novoten

S Fellinim si více rozumím, když vzpomíná na to, jak v dětství byla tráva zelenější, trochu méně pak, když sní nebo rekapituluje neutěšenou historii. Zdaleka nejdál mi je ale v téhle zkušebně. Je alegorie ještě vůbec alegorií, když svůj jinotaj přestane dříve nebo později skrývat? Když viděné události nedávají smysl a ty domýšlené na mě jen a pouze křičí? Splněné stylistické cvičení, nic víc. Původně jsem chtěl být smířlivější, protože jsem dobu vzniku nezažil, ale i pár týdnů po zhlédnutí mi je Orchestr stále neuvěřitelně protivný.

Pro nostalgicky zatížené fanoušky takřka nerozdýchatelné setkání. V těch nejsilnějších chvílích mi vážně bylo tak dobře, jako kdybych se vrátil nějakých dvacet let dozadu a poprvé se do seriálu zbláznil. Tenkrát bych vám přísahal, že lepší seriál neexistuje (a ani dnes bych lepších moc nenapočítal, mezi komediemi pouze Scrubs). Někdo stárne do krásy, někdo alespoň s grácií, na někom se roky podepsaly, ale i na relativně malé ploše (i přes štědrou délku jsem měl pocit, že vše trvalo snad půl hodiny) mě celá šestice zasáhla přímo do srdce. Nechci nové díly, nechci film. Jestli jsem si někdy byl jistý, že Přátelé patří do přelomu století a paradoxně díky tomu zůstanou dokonale nadčasovým dílem, bylo to právě teď.

Velký skok v rámci značky i při pozitivních očekáváních, ale stejně bych rád viděl ještě o schod sevřenější výsledek. Gunnovy hrátky se Strážci galaxie totiž baštím i s navijákem a když si z nabídky DC sám vybral sebranku podobných existencí, čekal jsem úplně nový směr, který převrátí tendence celého tamního vesmíru. Jenže při problematické kampani a nedostatečném oddělení se od nevydařeného prvního dílu se finančně nezadařilo. Samotný film ale baví, intenzivně pere do diváka jeden gag za druhým, někdy až tak moc, že se z krve, nadávek a vůbec těženého ratingu trochu motá hlava. Mezi kouzelným King Sharkem, do poslední vteřiny využitými cameo roličkami nebo ze řetězu utržené Harley, kterou scénář konečně pozvedá tam, kde už měla několik filmů být, je totiž i dost vtipů nedotažených, přehnaně pubertálních nebo (a to zamrzí nejvíc) z dálky viděných a kvůli tomu zdržujících. Rád leccos odpustím pro ten pocit, že takhle nějak by týmovky o zbloudilcích na odstřel měly vypadat, ale jen za cenu, že jsou to komedie víc než komiksovky a vyčnívají tak ve zcela specifickém směru, do kterého nikdy úplně nevkročím. 70%

Druhá hvězda nejen za jako obvykle jistou Florence, ale také za myšlenkové veletoče, které ve mně druhá polovina postupně provokovala. Přítomnost různých postav a jejich motivace je totiž natolik zahalena tajemstvím, že jsem místnímu hodnocení navzdory dlouho dumal, jestli nejde o promyšlenou schovávačku všeho a všech. Pravda je ovšem taková, že čím víc se snažím na vše přijít, tím víc logických děr a nepochopitelných vypravěčských rozhodnutí na mě vyskakuje ze všech stran.

Moc mě těší, že ta rozjívenost, kterou sliboval trailer, obrázky i sama Millie, tu je měrou vrchovatou. Pořád se něco děje, někdo někoho pronásleduje, případně něco bouchá, i když není vždy úplně jasné co a proč. Ono slavné příjmení je tak v názvu plným právem a nejednou nechává vzpomenout na Downeyho ztvárnění nejznámějšího detektiva. Bohužel u elánu a téměř potterovské nálady se začíná i končí. Motivace kohokoli kromě samotné Enoly, ať už se jedná o postavy úplně vedlejší, ale bohužel i o příslušníky rodiny Holmesovy, se dají vypovědět jednou větou. A to je buď prohra scénáristy nebo spíš adaptace samotné. I přes jasné zklamání se ale může jednat o sérii, ze které si vezmu když nic jiného, tak alespoň energii a dobrou náladu, původní potenciál ale mířil úplně jinam.

