AppleCore

Nejlepší filmová/seriálová adaptace videohry všech dob! Ano, tímhle titulem se Last of Us pyšnit může. Prosadit se v tomhle segmentu ale není zrovna těžký, když konkurence v podstatě neexistuje. Nejsem fanoušek hry, protože jsem jí nikdy nehrál. Upřímně je mi proto fuck, jak moc je seriál předloze věrnej. Zajímají mě inteligentní postavy, hutná atmosféra, funkční dramaturgie, slušná výprava a dynamická akce. Jenomže Last of Us dělá všechno napůl a často nudí. Takže honit nad tim, jak je to boží a úžasný a nejlepší asi není úplně namístě. Kdyby to byla třetí řada Black Summer (dost nedoceněný), většina místních pětkařů by bez rozmyslu sypala dvě hvězdy (název automaticky nedělá dobrou show)! Nakonec nejlepší epizodou je ta nejnenáviděnější, kde si dva chlápci našli útočiště plný naděje a životního smyslu, zatímco za jeho hranicemi se svět zmítá v nenávisti, šílenství a v totálním společenském úpadku (tahle epizoda alespoň nechává pracovat divákovy mozkový buňky)! SE1: 6/10

Nejsem rasista, homofob, xenofob. Obézní lidi mi ale vadí a ve spoustě případů mě rovnou serou. Tím spíše, že obezita jedince není ve většině případů dána životní tragédií nebo zdravotním/psychickým stavem, ale prostou nenasytností, obžerstvím. Pro takový lidi je obyčejný jídlo stejná droga, jako je perník pro smažky. The Whale je ale ve svojí minimalističnosti a drobných nuancích natolik dechberoucí podívaná, plná osobních tragédií a neblahých osudů, že mě to třikrát upřímně rozbrečelo. Režijní, scenáristický a herecký mistrovství, kde se na prostoru jedný místnosti střetává kontrast víry a ateismu, dobra a zla, života a smrti, reality a (ne)splněných přání. Vždyť Aronofsky nám vrátil Brendana Frasera!

Jako pohled, kterej jste si coby památku dovezli z dovolený, blednoucí pod náporem prachu a světla kdesi na nástěnce, po dekády bez povšimnutí. A pak, v jednu chvíli - když v místnosti zavládne samota a ticho - se k nástěnce přiblížíte a pod rouškou nostalgie sledujete všechny fotky a útržky a maličkosti ze všech těch míst plných radosti i zdánlivě nekonečný pohody. A když se zrak zastaví na onom zapomenutém pohledu odkudsi, oči se změní ve fontánu smutku a dočasně, asi tak na pět minut, sami sebe utopíte v moři deprese. To je Aftersun, film, v jehož všednosti tkví devastační emocionální jádro.