fragre

Výprava tak minimalistická, že působí až avantgardně. O to více musí odvést herci. Příběh je temný, existencionální. Dnes by se to bralo jako něco naprosto neatraktivního, snad až nevhodného, vzhledem k tomu, že zde žádný morální relativismus nemá místo.

Film žánrově kolísá mezi dokumentem a filmem rodinným. V první polovině sledujeme příběh liščí rodiny, v druhé půli příběh chlapce a vydry. Ale tu rozkolísanost překryjí nádherné záběry přírody v průběhu celého roku. Ty z tohoto filmu dělají opravdový hymnus na přírodu, na její krásu, na její schopnost regenerace, na neustálý návrat.

Milá protimodernistická (zde je modernismus v rouchu amerikanizace) duchařská komedie. Má mnoho vtipných momentů, ale chybí ji nějaký základní a zásadní vtip či nějaký opravdu dramatický obrat. Ale je zde opravdu nápaditě znázorněn přechod ze světa živých do světa duchů z hlediska umírajícího.

Výprava jak u Mrazíka a patos jak u Alexandra Něvského. Takže někdy je to kapánek směšné. Byť, abych nepomlouval jen Rusy, německá filmová zpracování Niebelungů, která mi tento film připomněl, jsou na tom stejně. Jsem rád, že u nás se zfilmování našich národních bájí chopil Jiří Trnka, a ne třeba Otakar Vávra. Trnkovo loutkové podání si od patosu drží trochu odstup, přitom má monumentalitu a navíc notnou dávku poetičnosti.

Na to, že se jedná o pouhý TV film je to překvapivě dobré. Jistě, že jsou tady vidět omezení daná formátem a asi hlavně rozpočtem, takže zvláště interiéry jsou často silně stylizované (a ovlivněné německým filmovým expresionismem), ale sám děj je převeden působivě a věrně, což u tohoto románu, kde někdy není rozpoznatelné, co je realita a co vidění či snění, není jednoduché. Vlastně mi nejvíce vadil výzor několika postav, které jsem si v své fantazii vyfabulíroval jinak. Rabi Hillel je zde bezvousý, takže vypadá spíše jak katolický kněz, vetešník Wassertrum zde nedosahuje ošklivosti, kterou mu přisoudil ilustrátor Hugo Steiner-Prag. Ale to jsou jen drobnosti, které celek zase tak moc neruší.

Pro našince má film o soupeření mexického císaře Maxmiliána s mexickým presidentem Benito Juarézem (v letech 1864-1867) jistou historickou přitažlivost, vždyť tím císařem byl bratr "našeho" panovníka Františka Josefa, a v Mexiku za něj bojovali i čeští dobrovolníci (legenda dokonce praví, že české vojenské kapely daly základ mexické lidové hudbě mariachi). Vcelku souhlasím s předhodnotitelem liquido26, opravdu je to na Hollywood konce 30. let překvapivě historicky věrné drama. Všeobecnou idealizaci bych připočetl dobovému stylu. Císařský pár zahraný Brianem Aherne a Bette Davis je zde vskutku okouzlující, samozřejmě i fyzicky přitažlivější než jak se jeví na dobových fotografiích jejich historické předlohy. To herec hrající Benita Juaréze to měl složitější. Tak snaživě hraje roli otce národa až místy vypadá jak historický pomník namísto živého člověka. A opět musím souhlasit s předhodnotitelem Liquido26, že nejlepe a nejzábavněji zahraná role je zde francouzský císař Napoleon III. Zahraný sice občas až na hranici karikatury, ale tak nějak by si jeden tohoto megalomanského intrikánského hochštaplera představoval. Film je hodně dobový tím, že v "citových scénách" je hodně nyvý, třeba když uvězněnému a na popravu čekajícímju Maxmiliánovi hraje pod zamřížovaným oknem sličná Mexičanka na kytaru La Palomu (tedy v obraze hraje jen na kytaru, ale slyšet je celý orchestr s lesem smyčců). To už je jak z červené knihovny. Ale celkově je to hodně dobrý film.

Americký horolezec je v Tibetu překvapen čínskou invazí. Snaží se tedy z Tibetu před maoisty prchnout, a když se mu do cesty se mu připlete krajanka vědkyně, přibere ji z vrozené dobroty sebou. No, snad na to má vliv i ta okolnost, že vědkyně, když sundá ty své intelektuálské brýle, mohla by ruče pózovat pro obálku Playboye.

Při satanském rituálu by jeden čekal jistou bombastičnost, tedy, že se bude odehrávat v podzemní kryptě v tetelivém světle loučí nebo v znesvěceném chrámu za svitu černých svíci či na nějakých těch Petrových kamenech, kde budou plát ohně pod ztemělou oblohou po níž se ženou roztrhané mraky. Ale černá mše v obýváku předměstské vilky? Docela trapná záležitost. A odvážnější sexuální scény lze dnes shlédnout v leckterém mainstreamovém filmu.

Je to takové barevné vymydlené výpravné romantické a nudné. Šťávu tomu nepřidají ani ty souboje, ani ta proslulá nahatá jízda lady Godivy.

Opravdu je jeden rád, když vidí filmového policistu, který není ani tvrďák v kožené bundě, ani geniální sociopat, ani jedinec s rozvrácenou rodinou, závislostí na alkoholu a balancující na hranici sebevraždy. Maigret zde působí uměřeně až měšťácky, ale má v sobě důstojnost a soucit. R. Atkinson se prostě nepoměřuje s J. Gabinem či B. Cremerem, svého Maigreta hraje prostě jinak, a to velmi dobře. Našinci nevadilo ani pomalejší tempo vyprávění, je to takové starosvětské a hodí se to k příběhu situovanému do 50. let. Ale když má jeden nějaké ty francouské filmy odehrávající se v Paříží 50. let nakoukané, dobře vidí, že ty exteriéry k Paříži prostě nesedí. To je jistá vada na kráse.