V cyklu, kde jeden díl nejde od druhého tempem či animací pořádně rozeznat, přišlo dílo vymykající se všem předchozím (i následujícím) pořádkům. Utíká totiž jak komiksové návaznosti, tak i strohosti děl, které DC zadaptovalo mimo obvyklý kánon a většinou je tak poničilo. All Star Superman totiž dokonale chápe tíhu božského údělu samotného Kal-Ela, dává jeho konfliktu s Lexem i se světem samotným vážnější podtóny a i ve zcela předvídatelných až epizodických příhodách s Lois po boku kutá v kryptonském univerzu do hloubky, jakou jsem v animované podobě ještě neviděl. Co naplat, možná ze mě mluví emoční síla a vypointování posledních scén, ale jestli některé dílo ční nad okolní příspěvky do série, aby dokázalo fungovat i samostatně, je to právě tohle.

Vážně jsem si myslel, že tady skončí tvůrčí štěstí. Že zkrátka nejde přeskočit tolik žraloků, aby do sebe i tentokrát zapadly rovina akčně-přepálená i ta rodinná. Jenže zapadly. Jakkoli je třeba úvodní honičku nutné sledovat s předem zvýšenou shovívavostí a úplné finále je až trochu nafoukané plivnutí haterům do tváře, zbytek mi bezmála učaroval. Tisíckrát přežvýkané fráze totiž v Dieselově podání fungují i tentokrát a v kombinaci s terminátorem Cenou se příběhově trefilo do černého. Vzpomínky na dvacet let starý originál, krátká návštěva zapomenuté smykové odbočky, emocionální pomrkávání na postavy, které už v ději nejsou - všechno funguje. Pro skalní fanoušky jde (snad) o ohňostroj radosti.  Cheesy nálada víc než kdy předtím, o hladině popcornového adrenalinu to ale platí úplně stejně.

Pár klišé postavených na hlavu, pár dalších naopak potvrzených v maximálně nepříjemné formě. Excelentní herecká sestava, která je tak dlouho nenápadná, až je v klíčových chvílích děsivě přesná. Co mi ale z hlavy nevymizí nikdy, jsou ona tichá leknutí, kdy zvukař nepotřebuje prásknout dveřmi a skladatel přeskřípnout tři struny na houslích. Jen se ve správný moment objeví ten správný objekt, obrys nebo hadr a já okamžitě sedím v křeči a přemýšlím, jestli textil neutrpěl škodu. Dějově sice Aster neobjevuje nic nového, ale ta cesta plná náznaků a stop, které jsou po zhlédnutí úplně jasné, má v sobě něco jedinečného a atmosféra života mezi domečky pro panenky přetavená v pocit přítomnosti v jednom z nich je jedním z těch tvůrčích nápadů za milion, které přijdou jednou za kariéru. Pro mě je Hereditary neopakovatelné jak vzácnou shodou nápadu a realizace, tak tím, že mě k jeho porci šponovaného napětí už nikdo nedotáhne ani párem volů.

Přesvědčivá ukázka toho, že husí kůže může naskakovat divákovi i u filmu, který se z velké většiny odehrává za bílého dne. Ari Aster má všechny náznaky nebo mytologické spojitosti promyšlené do posledního detailu, symbolika hraje prim a Florence Pugh je v civilní rovině prolínané s psychickými potížemi dokonale přesvědčivá. Jenže tenhle Slunovrat trvá neúměrně dlouho, pár zvratů, byť sugestivních a znepokojivých, je vidět na míle daleko - a pak přijde poslední půlhodina. Specifická, zarážející, neopakovatelná, ale hlavně přepálená. Přemýšlím o ní už docela dlouhou dobu, ale pořád ji nedokážu brát vážně. Rozumím tomu, co a proč se při rituálech děje, ale pomyslná hranice je překročena každým skupinovým heknutím.

Uvěřitelně znázorněný postupný rozklad vztahu dvou lidí, kteří znají jeden druhého jako své boty, mají se rádi, mají značnou společnou historii, mají i nemalou snahu - a stejně se to kazí. A přestože oba představitelé dávají do svých rolí maximum a vážně jsem si přál, ať jsou Mel i Dan šťastní, ať už spolu nebo bez sebe, těch naschválů a špatných rozhodnutí je postupem času příliš. Nejeden čin od něj i od ní je totiž tak jedovatou ranou do vazu, až jsem si přál konec co nejdříve. Ale ne proto, abych věděl, jak to s nimi (ne)dopadne, ale abych mohl úlevně vydechnout.