fragre

Místo mimo tento svět - Arkádie, kde vegetace pomalu pohlcuje mírně omšelé budovy starého šlechtického sídla. Okno otevřené do zahrady, kde vítr ohýbá větve stromů a hladí trávu. Louka na kopci nad zákrutem řeky, odkud je pohled do širého kraje. Kraj lesa nad nímž se vznáší papírový drak. A slunce a voda. Kolonie už ne dětí, tak seriózních a romanticky založených, že vypadají jak z jiného světa. A čas, kterého zde v tom takřka nekonečném létě vypadá být nekonečné množství. Rozhodně je ho více než dost na první zamilováváni a na první zklamávání. No, kdo by se nezakoukal do děvčete s květy ve vlasech, které si čte Lettres d’Amour. Rozhodně žádná realita, ale poetický sen. Provinilé potěšení.

Režie: Pim de la Parra. Náhodně spadlý obraz v bytě, kam se nastěhoval student medicíny Nils odhalí otvor, kterým lze sledovat dění ve vedlejším bytě. To, co začalo jako zvědavost, mění se u Nilse v posedlost, zvláště když aktivity, které se odehrávají za zdí se zdají matoucí a záhadné, dokonce kriminální.... Nilsova atraktivní přítelkyně Marina je investigativní novinářkou a je zrovna pověřena hledáním přítelkyně zavražděného amerického vojáka Petrucciho modelky Stelly, která po svém propuštění z vězení, kde byla za držení LSD, záhadně zmizela.... Navíc se zdá, že dění za zdí Nilsova pokoje má jistou spojitost se zmizelou Stellou.... Celkem dobré krimi s mnoha napínavými momenty podpořenými enervující hudbou. Jen ta skulina ve zdi je nepravděpodobná, zvláště, když se jedná o poctivý měšťanský dům z konce 19. století, kde i vnitřní zdi mají jistě dobrého půlmetru. Tam se náhodná dírka po spadlém obrazu jen tak neudělá. Navíc sám Nils se chová v svém bytě tak bezstarostně, že by podezřelí sousedé byli upozorněni aspoň hlukem, že intimita jejich bytu je nějak zásadně narušena. To celý film dost shazuje.

Cha, náramně senzační amerikánská povídačka z doby před válkou světových stran, zřejmě volné pokračování podobného šlaku s názvem Mandingo. Dcera louisianského plantážníka Marianna povije chlapečka, takto plod její hříšné lásky s černým otrokem, a aby se zabránilo skandálu, je dítko připsáno Mariannině černé lesbické přítelkyni. Obě i s chlapečkem pak zmizí do Nového Orleansu, kde Marianna zrealizuje svůj podnikatelský záměr a stane se časem majitelkou prosperujícího nóblového bordelu. Po dvaceti letech pak ten chlapeček, zvaný Drum, je sloužícím v onom bordelu. Zde na něm jednoho dne zálibně spočine oko dekadentního zpustlíka francouzského původu Demarignyho, který nevybíravým způsoben donutí Mariannu, aby Druma postavila do ringu proti jeho černému zápasníku jménem Blaise. Necvičený Drum kupodivu zvítězí, což Demarignyho nadchne natolik, že si jej od Marianny vypůjčí k oplodnění některé ze svých otrokyň, a následně mu hnedle vybere dívku jménem Regina. Vše by proběhlo v klidu, kdyby se Demarigny nechtěl kochat pohledem na „svatební noc“ Druma s Reginou a navíc se nepokusil Druma přemluvit k čtyřprocentnímu sexu. Po té co obdrží pár facek, přísahá Drumovi pomstu. V průběhu dalšího děje se Drum, Blaise i Regina octnou v majetku plantážníka Hammonda, který provozuje černošskou plemennou stanici. Zde se stává Regina Hammondovou milenkou a Drum i Blaise jsou cílem cílem obdivných pohledů Hammondovy snoubenky Augusty a hlavně jeho dcery Sophie, která nakonec po drsném odmítnutí svých sexuálních návrhů obviní Blaiseho ze znásilnění, takže tento je uvržen do řetězů a ztýrán. Na zrovna v ten čas svolané hostině na počest zasnoubení Hammonda s Augustou, které se zúčastní místní smetánka včetně Marianny a Demarignyho, se projednává nejvhodnější způsob Blaiseho kastrace. Leč Drum osvobodí Blaiseho a ten shromáždí dav vzbouřených otroků ozbrojených hospodářským náčiním a zaútočí na Hammondovo panské sídlo…. Nepochybně je to film, v kterém Tarantino loupil pro svého Djanga. Přitom překvapí jak Tarantino téměř zcela odboural sex, který zde v Drumovi je téměř stále přítomen (ale nejsou zde žádné explicitní scény, není to porno). Tarantino se rochní v krvavých scénách zabíjaček, ale mezirasové míšení , nucený či prodejný sex, který byl průvodním jevem otrokářství, je na tohoto „extravagantního a provokativního“ tvůrce asi silné kafe. To tak maximálně letmo slovně připomenout. Asi to odpovídá tomu obrazu Ameriky, kde zprávy o masových vraždách na školách či zprávy o policejních „přehmatech“, jsou zveřejňovány s každou krvavou podrobností a pokud možno i s videem, aniž by to někoho vzrušovalo, ale vteřinový záběr z přímého přenosu na odhalené ňadro jakési celebrity vyvolal před časem celonárodní moralistní kampaň, která si žádala hlavy viníků. --- Takže tento film je zajisté pokleslé dílo, a zvláště hlavní hrdina je navíc herecky dřevo, ale ve srovnání s Tarantinovým Djangem, který je stejný škvár (jen puritánský a módně politickokorektní), si aspoň na nic nehraje. Senzačních krvavých scén je tu snad stejně jak v Djangovi, jen jsou realističtěji podané než ty Tarantinovy. Není toho tolik ukázáno, aby mohla pracovat fantazie divákova. A to, jak je nakonec zlikvidován Demarigny, by asi dnes vyvolalo žaloby řady gay iniciativ.

