novoten

1. série - 85% - "There's a lot of sadness in this house." - "It's a funeral home." Dokonale poctivá vztahovka se vším všudy, která nejlépe umí vyprávět o tom, že rodinu, předurčené partnery a osud si nevybíráme. Naštěstí. K plné náloži chybí méně, než by se mohlo zdát, a brání tomu snad jen protivné (i když uvěřitelné) postavy typu Gilardiho nebo Gabriela Dimase. O to víc ale fandím celé rodině Fisherovic a jejich milým a blízkým, aby se dokázala se vším negativním na cestách jejich pohřebáku popasovat. 2. série - 90% - We really are just a biology, aren't we? Lezete mi pod kůži, milí Fisherovi. Zatímco takový Nate mi přirostl k srdci od chvíle, kdy se na obrazovce objevila kštice Petera Krauseho, k ostatním jsem si cestu klestil o něco déle, ale o to raději mám teď Claire nebo Ruth. Pořád trochu bojuji s vedlejšími charaktery, neumím docenit linku Keitha a v neposlední řadě kroutím očima téměř pokaždé, když začne Rico moralizovat, ale jako celek funguje Six Feet čím dál lépe. Přeji jim, aby se dokázali povznést nad věci, se kterými nic neudělají (David), aby vyhráli ten boj sami se sebou (Billy) a někdy jim prostě jenom vůbec nerozumím (Brenda). Přesto jsem se s tímhle nevysloveným bojem o každodenní štěstí pomalu, ale nenávratně ztotožnil. 3. série - 100% - I wouldn't change anything. If you change one thing, that changes everything. And some things are the way they should be. O tom, že život na nikoho nečeká. O tom, že můžete někoho milovat láskou nesmírnou, ale stejně ve vztahu nedokážete najít vlastní místo. O štěstí, které se skrývá v nejdepresivnějších situacích. O tom, že na vysoké se člověk může konečně najít, ale zároveň ze sebe hrozně moc ztratit. O životních zlomech, kdy jedni cítí beznaděj a druzí naopak záblesk světla na konci tunelu. A nakonec i o tom, že tohle všechno konečně chápu i já. 4. série - 90% - Maybe it’s true what they say, we all pick the same person over and over again. There’s something nice about that. Že někoho máme opravdu rádi, ukáže nejlépe situace, kdy dotyčnému nerozumíme a přesto za ním stojíme. A já tentokrát nerozumím hned několika z nich. Není mi jasný směr ani pravidla vztahu mezi Davidem a Keithem, nedokážu se vcítit do Brendy, když se pokouší o vážné pouto s Joem a nemůžu se ani dobrat pointám Ricových eskapád. Kladů je ale pořád nepočítaně a tím hlavním je snad čím dál naléhavěji jedna pohledná rusovláska. Claire Fisher se totiž bez zaváhání propracovává do pozice jedné z nejlepších seriálových postav vůbec a právě její cesta vzhůru mě v tuto chvíli zajímá nejvíc. Navíc i tentokrát smutně platí pravidlo nevyřčené, ale o to palčivější. Pokud máte z něčeho v životě strach a neustále se bojíte, že vás to přijde strašit, je velice pravděpodobné, že máte pravdu. 5. série - 100% - “Time flies when you’re having fun, huh?" - “No, time flies when you’re pretending to have fun." Všechno, co se může pokazit, se také zákonitě pokazí, ať už v podobě nenápadných prasklin, tak v podobě nečekaných zlomů či krutých hrátek osudu. V každém takovém okamžiku ale ze seriálu cítím pocit posledního nádechu. Možná nikdy neporozumím Keithově povaze, možná je Ricovi souzeno být až do konce podivně sobecky zaměřeným nevděčníkem, ale to přece nevadí. To je život a v něm mi také není každý blízký člověk srozumitelný. Poslední série mi bez ustání dává do hlavy otázky vlastní identity, budoucnosti a bohužel i smrtelnosti a i těm nejslepějším ukazuje (nejen v absolutním finále), jak všeobjímající celé Odpočívej v pokoji je. Protože každý z nás někdy chce nebo dokonce bytostně potřebuje onu krásnou chvíli zachytit. Jakkoli bolestivě marná taková snaha pokaždé je. You can’t take a picture of this. It’s already gone.

