fragre

Podáno dobově velkolepém, leč též trochu šablonovitém stylu, takže nebyl-li by jeden pozorný, mohl by se domnívat, že hledí na Spartaka či Ben Hura. Kdoví, zda ta jednotná starořímská výprava nepřecházela z filmu do filmu. Působivost však tomuto stylu nelze upřít, i když dobový herecký styl působí již kapánek akademicky . Jinak je to vlastně moderní příběh o kolísání hrdinově mezi vírou a skepsí v hávu apokryfu o Barabášovi.

Jeden z výtvarně nejkrásnějších českých filmů, jehož síla je mocně podporována skvělou hudbou. Dílo plné hravé fantazie (a ještě i technooptismu). Jedinou skvrnkou na dokonalosti je Rudolf Jelínek, který mi tam opravdu nesedí.

Architektura jako projev režimu. Zde tedy architektura, kde je člověk jen jejím doplňkem, někdy působícím až nepatřičně. Plány z (naštěstí neuskutečněné) budoucnosti, kde oficiální stavby vypadají jako megalomanská mauzolea. Působivě nasnímáno a doplněno originálními zvukovými nahrávkami z doby III. říše. Ale to není výhradním projevem nacismu, že produkuje nelidskou mrtvolnou architekturu.

To jsem se zasmál. Nejen, že je to vtipná parodie na klišé budovatelsých filmů, které se v kontaktu s realitou ukazují nereálnými, ale film si utahuje i z jejich tvůrců, kteří jsou v porovnání s vyhlašovanými ideály samozřejmě více či méně pokrytečtí. Felix Le Breux zde v postavě produkčního exceloval, ostatní zdatně sekundovali a Zuzana Stivínová byla v roli Sylvy ze zednické party Máni Volfové fenomenální. Tak vtipné dialogy dnes jeden jen tak neuslyší.

Předkrm před hostinou. Formálně vytříbené a velmi působivé, ale ten obsah! Bolševický odvar z Jiráska. Zavilý tmářský jezuita (vytvořený snad při vzpomínce na kreaci Martina Růžka v Temnu) kontra pokrokový mlynář-amatérský speleolog. Že by zrovna jezuita (příslušník řádu, který byl a je intelektuální smetánkou římské církve a který vyprodukoval množství vědců) neměl ani ponětí o působení vody v krasové oblasti...? Ale udělat pořádný scénář z nijaké předlohy (A. Technik, Mlýn na ponorné řece) asi opravdu nešlo.

Hodně kuriózní wallaceovka s Christopherem Lee v roli Číňana a s Klausem Kinskim ve standartní roli úchyla. Vedle nich i hlavní klaďas J. Fuchsberger hraje jen druhé housle. Rozhodně jeden z lepších kousků série.

Neznal jsem tuto verzi, ale je to nádhera. Klade důraz trochu na jiné věci než Kurosavovo zpracování z r. 1975, a konec je vlastně optimističtější. Je tato verze také méně psychologická, možná více popisná, ale příroda zde má snad ještě větší roli. Vše to, o čem jeden četl v Setonových přírodních románech, je zde ukazováno. Toto je úplný mýtus o drsném ale čistém životě v divoké přírodě.

Tak tohle už bylo místy nechtěně srandovní, slabší kus wallaceovské série. Jen Klaus Kinski byl vzorný šílenec, který bil o mříže(popř. polstrovanou stěnu cely) jak lvové a vůbec celý ten kus zachranil. Hodně, ale hodně slabé 3*.

Režie: Jomi Garcia Ascot, kamera: Jose Torre. Trauma španělské občanské války očima malého děvčete. Gabriela se svou rodinou žije ve frankisty ovládané části, ale protože po jejím otci pátrají fašisté, utíká celá rodina do republikánské zóny. Zde prožije bombardování a nakonec uniká do Mexika, leč to se nepovede všem. Po letech se Gabriela vrací do svého bývalého domova... Nečekejte žádný Faunův labyrint, žádné symbolistní scény. Strohý černobílý snímek na kterém je vidět, že jeho tvůrci neměli příliš peněz. Kamera je technicky nepříliš kvalitní, ale obrazy jí snímané jsou působivé. S vyjímkou dobových dokumentárních scén rozbombardovaného města zde nejsou žádné akční scény, vše je vyprávěno obrazem, náznaky, monologem Gabrieliným, který se vine celým filmem. Ze snímku vanou smutek a zoufalství plynoucí z uvědomování si ztrát míst, lidí, dětství...

Milá protimodernistická (zde je modernismus v rouchu amerikanizace) duchařská komedie. Má mnoho vtipných momentů, ale chybí ji nějaký základní a zásadní vtip či nějaký opravdu dramatický obrat. Ale je zde opravdu nápaditě znázorněn přechod ze světa živých do světa duchů z hlediska umírajícího.