AppleCore

Miller mě mimo svět šílenýho Maxe nikdy moc nebavil. Je to sice skvělej režisér, ale už ne tak skvělej vypravěč. Tři tisíce let touhy je ale jeden z těch filmů, který se perfektně trefily do mojí momentální nálady. Hlavní roli hraje výrazný obrazový podání s přesným střihem, který doprovází poutavý historky i překvapivě funkční dialogy plný vznosných témat. Že to nemá – alespoň zdánlivě – tak úplně jasnej směr, cíl, nebo viditelnou pointu jde ku prospěchu divákovy představivosti. A o tu tady jde především. Nemá to dopad jako The Fall, ale ta touha se taky počítá.

Extrémně expresivní vizuální styl a spousta tvůrčích nápadů drží diváka přikovanýho ke křeslu po celou metráž. Bohužel je to ale to jediný, co divákovi zůstane po skončení v hlavě. Luhrmann svým obrazovým velikášstvím přebíjí nejen veškerý emoce, ale především příběh hudební legendy, která svět hudby jednou provždy změnila. Střihová i zvuková skladba je fenomenální, výkon Butlera chvílema strhující, ale obsahově je Elvis - vší osobitosti navzdory - prostě prázdnej.

Další ze vzácnejch filmů, kterej buduje atmosféru, postavy, svět, příběh a poselství skrze drobný detaily mimo focus kamery, který ale českej divák nemá šanci spatřit, protože je až příliš orientovanej na jedničky a nuly (který tady téměř absentujou), je nepozornej, nevyspělej a primitivní. A tak se další mistrovskej spektákl s notnou uměleckou hodnotou utápí v modři csdf, zatímco nahoře probíhají pyžamový párty současnýho konzumního diváctva - kdo tomu propadne, toho to pozře. Sláva analogu!

Pokud se čecháček přenese přes fakt, že je celá série přehnaně homosexuální a rádoby inkluzivní, že z původně mužských komiksových charakterů jsou ženský, z žen muži a z těch zbylých gayové a lesbičky, dostane perfektní show se skvělou atmosférou, výborným soundtrackem, silným příběhem - s nečekaně širokým emocionálním rozsahem a bohatou tématikou. Některý epizody jsou vyloženě mistrovsky napsaný a zrežírovaný (Nonstop, The Sound of Her Wings!). Pokud vlastním homofobiím a rasismům dovolíte převzít kontrolu nad názorem, je to především váš problém, nikoliv seriálu (ač je fakt, že tý LGBT tématiky mohlo bejt míň).

Zprvu kouká divák na levnější verzi Revenanta… A pak tam Predátor rozjede největší gorefest letošního roku. Pominuli-li ty poangličtěný indiány, kterým ten jazyk prostě nelze věřit, je PREY zatím největší filmový překvapení v rámci streamovacích služeb. Nejenže si to na nic nehraje, ono to zároveň skvěle ctí originál, stíhá to být napínavý jak prase, ale především scenáristicky inteligentní – a to i při tý příběhový jednoduchosti. Už to chtělo jenom hutnější atmosféru a s tím korespondující soundtrack – ten je sám o sobě ovšem skvělej. Čistokrevná zábava a jednohubka, ale taková, kterou si dám s radostí znova.

Těch úvodních patnáct minut, který jsou narvaný na danej žánr překvapivě skvělou atmosférou, nijak nekoresponduje se zbytkem filmu, kde nic nedává smysl a i naprosto základní vizuální efekty působí jak z přelomu tisíciletí. Mam dojem, že existuje nějaký nepsaný pravidlo, že vysokorozpočtovej film pro stream nesmí dosahovat vyšších (ba ani stejných) kvalit, jako libovolnej film určenej pro kina. Jinak fakt nevim, proč talentovaní tvůrci tak brutálně selhávají.

Bez laserů a pyžam, bez výbuchů, rvaček a přestřelek. The Bear - další přehlížená série, která je svým příběhem hluboce zakořeněná ve skutečnym světě. Tvůrčí mistrovství, který na poli osmi krátkých epizod - z prostředí jedný restaurace - dokáže odvyprávět víc než Marvel za celou svojí filmovou existenci napříč multiversem! Perfektně napsaný gastronomický drama, který o jedný rodině umí říct víc než devět dílů Star Wars o rodu Skywalkerů. Do toho všeho plejáda neokoukaných tváří podávajících životní výkony, skvělá kamera, bezchybná režie a parádní hektická atmosféra. Tohle je ta tvorba, kterou svět filmů i seriálů potřebuje víc než kdy předtím.

Animovaná spatlanina nejvlivnějších sci-fi trháků posledních čtyř dekád v jeden zoufale neoriginální celek, kde nic není původní a všechno je vytrženo z kontextu svých předobrazů – celý scény, dílčí detaily, příběhy, prostě všechno. Na tohle snad nemůžou skočit už ani děti, natož dospělej člověk. Fungovat by to částečně mohlo snad jenom za předpokladu, že by soundtrack nesložil Michael Giacchino - mistr plagiátorství, kterej ale zrovna tady fidlá bez jakýkoliv snahy okopírovat byť jednu napínavou či emocionální notu.

Waititi naštěstí dobře ví, že točí další nesmysl z nekonečný řady lobotomickejch pohádek. Narval tam proto všechno, co mu přišlo na mysl. Vzniklo tak sebeparodický šílenství, který cíleně zesměšňuje a ztrapňuje celý MCU… a tak trochu i jeho zarytý fanoušky. Spousta vtípků se ovšem mine efektem, protože jsou buď vyloženě trapný, nebo je většina diváků nepochopí (řvoucí koze se celej sál řechtal pokaždý, komplexnější vtip ale zůstal vždy bez odezvy). A protože se pohybujeme ve vesmíru, kde evidentně ani smrt neznamená definitivní konec, musí se divák spokojit s faktem, že film absolutně postrádá byť náznak napětí. Záporák je pak dobrej hlavně proto, že ho hraje Bale – kdokoli jinej a byl by to další generickej šašek. Love and Thunder je prostě duhová parodie, která sází na humor víc než na příběh, zůstává tak ve stínu Ragnaroku.

Série Stranger Things přerostla v neuvěřitelně šílenou blockbusterovou zábavu, která přehlušuje drtivou většinu sci-fi a fantasy fláků, který šly za posledních několik let do kin – to platí hlavně pro zoufale nudný marvelovky. Čtvrtá série je esencí toho všeho, co milujeme na obřích multiplexech, akorát v pohodlí našich domovů. Na velkoplošný TV s pořádnou zvukovou soustavou vás to vystřelí z kecek a na konci budete v úžasu a strnule dychtit nejenom po finální řadě, ale i po tom, aby bratři Dufferové natočili novýho Highlandera! Ta nostalgická komornost první řady nešla udržet věčně, proto nám tvůrci servírují dechberoucí vypravěčství v opulenci, která nemá v TV zábavě obdoby, přestože je to často klišé i kýč jako prase!