1. série - 100% - Instantní všudypřítomné lásky, které se na mě vyrojí den po odvysílání a snaží se mi namluvit, že se po pár epizodách objevil všemocný seriál pro všechny, mi poslední roky lezou krkem. Takže když se tenhle kolovrátek ozval i u Stranger Things, řádně jsem nad ním kroutil hlavou. Jenže tenhle seriál je spásný tím, že je opravdu pro všechny. Má napětí, tajemného tvora, čtyřlístek kamarádů v čele s kouzelně hláškujícím Dustinem, dokonalou Eleven, milostný trojúhelník i rodičovskou lásku v podání Winony Ryder. Právě ona to od diváků schytává nejvíc, což sice z vlastního pohledu vzhledem k jejímu fenomenálnímu výkonu nechápu, ale lidi málokdy vítají upřímné a reálné emoce. Osmička epizod je navíc tak akorát, aby se příběh dostal pod kůži, vyřešil se základní řetězec záhad a divák zůstal hladově žadonit po dalších dobrodružstvích. 2. série - 100% - Koho jsem měl rád, toho bezmezně zbožňuju, u koho jsem se rozmýšlel, ten se posunul do první skupiny. Od Lucase k Willovi, od Joyce k Eleven a v čele všeho stále Dustin a k mému překvapení i nový král Steve. Stranger Things potvrdily, že nejsou sezónní záležitostí a přestože většina charakterů jen pokračuje v očekávaném vývoji svých linek a nečeká nás žádný šokující twist, je druhá sezóna přesně tím, po čem jsem se ani neodvažoval toužit. Dokonalým mixem romantiky, napětí, děsu a kompletní škály emocí. Nadšení bratrské dvojice tvůrců i hořlavá chemie všech zúčastněných herců se do výsledku vtiskly měrou vrchovatou. Po druhém zhlédnutí pak definitivně beru druhou sezonu bez legrace jako jednu z nejlepších věcí, co jsem kdy viděl. 3. série - 90% - Po nervovém vypětí na více frontách chtěli bratři Dufferovi očividně přidat na humoru, což mentalitě osmdesátkových pokračování plně odpovídá. Přidali ho ale hodně, takže po emocionální stránce na předchozí (dvouletou pauzou a zapomínáním široké divácké obce logicky nesmírně vysoko vyhnanou) sezónu dosáhnout ani nemohou. Tak jako dokáže na hranu dohnané vztahové bláznění leckoho potěšit onou hormonální bouří či nejrůznějšími naschvály mezi omladinou, pro někoho přesně tohle osvěžení může být tak otravné, že se mu na další mysteriózní jízdu přestane chtít čekat. To samé platí pro Hoppera, který se z věčného kliďase mění v mrkající uzlíček nervů, tedy do polohy nečekané, ale v Harbourově podání dokonale neodolatelné. V napínavých náladách se ale jedná o nejvelkolepější období s mnoha až neuvěřitelně nechutnými momenty (od kterých přesto nelze odtrhnout zrak), s okamžitě ikonickými (znovu)setkáními a s tolika husí kůži navozujícími výjevy, že snad neexistovala epizoda, u které bych alespoň jednou nehledal čelist někde u země. Drobnou rezervu si nechávám z důvodu drobné žánrové rozházenosti (romantika, Rusové, sliz, rodinná traumata), které tentokrát lepí o chlup hůře a prověří ji až nevyhnutelný rewatch. P.S.: Čekání na to, až Millie Bobby Brown konečně dostane nějaké vážně míněné ceny, už začíná být trochu dlouhé. 4. série - 90% - Nepřekvapuje mě, jak rapidně seriál roste měřítkem, počtem postav nebo rozpočtem, zato mě šokuje, jak naladěný na něj pořád celý svět je. Vždyť tohle už není komorní horror, tohle není ani dětské dobrodružství nebo skromná povídka jak z pověstného šuplíku Stephena Kinga. Tohle je sezónní blockbuster, na který se měsíce a roky čeká, aby se o něm mohlo dlouhou dobu mluvit, parafrázovat ho i kritizovat. A stejně svět téměř spokojeně pokyvuje a nábožně čeká na další epizody. A já s ním, protože jakkoli je koncept chvílemi obrácený téměř na hlavu, jádro všeho zůstává stejné. Neodolatelné postavy, přesní herci, vibrující soundtrack, nespočet dojemných chvil i dobová atmosféra, kdy se reálie nehází na diváka jako vábnička, ale aktivně zapojují do děje. Stranger Things jsou jeden z těch vzácných počinů, které dokážou vyvolat pocit, že se jedná o moje vzpomínky, i když vlastní dětství a dospívání nemělo s tím zobrazeným společného vůbec nic.

