fragre

Taková pěkná ukázka českého trendu idylizace pekla. Čertovská škola je jistě ohlas studentských filmových veseloher dle Jaroslava Žáka (Škola základ života, Do hlubin študákovy duše) a předchůdce čarodějnické školy z Dívky na koštěti.

Neznal jsem tuto verzi, ale je to nádhera. Klade důraz trochu na jiné věci než Kurosavovo zpracování z r. 1975, a konec je vlastně optimističtější. Je tato verze také méně psychologická, možná více popisná, ale příroda zde má snad ještě větší roli. Vše to, o čem jeden četl v Setonových přírodních románech, je zde ukazováno. Toto je úplný mýtus o drsném ale čistém životě v divoké přírodě.

Krásný barevný film o krásných mladých lidech v krásných tichomořských exteriérech, který je v podstatě o ničem. Ty "psychologické" hrátky pochybných hrdinů jsou tak trapně vykonstruované. Snad jen záminka ukázat nějakou tu exotiku a erotiku. Takže ty dvě hvězdičky jsou opravdu jen jen za rajský vizuál.

Krásný barevný britský koloniální film, který ovšem natočili Američané. Hlavní hrdina, takto čacký a švarný kapitán britského koloniálního vojska v Indii, je potrestán (samozřejmě neoprávněně) za neuposlechnutí rozkazu. Byv takto pohaněn, složí hodnost a oddá se nebezpečným dobrodružstvím, např. lovu lidožravých tygrů. Doba je však zlá, je totiž rok 1857 a schyluje se k povstání sipáhijů. O zhrzeného kapitána projevuje zájem místní pikle kující rádža, který v něm vidí vhodného vůdce pro své chystané vzbouřenecké vojsko. Zvítězí v hlavním hrdinovi pomstychtivost či vědomí povinnosti k impériu? Nemá to jednoduché, zvláště když ještě musí volit mezi indickou skoroprinceznou a plukovnickou dcerkou.

Robert "Žofrej" Hossein přehrává, božská Bardotka nedohrává (opravdu nebyla dobrá herečka). Konec v rozbořeném kostele by mohl být skvělou parodií na takové sladkobolné šlaky, kdyby nebyl míněn vážně. Hvězdička za sex appeal BB.

Vidět film o spisovatelském idolu svého dětství a nudit se při tom, to asi nesvědčí o úspěšnosti filmu. Námět není špatný - Karel May ve světě svých pansofických vizí ilustrovaných Sašou Schneidrem (jehož ilustrace mi připadají podivné a zvrácené), kdy musí čelit lynči pokrytecké společnosti. Leč je to zdlouhavé, zatížené symbolickými scénami, ploché... promarněná příležitost.

Ten film vyvolává pocity dekadentního erotismu obdobně, jako hra Wildova s ilustracemi Beardsleyovými. Táž stylizovanost a stylovost, jistá svůdná chorobnost, horečnatost pod unylým povrchem. A obraz tomu dodává na hypnotičnosti, takže lehce oželíte text. Ano, je to dobové, takže herci svými grimasami nehorázně přehrávají, ale zde je to na místě, je to extrémní, tak jako předloha.

Pravdu má předhodnotitel StaryMech, tenhle film má blízko ke krámářským písničkám, k lidovým morytátům, které měly na konci mravní ponaučení. Hned mne praštily do oka ty naivisticky malované tabule, které jsou zde namísto explicitně krvavých scén. Proto i postavy jsou archetypální a putují vstříc svému osudu pouští, kde musí čelit svým ďáblům, tak jako staří světci čelili ďáblu v poušti (byť většinou s lepším výsledkem). Poněkud z toho vybočuje postava Stopaře, který zde má více nadhledu, poněvadž žije ve světě bílých i černých. Leč on v putování vzdaluje se světu bílých, což je symbolizováno jeho odstrojováním, ale zcela se již oprostit nelze.

Válečná pole francouzská a flanderská jsou rozbitá granáty, protkaná zákopy a drátěnými zátarasy, blátivá a po útocích posetá padlými. Vojáci německé útočné jednotky jsou zablácení tak, že od nepřítele je lze rozeznat jen dle tvaru přilby, tísní se v okopech zasypávaných dělostřeleckým bombardováním, propadají panice při útoku britských tanků, neobratně vyrážejí na zteč v rozbahněném terénu vstříc kulometné palbě, zoufale se brání v boji muže proti muži při spojeneckých útocích. Podmínky války idealizovány nejsou, ta propaganda je v něčem jiném. V tom, že o oprávněnosti války se nepochybuje, o rozkazech nadřízených, kteří jsou zde všichni stateční, otcovští a prozíraví, se nediskutuje. Když je řeč o míru, tak bodrý německý vojín o něm sice sní, ale má jasno, že ONI, ti z druhé strany fronty, mír nechtějí, že nenávidí Němce protože jsou Němci. Důležitá je jednotka, jedinec má své oprávnění jen jako její součást. A adoruje se frontové kamarádství, které lze dokonce aplikovat i na nepřítele v skutku milosrdenství, je-li zrovna po boji.

Cha, tak prý realistický podaný snímek, tvrdí synopse. Tohle s realismem nemá lautr nic společného. Cecil B. De Mille byl excelentní kýčař, mistr nablýskaného povrchu, a v tomto snímku to jen potvrzuje. Nádherné snímky exteriérů, skvělí barbarsky malební indiáni, ale příběh sám je taková míchanina limonády a budovatelského eposu, ospravedlňující bělošskou expanzi, kořeněná akcí a přestřelkami. Snad jen to varování před handlíři se zbraněmi by si i dmešní Amerika měla vzít k srdci.