novoten

1. série - 80% - Dost dlouho jsem si zvykal na to, že přes neustálé chaotické výkřiky nejrůznějších charakterů mám problém chytit do hrsti podstatu ústřední dějové linky. Kekkai Sensen je totiž divoký, rozjívený a chvílemi už doslova a do písmene bláznivý. Jakmile se ale zvážní nebo se Leo zamyslí nad osudem svým či nad směřováním celé organizace Libra, je to hned jiná písnička. Atmosféra ke mně najednou promlouvá hodně zblízka ve všech možných náladách a ať se jde po akční fantazii v případě Klause zápasícího v aréně, nebo po bláznivém humoru v podání Zappa, funguje to. Ať už při příjemně nadnesených zvratech nebo při openingu i endingu, díky kterým mám radost, že jsem na půl hodinky součástí tohoto jinak tuze neutěšeného světa. 2. série - 100% - V jednotlivostech (zázemí jednotlivých agentů), v celku (gradující napětí nebezpečných situací), zkrátka ve všem o třídu lepší a díky tomu i jedna z nejpřekvapivějších žánrových jízd. Akce i legrace, která se nebojí zpomalit a vyčkávat či naopak sázet nepředstavitelně šílené okamžiky jeden za druhým.

Kdo má Woodyho nakoukaného od šedesátek do současnosti, bude mít paradoxně nevýhodu. Stačí si totiž vzít seznam jeho nejznámějších trademarků a jenom si všechna témata odškrtávat. Válka, víra, psychiatrie, paranoia, hypochondrie, literatura, scenáristika - to všechno tu je. Ne ale ve formě čistokrevného seriálu, ale spíše v podobě rozkouskovaného filmu o celkové délce půl třetí hodinky. Televizní forma Allenovi sedí o to méně, že točí opět stejným tempem a v nejobvyklejší náladě, kterou jsme zažili u každého jeho retra nebo nostalgického ohlédnutí, což v době streamovacích služeb působí téměř až nepatřičně a poprvé v kariéře bohužel i trochu manýristicky, protože žánru a koneckonců ani sobě nic nového nepřináší. To všechno bych ale moc rád odpustil, nebýt obřího castingového omylu v podobě Miley Cyrus. Moc jsem si přál, aby tenhle nepochopitelný tah vyšel, jenže jakákoli scéna s bývalou dětskou hvězdičkou je pravým utrpením a ukázkou nefalšovaného neherectví. Trochu problém mám i s Elaine May, kterou moc rád vidím po Mistrově boku celých šestnáct let od legendárních Darebáčků, ale které zároveň při vší její sympatičnosti a snaze bohužel není rozumět každé druhé slovo. Díky vpravdě bláznivému finále se mi po těle užuž začal rozlévat blažený pocit, ale ačkoli chci jít v hodnocení výš, byl bych potom jen slepý fanboy a to si Allen za roztomilou, ale stále pouze jen recyklaci, bohužel nezaslouží. Pokud ale právě tohle bylo jeho poslední herecké představení v hlavní roli, těžko se mohl předvést lépe, protože i za hranicí osmdesátky umí své neurotické koktání na jedničku.