1. série - 50% - Willa Arnetta mám už od dob jeho občasného přihrávání ve 30 Rock ve velké oblibě a když se rozhodl zabloudit do vod melancholické dramedy, zpozorněl jsem. Očekávané zamyšlenější Californication se bohužel dostavilo jen napůl. Serióznější a většinu času i uvěřitelnou verzi eskapád Hanka Moodyho sice Chipův příběh připomíná, ale psaný je tak líně, že si z něj nemám co vzít. Navíc samotný ústřední charakter je od samého úvodu nesympatický a kdykoli může něco pokazit, naprosto neomylně se pro takovou variantu rozhodne. V kombinaci s nezajímavými vedlejšími postavami tak lze snad jen obdivovat Arnetta za to, že se rozhodl vypsat z hříchů, které pravděpodobně vedly k rozvodu s Amy Poehler. Ze skutečnosti, že při práci na seriálu propukla nejen u jeho alter ega, ale i u Arnetta samotného, závislost na alkoholu, pak dokonce zamrazí. Jenže těch sebezpytujících, sebeobjevujících nebo jen a pouze zamyšlených kabelových vztahovek je dost a z posledních let namátkou Togetherness, Girls, Looking a konečně právě i ono Californication jsou někde úplně jinde. Promiň, Wille, málokdo by ti přál dobrý seriál tak moc jako já, ale Flaked jím zatím není. 2. série - 50% - Že nemůžu hodnotit lépe, to mě tváří v tvář fenomenálnímu výkonu Willa Arnetta mrzí ještě více než loni. Jenže i když zkorigovaný počet epizod potěší a zamezí ve vytváření zbytečných výletů a odboček, ani tak to nestačí. Někdo měl totiž šílený nápad udělat z polopříčetného přihrávače Coolera hlavní postavu a byť George Basil svoji přirozenou výstřednost změkčuje, jak jen může, pořád působí veškeré jeho linky zbytečně násilně a kdykoli byť jen zabředne do neuchopitelného dialogu, ztrácím pozornost. Naopak Dennis má na svoji linku štěstí, jeho vyvolenou se totiž stala Rosa v podání neselhávající Lenory Crichlow a ta si dokáže vytvořit neodolatelnou chemii s kýmkoli. A co se týče Chipa, ten má pořád dar dovést i tu nejpoklidnější situaci ke katastrofě, čímž mě vytáčí snad stále víc. O Flaked nedokážu s čistým svědomím říct, že je špatný seriál a myslím, že se spoustě lidem bude právem líbit. Já ale nedokážu přenést přes srdce to, že nikdy neudělá pořádný krok dopředu, ale vždycky jen stranou.

Ethan Hawke mi poslední roky visí v paměti jako prvotřídní přihrávač z Linklaterova Chlapectví, dobrosrdečný rošťák a otec hlavního hrdiny v jedné osobě. Právě kvůli takto vyzrálé roli jsem rád sáhl po přehlíženém příběhu mladého baseballisty - a zůstal jsem jen přimrazeně sedět. Zatímco sportovní podklad šel zcela mimo mě, každá scéna, ve které se objeví Hawke a od nenápadného pozdravu začne synátora s každou další větou čím dál razantněji terorizovat, je ukázkou hereckého chameleonství. Je sympatické, že Hawke pomáhá neznámým filmům svou účastí k pozornosti, ale v podobně malých, až niterných, filmech ho je docela škoda. Kdyby pak sám Phenom sahal po vyšších ambicích a s výjimkou posledních minut nenechal druhou polovinu jen potichu prošumět, mohlo se úspěchů slavit daleko víc.

Sergio Leone měl obrovský dar. Už po pár minutách obvyklého ticha mu zobu z ruky a jen se tetelím, aby se cesty obou pistolníků konečně zkřížily. A když k tomu dojde a motivace postav začnou přilévat olej do ohně, musím šokovaně uznat, že jestli se nějaký režisérův epos svými kvalitami přibližuje legendárnímu Tenkrát na západě, jsou to právě tyhle dolary navíc. Symbióza obrazu s Enniovou hudbou ještě úplné dokonalosti nedosahuje, ale má k ní zatraceně blízko.