Studiová přehlídka hvězd dobové britské pop music. Je zde několik zásadních skupin tehdejší „britské invaze“ jako The Animals, The Formoust, Herman’s Hermits, The Spencer Davis Group a pak méně známé skupiny a interpreti. Pěkně barevné, jednoduchá výprava. Jen největší rebelové si zde dovolili ukázat se jen v rolácích či jen košilích, ostatní mají slušivé edvardiánské oblečky a slečny zpěvačky mají sukně aspoň pod kolena, ne-li přímo po kotníky. Celé to z dnešního hlediska vypadá dosti nevinně a úhledně. Samozřejmě jsou zde i hvězdy největší, tedy The Beatles, ale nikoliv v záběrech studiových, ale živých, zachycujích i davy hysterických a omdlévajících fanynek.

Vzhledem k svému názvu tento pořad své zadání vlastně nesplnil, žádná 13. komnata otevřena nebyla, své démony si nechal IMJ pro sebe. Nad jiné podobné dokumenty ho staví jen osoba tazatele, tedy starého kontrakulturníka Josefa Rauvolfa, který se snad více dostal IMJ pod kůži. Poprvé, když tento konstatuje, že si sám připadá jako partyzán objíždějící školy a vypravující o květnu 45, jak to on sám kdysi v dětství zažil (to je ale zážitek generační). A pohled na hladké, znuděné, rozpačité či pobavené tváře pubertálního žactva, které vlastně to vyprávění "partyzána" Jirouse ani nemůže pochopit, tento pocit potvrzuje. Podruhé když IMJ konstatuje, že svůj boj s komunismem vyhrál, ale boj s tímto dnešním režimem prohrává, a prohrává jej celá společnost (viz citát v příspěvku předhodnotitele Radko).

Ale jistě, s obrazem se čaruje, je to barevné, poučené na cizích vzorech, trochu hipícky protiválečné, ale je to až moc opulentní, trochu až moc přeplácané, občas to nedrží úplně dohromady s hudbou. Skromnější a jen černobílý Náhrdelník melancholie je mnohem soudržnější a působivější. Čtyři hvězdy, ale jen tak tak.

