u slasherů asi nemůžu divit, jenže do toho vás většina bude jenom srát. To ani nepočítám to, že žádné se tady nevěnuje vůbec žádný čas, a tak se jen tak ledabyle objevují, mizí, umírají a vám je úplně jedno, co se s nimi stane. Konec mě už ale regulérně nasral, a působilo to na mě, jako kdyby si scénáristé ke konci řekli "Hoši, serem na to, prostě to nějak pojďme ukončit..." Ne, není to dobrý film. A štve mě to, jelikož remake z roku 2018, byl dost fajn a sešlo se na tom mnoho talentovaných lidí. Tak snad se ten bordel příští rok uklidí

Tyvole!!! Normálně jednotlivé epizody nehodnotím, ale tady si prostě nemohu pomoct. Nechápu, jak jsem mohl Stranger Things, tak dlouhou dobu ignorovat, tohle je naprostý etanol seriálové tvorby všech dob. Geniální postavy, soundtrack, 80s estetika, tuny popkulturních referencí, první lásky, osudovost... Prostě všechno, co zbožňuji, sumarizováno do tohoto masterpiecu. Miluju to.

Three Colours: Blue, je rozhodně jeden z vizuálně nejoopojnějších filmů, jaké jsem zatím viděl, navzdory tomu, že celý snímek je v podstatě jedna velká, hutná deprese. Perfektně intimní atmosféra, prolínající se s nádhernými záběry, tuhle depku skvěle vyváží, a nepůsobí tak, v porovnání s ostatními dramaty tohoto rázu nějak rušivě. Poněkud emocionálně odtažité hraní hlavní představitelky Juliette Binoche mně sedlo a určitě je jednou z největších pozitiv filmu. Ačkoliv mi první půl hodina přišla zdaleka nejslabší, užil jsem si ji hlavně díky pěknému vizuálu a barvě, která zde má docela výraznou roli. Největší slabinu snímku vnímám však v tom, že divákovi vlastně tak trochu nemá co předat. Po skončení jsem neměl o čem přemýšlet, a to mě přeci jen trochu zamrzelo, vzhledem k tomu, že jsem očekával že ve mně snímek zanechá nějaký větší "impact". Nicméně i přes to, se jedná o velice kvalitní drama, a já si jej celkem dost užil. A na další dva díly z téhle Kieślowskiho "barevné" trilogie, se velmi těším

Na Cruellu jsem se těšil spíše opatrně, vzhledem k tomu, že Disneyeho hrané originy mě většinou nechávali dost chladným. Ovšem z traileru na mě čišil výborný vizuál Londýna 70. let a navíc, Emma Stone patří mezi mé nejoblíbenější herečky. Nakonec se tedy z Cruelly vyklubal výborný kousek, který disponuje, narozdíl od ostatních Disney originů mnoha skvělými prvky. Jak jsem již zmiňoval, vizuál, mě tady hodně upoutal a nadchl, a jelikož miluji Anglii, atmosféru Londýna jsem si dost užíval. Craig Gillespie je opravdu šikovný režisér a řekl bych, že i díky jeho umu, má hromada scén dokonale vypointované kamerové finesy, a ten správný "drive". Soundtrack je absolutně dokonalý, a ačkoliv si v sále děti přede mnou zacpávali uši, já měl z něj strašnou radost a nepřestávali mě udivovat songy, které se sypali. Když například začalo hrát "Livin' Thing", či "One Way or Another" od Blondie, široce jsem se usmál a zahřálo mě to u srdíčka. Emma Stone je výborná a její přerod ze sympatické návrhářky na bezcitnou sociopatku, ačkoliv by mohl být odvážněji podaný, byl fajn. Na to se však váže i pár mých výtek k filmu. Je hrozná škoda, že se kvůli Disneymu musí držet tvůrci hodně při uzdě, a nemůžou si tak dovolit trochu drsnější scény. Kvůli tomuhle tudíž občas filmem, zavane taková nejistota. I přesto je Cruella strašně stylově a zábavně natočená a kombinace všech těch věcí, které jsem zmínil, sakra dobře funguje a já mám tak, z tohoto snímku obrovskou radost.