1. série - 75% - Byl jsem si jistý, že v pilotní epizodě do mrtě vytěžený koncept charismatického ďábelského hláškaře po boku skeptické detektivky musí hned záhy přestat fungovat, ale naštěstí jsem se pletl. Tom Ellis sice sází všechny fóry ve většině případů na stále tu samou, Bohu a morálce se vysmívající notu, ale nějakou záhadou mu to bez jediného zaváhání věřím a díky jeho neutuchajícímu poživačnému pohledu vypínám každý díl s téměř až povznesenou náladou. Právě ústřední hrdina a jeho dynamika se všemi postavami (v čele s Amenadielem v podání nestárnoucího televizního veterána D.B. Woodsideho) jsou tím hlavním důvodem, proč je reálné, že se Lucifer může na obrazovkách držet pěkných pár let. Snad se nezbytné epizodické kriminální zápletky zbaví své otravné průhlednosti a zbytečnosti, protože pak by pekelný klavírista mohl dorůst do pozice zasloužené nadpřirozené trvalky. 2. série - 85% - Mnohem větší prostor pro nadpřirozenou rodinku znamená i nemalý skok v kvalitě směrem nahoru. Způsob, jakým hlavní hrdina dokáže shodit i ten nejklišovitěji vypadající případ z libovolného prostředí, si v ničem nezadá s nejlepšími hláškami zlatých sérií Castla a v kombinaci s božskou linkou se jedná o dost možná nejvtipnější podívanou této sezóny, které hledí drtivá většina sitcomů jen hladově zírá na záda. Vyšetřovací peripetie se dobrovolně minimalizovaly do pozice sotva viditelného nutného zla a díky neutuchajícímu elánu všech zúčastněných zase o něco víc věřím tomu, že tady se narazilo na zlato. 3. série - 90% - Ve svých začátcích vyprávěl seriál souvislou linku v kriminálním duchu, loni se naplno začal věnovat nadpřirozeným kulisám a letos se mu to povedlo zkombinovat. Nejdůležitější ale je, že se to týká i kvality. Jak pátrání po identitě Hříšného muže, tak všechny eskapády, které z něho vzešly, mě utvrdily v tom, že Lucifer dozrál. Do počinu, který ustojí všechny nezbytné propriety epizodické kriminálky, aby zároveň dokázal být spolehlivou zábavou s dostatečně emocionálními momenty (vede po všech stránkách povedená epizoda The Angel of San Bernardino a samozřejmě i finálová A Devil of My Word). Henderson a Modrovich zkrátka vědí, kam seriál vést a nebýt toho, že na (vzhledem k pozdějšímu foxovskému zrušení) nepochopitelně štědré ploše čtyřiadvaceti, potažmo šestadvaceti (!) epizod k hluchým místům chtě nechtě dojít musí, sahal bych po drobné úvaze po nejvyšším hodnocení. I takhle pro mě ale třetí Luciferův rok zůstává nejpřekvapivější událostí sezóny a to, že se přeci jen dočkáme vymodleného pokračování na Netflixu, značí, že kvalitativní růst nemusí být u konce. 4. série - 85% - Možná jsem po všech slibech, kdy se na křídlech streamovací služby mělo startovat div ne s R-kovým ratingem, čekal až přílišný odpich od dosud viděných témat a schémat. Ve výsledku se totiž po pauze vracíme víceméně tam, kde jsme se s hlavními hrdiny rozloučili. Takového přirozeného navázání si cením, na druhou stranu s odstupem nechápu úlevná prohlášení tvůrců o tom, že se nemusí za každou cenu držet konceptu epizodické kriminálky, protože snad kromě dvou výjimek od ní není upuštěno ani tentokrát. Na ploše pouhých deseti epizod se ani nestačím nadechnout radostí, že je Tom Ellis zpátky ve svém živlu a už příběh spěje k neodvratnému konci. Spěje tam ovšem s tak silnou posilou, že svoje původně střídmé hodnocení opět nadhazuji trochu výš. Zatímco ostatní se poctivě drží dobře známých charakterových mantinelů (Chloe) nebo jen mírně vybočí stranou (Amenadiel), nováček Eva je zázrakem, který prosvítí doslova každou scénu. Obsazení Inbar Lavi je tak nakonec překvapivě tím nejlepším, co se mohlo seriálu stát. S rozhodnutím udělat pátou sezónu tou poslední jsem rozhodně nesouhlasil, protože právě Lucifer je jedním z mála seriálů, u kterých si dokážu představit, jak kráčí dál ještě mnoho let, ale za možnost uzavřít všechno podle dlouhodobého plánu klobouk dolů vstříc Netflixu a za rozhodnutí přidat ještě nějakou tu epizodu navíc pak dvojnásob. 5. série - 85% - Nebudu lhát, první část mě zaskočila. Přinesla sice fascinující postavu Michaela, která snad definitivně dokazuje, jak královským hercem Tom Ellis je, zároveň ale ztrácela skoro všude jinde. Osudovost pouta hlavní dvojice se získává v předvídatelných zvratech, vedlejší postavy jsou vedeny po podivných dějových zákrutách (Ella) a třeba taková Maze mě neústupnou "nikdo mě nemá rád" polohou lezla docela často na nervy. V části druhé je ale všechno jinak. Dennis Haysbert přinesl do seriálu božský klid a tleskám odvážným tvůrčím rozhodnutím, jakkoli ani muzikálový díl, ani předfinálový zvrat nejsou vyslovenými trefami do černého. Je to ale posun k novým možnostem, což je přesně to, co první osmičce epizod chybělo. Za poslední kapitolu, která má být dárkem pravověrným fanouškům, jsem opravdu rád. Zároveň zcela výjimečně cítím, že je na odchod ten pravý čas. 6. série - 90% - Je nádhera, když se seriál nebojí změnit svoji tvář a Luciferovi se to povedlo na výbornou. Udržel si styl, povětšinou i nadhled a dokázal přinést více humoru, snad i vyrovnanější melodramatickou linku a na samém konci i něco navíc. Až se mi nechce věřit, že právě tahle kapitola byla původně jen smělým nápadem, který nikdy neměl být realizován a nakonec je z něj dost možná nejlepší sezóna. Tom Ellis už se doufám chystá na nějakou oscarovou roli, ale co dokázal z původně trochu zaměnitelně působicí show udělat jen svým hereckým umem, nad tím mi ještě dlouho bude zůstávat rozum stát.

Rozmazlená umíněnost o dvou hodinách a dvou zvratech. Lacině provokující, velkolepě ohlašující něco, co nikdy nepřijde, a hlavně - úplně zbytečná. Na kvalitativní přiblížení se k Lynchovým nepochopitelným podívaným je totiž příliš plytká a do sebe zahleděná. Chápu, že všechny barvy, minuty beze slov a odpuzující scény v sobě mají metafory, o kterých se Refn moc rád baví, ale v jádru jsou všechny tak protivně triviální, že se o chytrý nebo rafinovaný efekt nezvládnou ani otřít. Na další dánsko-hollywoodskou hypnózu jsem se těšil, protože Drive miluju a s Jen Bůh odpouští jsem se minul relativně těsně. Jenže pohledy hlavní postavy do prázdna tu nefungují, protože nemají z jakého příběhového podhoubí čerpat a vedlejší potvory jsou v tomto případě spíše scenáristickými patvary. Nicolas právě skončil i u těch trpělivějších z nás.

Jen těžko věřím tomu, kolik oblíbených tváří se upsalo výsměchu všem, kteří se kdy pokoušeli sehnat práci. Jako kdyby úspěšný pokus o kariéru byl vážně jen o tom dát při každém průběžném úspěchu výpověď - a tímto stylem jakousi záhadou šplhat po žebříčku stále výš. Snad to někde v jádru měla být odlehčená komedie, ale těch chvil, při kterých se mi v kapse otevírala nemalá pomyslná kudla, bylo tak moc, že smířlivé hodnocení nezachrání ani právě onen vyšperkovaný casting. V šuplíku zapomenutých natočených nesmyslů nemělo Get a Job zůstat čtyři roky, ale celou věčnost.