Spoilery budou! Hlavni hrdina Paul dostal čtrnáctidenní dovolenou ze svého nasazení ve Vietnamu, odkud si ssebou veze trýznivé vzpomínky a noční můry, aby se mohl zúčastnit pohřbu svého otčíma. Z letiště v San Diegu je mu nabídnut odvoz studentkou Mellisou, která přišla vyzvednout vůdce hipícké komuny Thespa. Paul a Mellisa se hnedle sblíží (kdo by taky odolal rozevláté, dlouhovlasé a dlouhonohé blondýnce, která vyhlíží jako by vypadla z reklam na zdravou výživu, vlasový šampón a zubní pastu) a Paul se tak přiblíží i té hipícké komuně, s kterou absolvuje výlet do Mexika (což je ale hlavně cesta za marijuanou). Thesp organizuje velkou protiválečnou demonstraci do které zapojuje všechny kol sebe, ale Paulovi se krátí dovolená a také mu vadí ten leckdy povrchní a naivní hipícký optimismus, takže nakonec se vrací do vietnamského mlýnku na maso.... Film, který předběhl svou dobu, neb všechny ty Apokalypsy, Celokovové pláště, Čety, Vlasy, Návraty domů etc. jsou o pár let mladší a vznikly až po vietnamské válce, jako součást vyrovnávání se s jejími následky. Ač je to film protiválečný, není až tak jednostranný, hledí dost kriticky i na ty hipíky. Zde jejich vůdce Thesp je náramně charismatická figura, ale také drogový dealer a zdatný manipulátor, který sakra dobře umí zacházet s reklamou a s pokleslým ovlivňováním veřejnosti. --- Na filmu je poznat, že jeho tvůrci neměli příliš peněz, zvláště je to patrné u bitevních scén z džungle, které ve srovnánís těmi v Četě či v Apokalypse působí chudě a lacině. Naopak psychedelické scény doprovázející scény sbližování Paula s Mellisou jsou často jako působivé hudební klipy. A působivé jsou i přechody z černobílého do barevného filmu, když dojde na scény s větším citovým zaujetím. Hudbu k filmu dodaly tehdy slavné skupiny: Steve Miller Band, Quicksilver Messenger Service, Kaleidoscope, Country Joe. Film sice není dokonalý, ale za to prošlapávání cesty si ty čtyři hvězdičky zaslouží.

Film je natočen dle románu Julese Verna Hvězda Jihu, ale ta návaznost na něj je opravdu velmi volná. Jen vyšší četnost komediálních prvků a závanů erotiky avizují, že se jedná o film z let šedesátých, jinak by klidně mohl být natočen o dvacet let dříve. V rámci žánru je to tedy takový celkem dobrý standard, který neurazí. Za mnohé ze své účinnosti vděčí záběrům na nespoutanou přírodu - na zdánlivě nekonečná stáda buvolů a antilop, na ještě bujnou africkou džungli, na majestátní šelmy a na poprsí Ursuly Andress.

Pěkně seversky studený a drsný příběh o pomstě, kterému napomáhají působivé exteriéry a dokonce i minimalistická výprava (zde se možná peněžní nouze stala výtvarnou ctností), ale kterému silně škodí ta osmdesátková hudba, jak už zde napsali předhodnotitelé. V osmdesátých letech vznikal tak slizký popík!

Kdysi jsem četl knižku s názvem (asi) Kvítka sv. Františka a jeho bratří, kterou někdy za války vydal knihtiskař Fr. Obzina ve Vyškově. Ty příběhy měly občas až zenový nádech, zvláště ty, kde vystupoval bratr Ginepro. Tento film zřejmě vznikl na motivy této knihy. Ale asi není náhoda, že si přední tvůrce neorealismu, tedy směru, který se prudce zajímal o sociální otázky, vybral zrovna tohoto světce. Tento film vypadá hodně "autenticky", nádherná kamera pojí se opravdu až se středověkým duchem bláznů pro Krista. Snad jen ten tyran Mikuláš, který tak trápí bratra Ginepra, vypadá trochu moc expresivně, až jako karikatura (připomněl mi i mimikou Sašu Rašilova, což moc tyranský typ nebyl). Jen nevím, zda duch tohoto filmu ještě může zapůsobit dnes. Zasnoubit se s Chudobou v současnosti asi není populární ani v církvi.