fragre

Ten film se neřadí po bok nepřekonatelných fantasy děl Karla Zemana, jak píše oficiální text distributora, ale kulhá aspoň 1000 verst za ním. První třetina v raketě je zdlouhavá a nudná. Po doletu na Venuši je veselo, ale takové, které tvůrci tohoto dílka neplánovali. Ten film baví především svým neumětelstvím. Vím, že jde o film z r. 1962 a vím, že úroveň triků byla nízká, ale takový nedostatek fantazie je u sci-fi urážející. To se ani nezmohli na nějaký paprskomet a museli ty směšné ještěry střílet běžným revolverem. I ta jejich raketa vypadá, jako by ji zbastlili z Moskviče 407, a ne jako hrdé dílo techniků zářné komunistické budoucnosti. Vrcholem je, že se do ní leze po žebříku jak do kurníku. Dostalo mne do kolen, když při urychleném odletu poslední z kosmonautů odkopl ten ubohý zebř a přibouchl dvířka toho vesmírného vehiklu jak dvířka od záchodku. Tohle si mohl dovolil ještě tak Jules Verne při své cestě na Měsíc v r. 1865, ale téměř sto let po něm je to ubohost. Úroveň animace venušanských prapotvor je bídná. Zhnuseného diváka pak dorazí přemoudřelé řeči a úděsně optimistická píseň. Srovnáme-li to s naší Ikarií XB 1, která je jen o rok mladší, a s Cestou do Pravěku, která je o sedm let starší, vypadá tohleto dílko jako výtvor amatérů. Za nechtěný humor mnoha scén aspoň 1*.

Vím, když toto dílko dnes vidím, že tento film má mnoho chyb a že je naivní, ale byl by to ode mne nevděk, dát mu nižší hodnocení, neboť velmi ovlivnil mé chlapectví. Dnešnímu divákovi je těžké vysvětlit, jaký to byl úžasný žážitek, když jsem jej viděl v šesti (či sedmi) letech na obrovském plátně v letním kině, přičemž dosavadní největší filmový zážitek byl Malý Bobeš (nebo možná Čuk a Gek). Ty barvy, ten akční děj, ti skvělí pitoreskní Indiáni. Přišel jsem jako řádná jiskřička (předstupeň pionýra) a odcházel jako přesvědčený rudokožec. Po tomto filmu byl již svět jiný.

Film formou minimalistický, leč svým účinkem maximalistický. Jeho sledování je zážitek intenzivní, též mnohdy tísnivý a až nepříjemný, ale ten boj o vlastní důstojnost a vlastní duši proti mocenskému ideologickému molochovi, rozhodnutému Janu zlomit nebo zabít, je stále fascinující.

Ten film má opravdu mnohé, co bylo novou vlnou následně využito - od nasazení neherců, přes důraz na kameru, složitě komponovaný příběh plný symbolů, civilnost až dokumentárnost až po to morální tázání - v tom je to počin přímo zakladatelský. Jen mi ti všichni mladí připadali až příliš vážní a zodpovědní (zvláště u toho menšího chlapce to vypadalo až nepřirozeně). Ale velice pozoruhodný film.

To je ale lahůdka, přímo okurčička nasolená. Jen 20 minut stopáže, něco málo laciné výpravy. Zdálo by se, že pro velikána formátu M. Friče zanedbatelná záležitost. Ale co na této zanedbatelné ploše dokázal (za pomoci zářivého čtyřhvězdí českého herectva) vytvořit je neuveřitelné. Zvládnul by něco podobného nějaký dnešní tvůrce?

Zas jeden film, který jsem neměl vidět znovu, protože další krásná a barevné vzpomínka z dětství vzala za své. Sice hezky technicolorově barevné, ale děj dost hloupý a herecké výkony na hranici nechtěné parodie.

Ono to vypadá více americky než francouzsky, tedy jako americká němá groteska, ale je to sehráno velice vtipně, tedy francouzsky vtipně. Zvláště nebohý a v svém autě kroužící zákazník holičské oficíny, marně hledající místo k opětnému zaparkování, mne pobavil.

Kdyby tento film viděl James Bond, jistě by by jiným automobilem nejezdil!

Pěkná postarší detektivka, tedy dbající více na proces vyšetřování než na akčnost. Zde je celá vedena v potutelném mírně ironickém duchu, aniž by to z ní dělalo komedii. Zvláště postava vedoucího kriminálního oddělení - čerstvě povýšeného a tedy překypujícího sebevědomím a aktivitou - pěkně děj koření a postrkuje. Předloha k tomuto filmu - román Mika Waltariho Hvězdy to řeknou - vyšla i česky.

Tedy to je tak volné zpracování, že je to spíše exploatace. Převzata jen jedna zápletka a titulní hrdina. Barevné, holywoodské(v tom nejhorším slova smyslu), povrchní, občas tak srandovně pateticky "vlastenecké", že by to mohli točit i sověti. Dobové reálie dostaly pěkně zabrat. Ty barvité polské zbroje, ty snad byly převzaty z docela jiného kusu nebo rovnou z cirkusu. O existenci kukuřičných lánů na Ukrajině 16. století by se také dalo s úspěchem pochybovat. Ani ty bitevní scény nejsou kdovíjak výtečné. Ještě, že to neskončilo stoprocentním happyendem. Jediné, co tento film vytahuje aspoň na slabé 3 * je Yul Brynner. To je tedy (typově) Taras, jak má být. Vždycky mi vadilo, že na ilustracích V. Rady (jehož dílo mám jinak rád) vypadá Taras jako břichatej strejda.