Původně jsem chtěl k tomuhle mistrovskému kousku, napsat nějaký dlouhosáhlý komentář, kde bych se podělil o své pocity, ale kurva, to nejde. Tohle prostě musíte zažít na vlastní kůži. Silencio

Drive, dnes už jeden z mých nejoblíbenějších filmů, který jsem si již na první zhlédnutí zamiloval. Dost dlouhou dobu jsem ho přehlížel, vzhledem k tomu, že název mi připadal, jako by se mělo jednat o nějaký film ve stylu Rychle a Zběsile. Když jsem však dohrál perfektní hru Hotline Miami, a zamiloval se do velmi specifického subžánru "Synthwave", jenž kombinuje popkulturu 80s a elektronickou hudbu, byl mi že všech stran doporučován právě tento počin, který je prý základním kámenem tohoto mladičkého subžánru. Tak jsem se do toho jeden večer pustil, a byl jsem naprosto unešen. Ta Invence a láska, s kterou je tento film natočen je opravdu úžasná. Zároveň se ale nebojí explicitní brutality a syrovosti, kterou je 2. polovina filmu plná. Ryan Gosling ztvárnil postavu nesmělého, a zamlklého řidiče absolutně geniální, a vystřelil se díky tomu mezi mé nejoblíbenější herce. Kamera je jak už bývá u podobných snímku obvyklé, vynikající. Kompozice záběrů a kombinace dravých barev za tónů elektrických syntezátorů vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Soundtrack je tudíž skutečně orgasmus pro uši a už přes skoro 2 roky zdobí můj playlist. Ostatní postavy jsou většinou sympaťáci, např. Bryan Cranston, který je klasicky skvělý, či záporák Ron Perlman. Jsem rád, že Nicholas Winding Refn i ve svých pozdějších snímcích zůstal u této stylizace a já už se těším, až se vrhnu do jeho dalších projektů, které jsem zameškal. Sečteno a podtrženo, unikátní filmový klenot, který je jeden z těch, které bezmezně miluji a dokázal bych se nad němi ukájet dost dlouho.

Tato unikátní studie narušené ženské psychiky, jenž otevřela Polanskému dveře do filmového světa mě vážně překvapila, nakolik jsem od filmu mnoho neočekával.  Netradičně vystavěná expozice, která sází na to, že vidíme hlavní protagonistku v naprosto obyčejných situacích, nám skvěle představí její emocionálně nestabilní charakter. Kromě perfektního hereckého výkonu, práce s kamerou, či výbornou režií zároveň Repulsion velmi zajímavě narušuje žánrové konvence. Například v jedné, z velmi napjatých scén, ve které se Catherine Deneuve děje něco velmi nemilého, nehraje žádná dramatická hudba, nýbrž slyšíme pouze obyčejné tikání hodin. A to v kontrastu se současnými thrillery/horory, kde byste očekávali něco úplně jiného, působí strašně svěže. Sugestivní a hodně nepříjemný závěr je už tak jen třešničkou na dortu. Ačkoliv já osobně, netrpím žádnou psychickou nemocí (tedy aspoň doufám), nějak takto si dokážu představit, vnímání reality dané osoby. Je strašná škoda, že je tenhle počin, v kontextu character study filmů 60. let, kvůli mnohem známějšímu Psychu dost opomíjen. Je to sice snímek, pro trochu trpělivější diváky, ovšem pokud podobný typ filmů máte rádi, rozhodně bych vám jej doporučil... a Polanski si mě tímhle kouskem definitivně získal, a přesvědčil mě, o jeho výtečných režijních kvalitách.

Abych řekl pravdu, muzikály mě dlouhou dobu nebyly moc po chuti. To se ovšem na začátku letošního roku poté, co jsem viděl naprosto geniální La La Land změnilo a muzikály jsem začal opěvovat a vyhledávat. A tak jsem se vrhl do jednoho z prarodičů filmových muzikálů, My Fair Lady, ve kterém září nádherná a půvabná Audrey Hepburn, společně se sympatickým lingvistou Rexem Harrisonem. Přesně to, co jsem od filmu čekal, jsem dostal. Výtečný přerod z hrubé květinářky na něžnou a okouzlující princeznu, doprovázen skvělými a chytlavými songy. Jako přídavek jsem ještě dostal milou poctu anglickému jazyku, odehrávající se v kouzelném prostředí přepychového sídla v Londýně, které vytvořilo neskutečně krásnou atmošku. Ačkoliv má snímek, téměř 3 hodiny, vůbec jsem si to neuvědomoval, a ve finále to uteklo strašně rychle. Už teď se těším, až si tenhle kousek dám ještě jednou, protože tohle byl vážně nezapomenutelný zážitek.