Právem se hřeší na dynamiku posádky, protože vztahy mezi postavami (a dle chemie i mezi jednotlivými herci) jsou díky veškerému špičkování a podporování tím hlavním. Zatímco první díl sázel na hledání vlastního já a druhý prohluboval vztahy, tentokrát Enterprise míří za epizodickým vesmírným dobrodružstvím, které po akčním infernu při prvním setkání s Krallem bohužel trochu usíná. Pro hlášku se naštěstí nejde daleko a obměna hybatelů děje vydatně prospívá, vždyť Scotty s McCoyem mají snad víc prostoru než v obou předchozích filmech, zatímco Uhura překvapivě ustupuje do pozadí. Nebýt ale dokonale gradovaného finiše, tak nevím, nevím. Jednotlivé linky se chvílemi lepí dohromady jen těžko, záporák až do odhalení své (byť očekávané) identity nemá kde sbírat body a až od chvíle, kdy se dostane do akce zaprášená motorka, začalo jít konečně zase o tu pravověrnou kosmickou jízdu se všemi slíbenými atrakcemi. Silnějších 70%, které ale paradoxně jako rozlučka se současnou podobou posádky fungují naprosto dokonale.

V obsahu se píše cosi o tom, že divák pozná, že tohle všechno kolem mountainbiků není jen o tom sjet dolů z kopce. Já ale v Signatures vidím JENOM sjíždění dolů z kopce a několik rozpačitých záběrů na opici, ponožky nebo buřta na triviálnosti celého dokumentu nemění zhola nic.

Duncana Jonese šlechtí, že se snaží cílit jak na fanoušky všech druhů předloh, tak i na Warcraftem nedotčené, ale v mém případě zůstal ve výsledku jen na půli cesty, kam ještě spíš doklopýtal. Ve chvíli, kdy se neznámé postavy tváří pár minut po začátku filmu smrtelně vážně a hází v každé větě cizí jméno, název či alespoň tajemné slovo typu "Strážce", nevěřil jsem, že se do děje dokážu dostat. Naštěstí celá mytologie není složitá a všechno do sebe začne zapadat, navíc ještě v kombinaci s dobrodružstvím, kde se pořád něco děje a není chvíle, aby někdo z hlavních charakterů nebojoval, nekouzlil nebo alespoň za bitvou či kouzlením neletěl. Problém je, že za první oponou v podobě pohledné vizuální destrukce nebo emocionálně dobře trefeného soundtracku už nic není. Soubojům, láskám, paktům i válkám chybí zábavnost a celý První střet se odehraje víceméně bez toho, abych začal Lotharovi a spol. fandit. Naopak jediná postava, která mě opravdu zajímala a které jsem držel palce, umírá až trestuhodně rutinním způsobem. Pokračování bych se nebránil, protože při takovéhle šíři bude pořád co rozvíjet, ale tady chyběla duše, pro kterou by mi nově poznaný vesmír mohl být blízký. 50%

Efektní, audiovizuálně našlapaná a co do gradace všech klíčových momentů téměř dokonale vysoustružená thrillerová práce. Blake si bez zakopnutí uhraje všechny polohy a když právě vylézá na prkno / velrybu / skálu jen pár desítek centimetrů od žraločích čelistí, myslel jsem, že mi opěradla v kině zůstanou v ruce. Proto je škoda, že se ve finále neustoupí od očekávané přepálenosti a je nutné se rozloučit se vší parádou, která je tady spíš k smíchu. O ty žánrové mantinely, které Serra chvíli zkoušel šikovně vymetat, se tak Mělčiny na samém konci zbytečně omlátí.

Ani v tom nejpoučnějším módu Studio Ghibli neselhává a skrze úžasné charaktery (Baron), překvapivé množství hlášek (při honičce v labyrintu jsem slzel smíchy) a dojemný soundtrack jsem jen překvapeně zíral na to, jak komplexně tahle kratičká pohádka funguje, byť na více než podobném konceptu jako o rok starší Cesta do fantazie. Nebýt neodbytného pocitu, že ve finále funguje Království skoro jako první díl nějakého pořádně výpravného seriálu, okořením hodnocení maximální várkou, i takhle ale zůstanou na cestu roztomilé Haru vzpomínky maximálně pozitivní.