peetriss

Druhý John Wick sice ve mně musel chvíli dozrát, ale určitě jej považuji za nejsilnější část série (jednička však příliš nezaostává). Ideální dávka nápadů, choreograficky a audiovizuálně vypilovaných akčních scén, charismatických postav, zdravého nadhledu a ideálního tempa dělá Wickův svět divácky atraktivním a velmi výživným. Nelze nezmínit opakovaně výborný soundtrack - Ciscandra Nostalghia (ve filmu se mihne) s písní Plastic Heart je odzbrojující. Samotná závěrečná scéna dokázala neuvěřitelně natěšit na pokračování. Plná spokojenost.

The Edge of Seventeen se na první zkouknutí stal filmem, který se zařadil mezi mé srdcovky. Film o dospívající dívce, která těžce zapadá mezi své vrstevníky, která se nemůže vyrovnat se ztrátou otce a zažívá první milostná vzplanutí, film, který s neskutečnou lehkostí osciluje mezi dramatem a komedií, mezi emocemi, které vhánějí slzy do očí, aby o chvíli později člověk vyprsknul smíchy nad situacemi, kterými si naše hrdinka prochází - prostě o životě. Nadine je dívkou, kterou byste v jednu chvíli zulíbali, v jinou politovali a jindy zase profackovali - taková obyčejná puberťačka. Režisérka Kelly Fremon má své dílko pevně v rukou, v čemž ji pomohla výtečná Hailee Steinfeld, která v roli vrtošivé Nadine naprosto exceluje, výrazně vyčnívá její učitel Woody Harrelson - rozhovory mezi Hailee a Woodym jsou neskutečným zážitkem! The Edge of Seventeen je film, který si mě získal, pobavil, rozesmutněl a potěšil i po opakovaných shlédnutích.

Takový kříženec Kontaktu a Interstellaru - myšleno v dobrém. Villeneuve si připisuje na své konto další významný filmařský bod, kdy stvořil působivé komorní sci-fi dotýkající se myšlenek o lidstvu a lidství. Amy Adams si připsala jednu z nejvýraznějších rolí, korunovanou především kvalitním psychologickým herectvím. Jeremy Renner jí je vynikajícím sekundantem. Na čem však Přistání také stojí je důraz kladený na audiovizuální stránku - toto sci-fi je totiž názornou ukázkou, že také zvuk dokáže vytvořit silnou součást filmu.

Herecká symfonie všech zúčastněných v čele s naprosto famózním Vladimírem Menšíkem v sociálním dramatu, které má až bolestně blízko k realitě mnoha osudů plujících ve vodách dnešní společnosti.

Nádherná óda na lidství. Takový ten pověstný "malý velký" film plný nádherných dialogů, který na diváka nepůsobí tlačením na pilu, ale samospádovým líčením postupného vzniku pevného mezilidského pouta mezi dvěmi lidmi rozdílného pohlaví, věku i sociálního postavení. Jediné co je spojuje je láska k hudbě a symbióza postavená na vzájemném pochopení potřeb a trápení toho druhého. Like Sunday, Like Rain mě svou přirozeností a krásou vyzařující z lidských duší dokázal pohltit a zcela ochromit. V naprosté symbióze je skvělé duo Leighton Meester a Julian Shatkin, herec Frank Whaley se ukázal také jako mistrný scénárista a režisér.

Snad první film stavěný na jedničkách a nulách, který je snesitelný, ba dokonce je krásný, milý a zábavný. Stejně technicky dechberoucí a věrohodné, jako dokonalé coby ideální rodinná zábava neurážející předlohu ani legendární animovaný film studia Disney. Plná spokojenost.

Musím dát plné hodnocení, přestože se Jack of the Red Hearts více méně nevymyká zaběhnutým šablonám či scénáristickým zkratkám. Má totiž v sobě obrovský náboj, je točen s citem, výborně buduje mezilidské vztahy a pracuje s nimi, ať už ve chvílích idylických či vyhrocenějších. Obsahuje nejeden silný moment (především svérázná výuka stravování se pomocí lžíce), umí chytit za srdce i zabrnkat na nervy, vykresluje zajímavý vztah problémové dívky a autistického děvčete, který i přes všudypřítomný stín lži nabývá silných rozměrů. Takové typické malé velké drama plné lásky, emocí i osobních dilemat. Jsem rád, že se AnnaSophia Robb po televizním období opět vrací na scénu filmovou, zejména když opět ukazuje svůj cit pro výběr zajímavých rolí, které ji nepřinesou slávu ani bohatství. Díky její účasti jsem nepřehlédl toto kvalitní dílo. Obrovskou poklonu vzdávám také Taylor Richardson, která náročnou roli autistické Glory zvládla bravurně (nějakou tu cenu by si zasloužila). 90%