Nikým nevítaný přívažek dávno zapomenutého vtipu, ze kterého se vyklubalo sebejisté překvapení. Na pár místech je to samozřejmě přes čáru, protože Bridget to už ani jinak neumí. Ale ten zbytek? Umírněná Renée, dokonale vyzrálý Colin a konečně i zase jednou můj milovaný Patrick Dempsey tak, jak ho mám nejradši, tedy v poloze vysněného chlapíka se vším všudy. Tenhle trojlístek funguje dokonce ještě o třídu lépe, než když s panem Darcym soupeřil Hugh Grant a to je při romanticko-komediálních zásluhách britského neřáda co říct. Poslední kapitola eskapád jedné tuze střelené holky od vedle je totiž po všech stránkách romantická, dojemná a na pár místech opravdu neuvěřitelně vtipná. Nejlepší díl série jsem nečekal ani náhodou, o to víc mu teď můžu současný kritický úspěch přát. 90%

1. série - 85% - "There's a lot of sadness in this house." - "It's a funeral home." Dokonale poctivá vztahovka se vším všudy, která nejlépe umí vyprávět o tom, že rodinu, předurčené partnery a osud si nevybíráme. Naštěstí. K plné náloži chybí méně, než by se mohlo zdát, a brání tomu snad jen protivné (i když uvěřitelné) postavy typu Gilardiho nebo Gabriela Dimase. O to víc ale fandím celé rodině Fisherovic a jejich milým a blízkým, aby se dokázala se vším negativním na cestách jejich pohřebáku popasovat. 2. série - 90% - We really are just a biology, aren't we? Lezete mi pod kůži, milí Fisherovi. Zatímco takový Nate mi přirostl k srdci od chvíle, kdy se na obrazovce objevila kštice Petera Krauseho, k ostatním jsem si cestu klestil o něco déle, ale o to raději mám teď Claire nebo Ruth. Pořád trochu bojuji s vedlejšími charaktery, neumím docenit linku Keitha a v neposlední řadě kroutím očima téměř pokaždé, když začne Rico moralizovat, ale jako celek funguje Six Feet čím dál lépe. Přeji jim, aby se dokázali povznést nad věci, se kterými nic neudělají (David), aby vyhráli ten boj sami se sebou (Billy) a někdy jim prostě jenom vůbec nerozumím (Brenda). Přesto jsem se s tímhle nevysloveným bojem o každodenní štěstí pomalu, ale nenávratně ztotožnil. 3. série - 100% - I wouldn't change anything. If you change one thing, that changes everything. And some things are the way they should be. O tom, že život na nikoho nečeká. O tom, že můžete někoho milovat láskou nesmírnou, ale stejně ve vztahu nedokážete najít vlastní místo. O štěstí, které se skrývá v nejdepresivnějších situacích. O tom, že na vysoké se člověk může konečně najít, ale zároveň ze sebe hrozně moc ztratit. O životních zlomech, kdy jedni cítí beznaděj a druzí naopak záblesk světla na konci tunelu. A nakonec i o tom, že tohle všechno konečně chápu i já. 4. série - 90% - Maybe it’s true what they say, we all pick the same person over and over again. There’s something nice about that. Že někoho máme opravdu rádi, ukáže nejlépe situace, kdy dotyčnému nerozumíme a přesto za ním stojíme. A já tentokrát nerozumím hned několika z nich. Není mi jasný směr ani pravidla vztahu mezi Davidem a Keithem, nedokážu se vcítit do Brendy, když se pokouší o vážné pouto s Joem a nemůžu se ani dobrat pointám Ricových eskapád. Kladů je ale pořád nepočítaně a tím hlavním je snad čím dál naléhavěji jedna pohledná rusovláska. Claire Fisher se totiž bez zaváhání propracovává do pozice jedné z nejlepších seriálových postav vůbec a právě její cesta vzhůru mě v tuto chvíli zajímá nejvíc. Navíc i tentokrát smutně platí pravidlo nevyřčené, ale o to palčivější. Pokud máte z něčeho v životě strach a neustále se bojíte, že vás to přijde strašit, je velice pravděpodobné, že máte pravdu. 5. série - 100% - “Time flies when you’re having fun, huh?" - “No, time flies when you’re pretending to have fun." Všechno, co se může pokazit, se také zákonitě pokazí, ať už v podobě nenápadných prasklin, tak v podobě nečekaných zlomů či krutých hrátek osudu. V každém takovém okamžiku ale ze seriálu cítím pocit posledního nádechu. Možná nikdy neporozumím Keithově povaze, možná je Ricovi souzeno být až do konce podivně sobecky zaměřeným nevděčníkem, ale to přece nevadí. To je život a v něm mi také není každý blízký člověk srozumitelný. Poslední série mi bez ustání dává do hlavy otázky vlastní identity, budoucnosti a bohužel i smrtelnosti a i těm nejslepějším ukazuje (nejen v absolutním finále), jak všeobjímající celé Odpočívej v pokoji je. Protože každý z nás někdy chce nebo dokonce bytostně potřebuje onu krásnou chvíli zachytit. Jakkoli bolestivě marná taková snaha pokaždé je. You can’t take a picture of this. It’s already gone.

