fragre

Tak oba Havettovy celovečerní filmy mají rozvolněnou linku vypravování, jako je tomu i zde, ale ty filmy do mne mnohem lépe klouzaly. Zde je množství působivých obrazů, něco poetismu, spousta dobře zachycené trapnosti života, leč celý film se poněkud rozpadá.

Kamera Sergeje Urusevského mne zase dostala. Musel jsem neustále obdivovat výtvarnou stránku filmu (na níž má jistě svůj podíl i tajga) dokonce i v drsných scénách umírání jednotlivých hrdinů. Autoři filmu jistě se museli popasovat s dobovým ideologickým rámcem, ale vyřešili to dobře v intencích veršů jednoho klasika: ..." dělník je smrtelný / práce je živá...", takže to nevyznívá tak propagandisticky. Ideologicky však byli jistě limitováni, ale zase si mohli dovolit tu tvůrčí svobodu, že nechali umřít i takové hrdiny, jichž smrt by byla v dobové hollywoodské produkci naprosto nemyslitelná, protože bez hepyendu klesá komerční potenciál. Prostě, ty hranice tvůrčí svobody jsou různé. --- Jinak, přál bych si, aby tento tvůrčí kolektiv natočil nějaký film podle povídek Jacka Londona z dálného Severu. Dovedu si přesdatvit, že tito by třeba takovou Lásku k životu natočili naprosto skvěle a v duchu autorova záměru.

Jistě pokus o dostižení Hollywoodu, a ne nepodařený. Výprava nádherná, doslova pohádková, čemuž napomáhá barevnost. Některé scény okouzlující, zvláště ty z Benátek. Triky na svou dobu hodně dobré. Samy příhody barona Prášila mají jistý švih, který jim hodně dodává Hans Albers. Je zde nádherně tajemně spiklenecký Cagliostro, překvapující erotické pasáže. Snad jen ten posmutnělý konec by u barona Prášila jeden nečekal. Slabší je ten soudobý (soudobý v r. 1943) rámec, který jednotlivé příhody spojuje. Stejně je překvapující, že v té době vznikl v Německu film snad vůbec nezasažený nacistickou ideologií.

Hra se symboly a krásnými obrazy, děj tady zřejmě není tak podstatný. Inu, experimentální film. Ty obrazy jsou ale opravdu krásné, působící dojmem až archetypálním a prapohanským. Ve spojení s písněmi Nico z jejího alba Desertshore je to téměř dokonalé, zvláště když zpívá německy, to zní mnohem osudověji než v té samospasitelné angličtině. A to navzdory tomu, že sama Nico jako herečka zrovna nezapůsobila, navíc to vypadá, že vyvinula dost velkou snahu aby vypadala nepřitažlivě. Ale, popravdě řečeno, žádný z herců neměl příliš šanci projevit svůj herecký um. Všichni slouží spíš jako objekty v této hře.

Je vidět, že je to točeno pro cizinu. První půle se snaží navodit dojem, že Československo se v šedesátých letech stávalo normální zemí. Navíc je zde zdůrazněno, že je zemi s dávnou tradicí a svébytnou kulturou, žádná asijská provincie SSSR. No, a pak ten šok se záběry ze srpnové okupace. Je cítit ta snaha tvůrců získat pro Československo podporu Západu. Jasně, že to bylo naivní, ale aspoň opravdové. Ten novější anglický komentář je nudný děs.

Baletka ze souboru modeního tance Ariane (Nico) nechá se v nouzi přemluvit aby vystupovala jako burleskní umělkyně. Dosáhne v tomto oboru jakési proslulosti a šíleně se do ní zamiluje mladý bohatý playboy. Po všelikých peripetiích však ona pohrdne povrchní slávou striptérky, jakož i srdcem a mamonem onoho playboye, a vrací se na odříkavou cestu opravdového umění. --- Psychologické drama, které notně zestárlo. Ale budoucí bohyně undergroundu Nico zde září, byť tedy není excelentní herečka, ale už jen ten její často nezúčastněný obličej krásné sfingy a ten hlas...

Film dokonale nablýskaný, v tom byl pan DeMille nepřekonatelný. Ten svůj dekadentní Řím snad seskládal podle obrazů sira Lawrence Alma-Tademy. Dokonce mne napadlo, že natočil náboženský film jen proto, aby mohl přes cenzuru protlačit všechny ty senzační násilné a erotické scény. Tedy, rozhodně si na nich dal náramně záležet, byť i scénám křesťanských setkání vdechl působivý "biblický" patos. Claudette Colbert v roli neřestné císařovny Poppaey je velmi přesvědčivá.

Právě se vinou chabých výsledků v zemědělské velkovýrobě hroutila 3. pětiletka, takže i do režimních bajek pronikala realita. Kritika režimu ještě nepřicházela v úvahu, ale kritka zaváhavších stranických kádrů už možná byla. Takže tu máme profesionálního aparátčíka z okresu (věru nezvyklá role pro dosud systematizovaného úderníka Josefa Beka), který podporuje svého favorita, kandidáta na Řád práce. Vždyť okres, který vydal ze svého středu takového výtečníka, je jistě okres správně vedený, a soudruh z takového okresu má o krok blíže k tomu, stát se soudruhem z kraje. A ten téměř vyznamenaný předseda z JZD propadl pýše individualismu a manažerismu. Ještě že tu máme ideologicky pevného předválečného soudruha, který si to s váhajícími dokáže vyříkat z očí do očí. A celé je to pocukrované nějakými těmi interpersonálními vztahy s občasnými závany erotického pnutí, protože i pracovník JZD je taky jen člověk. --- Zajímavý je hudební doprovod, který hojně variuje dobové módní styly twist a mambu.

Romanticko-dobrodružné drama o proslulém mágu Cagliostrovi, kde se nešetří rozmáchlými gesty, vzletnými proslovy, okázalými kostýmy a patetickými projevy citů - to vše podkresleno dramatickou hudbou a okořeněno akcí. Na dnešní dobu se zde trochu přehrává, je to trochu jak na divadle, ale k tomuto žánru a k své době to prostě patří. K tomu divadelnímu charakteru se vlastně hodí i ta iluzivně malovaná pozadí. Mám dojem, že takové opulentní zpracování by se snad líbilo i Alexandru Dumasovi st.

Režie: Gian Rosso, kamera: Gino Santini. Nepříliš povedený špageťák s námětem podobným filmu Hannie Caulder, byť hlavní hrdinka je od počátku protřelejší. A právě ta hlavní hrdinka je jediné velké plus tohoto filmu, její sex appeal je nepřehlédnutelný. Ale jinak spíše samé mínusy. Hlavní padouch vypadá a často se i chová jako obecní prosťáček. Děj se má odehrávat v dobách Maxmiliánova Mexického císařství, ale kostýmy jsou jak z doby o dvacet a více let mladší. Vůbec to vypadá, že jsou to kostýmy recyklované z několika různých westernů. A k tomu nevalné až špatné herecké výkony. To prostě nezachrání ani neustálá akce a četné přestřelky.