Roztomilé, vtipné, animace příjemná na pohled, studnice střeštěných nápadů. Ideální rodinný film, protože se při něm baví děti i dospělí, což se ne vždy podaří. Jedinou kaňkou je možná ne zcela dokonalá dějová stránka, ale při sledování mně bylo fajn a bavil jsem se, takže odpouštím. 90%

Drama, tak extrémně silné, že jsem jej musel hodně dlouho rozdýchávat. Film líčící skutečnou událost, současně však také sociopatické téma stále aktuální. Je neuvěřitelné, že se mi námi vyskytují lidé, mající takové nepochopitelné potíže s kontrolou své krutosti, chladnosti a dosebezahleděnosti. Vše umocňuje bezmocný vztek nad bezvýchodností situace milé a bystré dívenky vystavené bolestné tyranii a naprosté laxnosti okolí, které nejprve zavírá oči, poté nečinně přešlapuje na místě a s patřičným zásahem přijde velmi pozdě. Tvůrci Aurore se vyhýbají zbytečným lacinostem, přirozenou cestou vypráví osudy titulní hrdinky a nebojí se přitom zapojit kvalitní obrazové a dramatizační prvky podpořené kvalitní režií, kamerou a samozřejmě celým hereckým ansámblem. Marianne Fortier muselo být hodně nedobře už jen v kůži představitelky Aurory, každopádně její výkon je famózní, procítěný, až škoda, že v kariéře nepokračuje. Naprosto přesná je v roli macechy Hélène Bourgeois Leclerc, z níž ta zloba kombinovaná s manipulativním charismatem doslova čiší. Film Aurore je opravdu emoční "trhavinou", která naplno exploduje v závěrečné třetině - pokud někomu zůstane oko suché, je stejně chladný jako ona macecha! Pět hvězd bez debat!

Sice nejsem příznivcem budování uměleckých (či mediálních) pomníků vrahům, jedná se však o téma velelákavé. Navíc vidina šance zhlédnout po hodně dlouhém čase dobrý film české provenience (byť s pomocí mezinárodní koprodukce) mě nalákala do kina, a musím s potěšením konstatovat, že jsem nelitoval. Já, Olga Hepnarová je v měřítku české produkce posledních let výrazně nadprůměrný počin, ale má ambici vyniknout jako kvalitní evropský film, přestože osoba a tragická událost jí způsobená je známá především v české kotlině. Volba černobílé kamery se ukázala jako šťastná, protože nejen dokonale vykresluje dobu, ve které se odehrává, ale také podtrhuje Hepnarčino pochmurné a odtažité vnímání světa. V neposlední řadě režiséři zvládají s tímto bezbarvým mediem zkušeně a zajímavě pracovat, což lze říci i o filmu jako celku, protože je vidět, že si pohráli s každičkým detailem a je znát, že film o Hepnarové je takové jejich dítě. Na filmu oceňuji sympatický samospád bez zbytečných příkras a laciných emočních tlaků a schopnost vyvolat v divákovi kontroverzi, kdy je sice jasné, že čin Olgy Hepnarové je odsouzeníhodný, ale přesto tam někde na pozadí rezonují pozastavení nad (ne)schopností společnosti přijímat, tolerovat či uznávat jedince jakýmkoliv způsobem vybočující ze standardů unifikovaného populačního stáda. Tady bych možná rád viděl intenzivnější a hlubší sondu do domnělých či uznáníhodných křivd vůči Hepnarové, protože film se jich jakoby pouze dotýká, ale nedokáží plně dokreslit tlaky na Olžinu osobnost mající za následek tak fatální hnutí mysli. Pěji chválu na Michalinu Olszańskou, protože je naprosto přesná a skvělá (vzhledově mi připomíná mladičkou Natalii Portman v Leonovi), ale i na ostatní obsazení. Je pravdou, že film se v některých detailech rozchází s články, které jsem o Olze Hepnarové četl, ale to není vůbec důležité, pravdy se navíc už asi těžko dopátráme. Hlavní je, že se konečně vynořil kvalitní český film bez otravného figurkaření a také poctivý art evropských kvalit. I proto rád přídám tu pátou hvězdu. 90%