1. série - 100% - Instantní všudypřítomné lásky, které se na mě vyrojí den po odvysílání a snaží se mi namluvit, že se po pár epizodách objevil všemocný seriál pro všechny, mi poslední roky lezou krkem. Takže když se tenhle kolovrátek ozval i u Stranger Things, řádně jsem nad ním kroutil hlavou. Jenže tenhle seriál je spásný tím, že je opravdu pro všechny. Má napětí, tajemného tvora, čtyřlístek kamarádů v čele s kouzelně hláškujícím Dustinem, dokonalou Eleven, milostný trojúhelník i rodičovskou lásku v podání Winony Ryder. Právě ona to od diváků schytává nejvíc, což sice z vlastního pohledu vzhledem k jejímu fenomenálnímu výkonu nechápu, ale lidi málokdy vítají upřímné a reálné emoce. Osmička epizod je navíc tak akorát, aby se příběh dostal pod kůži, vyřešil se základní řetězec záhad a divák zůstal hladově žadonit po dalších dobrodružstvích. 2. série - 100% - Koho jsem měl rád, toho bezmezně zbožňuju, u koho jsem se rozmýšlel, ten se posunul do první skupiny. Od Lucase k Willovi, od Joyce k Eleven a v čele všeho stále Dustin a k mému překvapení i nový král Steve. Stranger Things potvrdily, že nejsou sezónní záležitostí a přestože většina charakterů jen pokračuje v očekávaném vývoji svých linek a nečeká nás žádný šokující twist, je druhá sezóna přesně tím, po čem jsem se ani neodvažoval toužit. Dokonalým mixem romantiky, napětí, děsu a kompletní škály emocí. Nadšení bratrské dvojice tvůrců i hořlavá chemie všech zúčastněných herců se do výsledku vtiskly měrou vrchovatou. Po druhém zhlédnutí pak definitivně beru druhou sezonu bez legrace jako jednu z nejlepších věcí, co jsem kdy viděl. 3. série - 90% - Po nervovém vypětí na více frontách chtěli bratři Dufferovi očividně přidat na humoru, což mentalitě osmdesátkových pokračování plně odpovídá. Přidali ho ale hodně, takže po emocionální stránce na předchozí (dvouletou pauzou a zapomínáním široké divácké obce logicky nesmírně vysoko vyhnanou) sezónu dosáhnout ani nemohou. Tak jako dokáže na hranu dohnané vztahové bláznění leckoho potěšit onou hormonální bouří či nejrůznějšími naschvály mezi omladinou, pro někoho přesně tohle osvěžení může být tak otravné, že se mu na další mysteriózní jízdu přestane chtít čekat. To samé platí pro Hoppera, který se z věčného kliďase mění v mrkající uzlíček nervů, tedy do polohy nečekané, ale v Harbourově podání dokonale neodolatelné. V napínavých náladách se ale jedná o nejvelkolepější období s mnoha až neuvěřitelně nechutnými momenty (od kterých přesto nelze odtrhnout zrak), s okamžitě ikonickými (znovu)setkáními a s tolika husí kůži navozujícími výjevy, že snad neexistovala epizoda, u které bych alespoň jednou nehledal čelist někde u země. Drobnou rezervu si nechávám z důvodu drobné žánrové rozházenosti (romantika, Rusové, sliz, rodinná traumata), které tentokrát lepí o chlup hůře a prověří ji až nevyhnutelný rewatch. P.S.: Čekání na to, až Millie Bobby Brown konečně dostane nějaké vážně míněné ceny, už začíná být trochu dlouhé. 4. série - 90% - Nepřekvapuje mě, jak rapidně seriál roste měřítkem, počtem postav nebo rozpočtem, zato mě šokuje, jak naladěný na něj pořád celý svět je. Vždyť tohle už není komorní horror, tohle není ani dětské dobrodružství nebo skromná povídka jak z pověstného šuplíku Stephena Kinga. Tohle je sezónní blockbuster, na který se měsíce a roky čeká, aby se o něm mohlo dlouhou dobu mluvit, parafrázovat ho i kritizovat. A stejně svět téměř spokojeně pokyvuje a nábožně čeká na další epizody. A já s ním, protože jakkoli je koncept chvílemi obrácený téměř na hlavu, jádro všeho zůstává stejné. Neodolatelné postavy, přesní herci, vibrující soundtrack, nespočet dojemných chvil i dobová atmosféra, kdy se reálie nehází na diváka jako vábnička, ale aktivně zapojují do děje. Stranger Things jsou jeden z těch vzácných počinů, které dokážou vyvolat pocit, že se jedná o moje vzpomínky, i když vlastní dětství a dospívání nemělo s tím zobrazeným společného vůbec nic.

