Vojtino

Metaforický film o autoritářském otci, který se snaží uchránit své děti před zlem okolního světa a zároveň bojuje s vlastními démony. To vše pohledem jeho mladého synka. Rozhodně tedy nečekejte žánrovku a spíše se zkuste naladit na meditativnější zážitek.

Po vizuální stránce velmi uspokojivé – to, co někteří zdejší uživatelé označují za amaterismus, je podle mého naopak největším trumfem filmu. Velmi zajímavá je také vícevrstevnatá hlavní hrdinka. Bohužel, celkový dojem padá s nepříliš nápaditým scénářem.

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968)

Velké zklamání. Největší rozdíl je oproti předchozím Nicholsovým filmům jednoznačně v postavách, které jsou pouhými figurkami bez jakékoliv hloubky. Navíc stejně tak plochý je bohužel i celý příběh. Zajímavé jsou pouze občasné scény, ve kterých jako by splýval atmosférický obraz s Wingovou hudbou, což už je jakýsi režisérův trademark.

Hezky natočené, ale bohužel to nezabrousí pod povrch.

O síle, kterou nemáme. O síle, kterou bychom chtěli mít. O síle, kterou má Film.

Skvělá kamera!! A celkově mnohem sympatičtější než Hřebejkův Exorcista.

Jako celek mírně nekoherentní, v určitých jednotlivých obrazech má však film velkou sílu a dá dokonce připomenout velikána Tarkovského.

Takhle to vypadá, když jeden z nejlepších českých režisérů natáčí natruc otravnou bokovku.

I když to tak na první pohled vůbec nevypadá, ten film má podle mě co říct. A Reeves, na kterého zde všichni nadávají, mi vůbec nevadil, naopak.