1. série - 50% - Willa Arnetta mám už od dob jeho občasného přihrávání ve 30 Rock ve velké oblibě a když se rozhodl zabloudit do vod melancholické dramedy, zpozorněl jsem. Očekávané zamyšlenější Californication se bohužel dostavilo jen napůl. Serióznější a většinu času i uvěřitelnou verzi eskapád Hanka Moodyho sice Chipův příběh připomíná, ale psaný je tak líně, že si z něj nemám co vzít. Navíc samotný ústřední charakter je od samého úvodu nesympatický a kdykoli může něco pokazit, naprosto neomylně se pro takovou variantu rozhodne. V kombinaci s nezajímavými vedlejšími postavami tak lze snad jen obdivovat Arnetta za to, že se rozhodl vypsat z hříchů, které pravděpodobně vedly k rozvodu s Amy Poehler. Ze skutečnosti, že při práci na seriálu propukla nejen u jeho alter ega, ale i u Arnetta samotného, závislost na alkoholu, pak dokonce zamrazí. Jenže těch sebezpytujících, sebeobjevujících nebo jen a pouze zamyšlených kabelových vztahovek je dost a z posledních let namátkou Togetherness, Girls, Looking a konečně právě i ono Californication jsou někde úplně jinde. Promiň, Wille, málokdo by ti přál dobrý seriál tak moc jako já, ale Flaked jím zatím není. 2. série - 50% - Že nemůžu hodnotit lépe, to mě tváří v tvář fenomenálnímu výkonu Willa Arnetta mrzí ještě více než loni. Jenže i když zkorigovaný počet epizod potěší a zamezí ve vytváření zbytečných výletů a odboček, ani tak to nestačí. Někdo měl totiž šílený nápad udělat z polopříčetného přihrávače Coolera hlavní postavu a byť George Basil svoji přirozenou výstřednost změkčuje, jak jen může, pořád působí veškeré jeho linky zbytečně násilně a kdykoli byť jen zabředne do neuchopitelného dialogu, ztrácím pozornost. Naopak Dennis má na svoji linku štěstí, jeho vyvolenou se totiž stala Rosa v podání neselhávající Lenory Crichlow a ta si dokáže vytvořit neodolatelnou chemii s kýmkoli. A co se týče Chipa, ten má pořád dar dovést i tu nejpoklidnější situaci ke katastrofě, čímž mě vytáčí snad stále víc. O Flaked nedokážu s čistým svědomím říct, že je špatný seriál a myslím, že se spoustě lidem bude právem líbit. Já ale nedokážu přenést přes srdce to, že nikdy neudělá pořádný krok dopředu, ale vždycky jen stranou.

Ethan Hawke mi poslední roky visí v paměti jako prvotřídní přihrávač z Linklaterova Chlapectví, dobrosrdečný rošťák a otec hlavního hrdiny v jedné osobě. Právě kvůli takto vyzrálé roli jsem rád sáhl po přehlíženém příběhu mladého baseballisty - a zůstal jsem jen přimrazeně sedět. Zatímco sportovní podklad šel zcela mimo mě, každá scéna, ve které se objeví Hawke a od nenápadného pozdravu začne synátora s každou další větou čím dál razantněji terorizovat, je ukázkou hereckého chameleonství. Je sympatické, že Hawke pomáhá neznámým filmům svou účastí k pozornosti, ale v podobně malých, až niterných, filmech ho je docela škoda. Kdyby pak sám Phenom sahal po vyšších ambicích a s výjimkou posledních minut nenechal druhou polovinu jen potichu prošumět, mohlo se úspěchů slavit daleko víc.