novoten

Rodinná sága na třech lokacích, která chce být rozmáchlá tématem, délkou i poselstvím. Právě na to ale nejvíc doplácí, protože zabředává do nekonečných monologů kulometného Washingtona a atmosféru nechá diváka nasát skrze předlouhá tlachání o ničem. V nedramatických chvílích se tak zbytečně mělní jinak tíživě skvělé herecké výkony hlavní dvojice a nejvíce je na nich znát zásadní neduh filmu, tedy neschopnost překročit divadelní formu. Ten zamýšlený vybroušený příběh obyčejných lidí v obyčejné době na obyčejném místě tam někde schovaný je, ale přes odrazující prolog a vyprázdněný epilog se k němu dostávám jen velice ztěžka.

Nekompromisní thriller o tom, že všechno zlé je pro něco dobré. McAvoy září naplno, vedlejší charaktery mu adekvátně přihrávají a nebýt toho, že scénář občas přitlačí na pilu až příliš, odcházím div ne s potleskem. Mně profesně blízký námět je navíc tak akorát přepálený na hranici nadpřirozeného pomrkávání, aby třeba dokázal pár lidem otevřít oči. Shyamalan je k mé velké radosti u veřejnosti opět za krále, ale vítat ho zpět nemám v plánu. Pro mě totiž nikdy neodešel.

Že mi nejvíc brouků za poslední dobu podstrčí do hlavy právě nepěkně podceňovaná animovaná všehochuť lecčeho viktoriánského a vůbec celoevropsky dobového, na co si jen vzpomenu, tomu říkám překvapení. Impériu mrtvých se to přesto povedlo i poté, co jsem byl k premise o zkoumavém Johnu Watsonovi jaksepatří skeptický. Mám ale tuze rád nedávno ukončený (a taktéž nedoceněný) seriál Penny Dreadful, jehož jedna linka se věnuje právě pokusům doktora Frankensteina a fyzickým i duševním následkům, které je mohou následovat. Makiharova podívaná tuto linku velmi důkladně rozebírá emocionálním, technickým i velkolepě steampunkovým směrem a ze zdánlivé splácaniny (těch vesmírů, filozofií a neslučitelných autorů se zde opravdu potkává obrovská hromada) tak dělá chvílemi až existenciální dílo, stále na základě dobrodružného spektáklu. Otázky a úvahy o vlastní smrtelnosti, podpořené nejednoznačným závěrem, tak od zhlédnutí víří v netušené míře.

Justin Kurzel našel onen bájný kompromis mezi vyprávěním vlastní vize a dostatečně silným pochlebováním fanouškům her. V současné lince je na prvním místě stále hra o jablko, která je ale šikovně a potřebně minimalizována na základní funkce a obrysy. Nemá totiž cenu si nic nalhávat, právě tenhle artefakt má v předloze kolem sebe linku nejprve zajímavou, poté tolerovanou a nakonec bohužel až natahovanou. Potlačení nadpřirozených vedlejších motivů je proto jedině dobře a dává prostor Callumovi, aby se z něj stal hrdina z masa a kostí (o čemž si jeho herní předobraz Desmond mohl dlouhou dobu nechat jen zdát). Fassbender navíc funguje stejně dobře jako rozervaná oběť osudu, tak i jako nepřemožitelný Aguilar, který mě v akčních scénách nutí zadržovat dech a zatínat svaly. Nejvíc si ale vážím toho, že mě jako hráče (do světa Absterga a spol. jsem se úspěšně ponořil celkem šestkrát a Eziova trilogie nebo Black Flag patří zatraceně vysoko) nenechává jen odškrtávat povinné příběhové nebo žánrové trademarky, ale naopak při čekání na skok důvěry mě šponuje až neuvěřitelně. Výhrady tak mám jen k logickým chybám, což mě mrzí o to víc, že se v nich snažím pokud možno nikdy nepitvat. Absence všeho kromě obušků je ale pro ochranku skutečně otravně okatý handicap a chvílemi ruší, stejně jako nejasnost toho, kam až sahají genetické možnosti Callumových vzpomínek, které zase zamlží nejemocionálnější scénu celého filmu. I přes tyhle hrboly si ale hašašíni doskákali k pozici mojí nejoblíbenější herní adaptace a propadák v pokladnách kin mě bude ještě dlouho mrzet.

Mám rád příběhy lidí, kteří mají v životě většinu věcí špatně a přesto by nic neměnili. Čert tomu chtěl, že se takové příběhy často odehrávají v Texasu. Z vloupaček Tobyho a Tannera mám pocit palčivého stesku po starých časech, které se nevrátí a brumlavý ranger Jeffa Bridgese piluje westernové kontury téměř k dokonalosti. V kombinaci s perfektní kamerou, která všechny širé dálavy zabírá s pohlcující zasněností, nemám daleko k nejvyššímu hodnocení. Zabraňuje mi v něm jediné - neodbytný pocit, že opisování z Tahle země není pro starý bylo až příliš.

Here's to the ones who dream. O tom, že továrna na sny umí všechno dát a nebo všechno vzít. O snech, které se dříve nebo později musí střetnout s realitou. A konečně o tom, že když někdo říká, že vás nikdy nepřestane milovat, je možné, že to tak opravdu myslí. Od prvního zveřejněného obrázku tančící dvojice jsem věděl, že Chazelle tentokrát točí pro takové, jako jsem já. A epilogem dokázal, že v La La Landu nechal značnou část srdce.

Už když jsem si překvapeně užíval veřejně nenáviděný restart Fantastické čtyřky, tušil jsem, že mi tenhle režisér bude stát za bližší zkoumání a Kronika to potvrzuje mnohonásobně. Nejde ale jen o Trankovu zásluhu. Landisův scénář v sobě totiž snoubí idealismus a zároveň revoltující neústupnost, které člověku nikdy nejsou tak blízké, jako když je mu pozdních -náct. Když se navíc staví na hlavu i všechna obvyklá klišé hrdinova zrodu a DeHaan potvrzuje, že jeho výraz je na současné scéně opravdu nezaměnitelný, stačí doplnit právě už jen koření v podobě Trankovy dravé režie. Posledních dvacet minut mě neustále nutilo žasnout nad tím, jak se tyhle výjevy povedlo natočit za hubičku a zároveň jsem jen ztěžka krotil šíleně zrychlený tlukot srdce.

Vedlejší ezolinka s Tatianou Vilhelmovou měla vedlejší i zůstat a neprocpat se tak nepochopitelně do popředí. Její průhlednost a v důsledku i nedotaženost může nejvíc za to, jak Domácí péče nakonec prošumí. Je to škoda, protože šeptanda byla slušná, Polívka po mnoha letech hraje zcela civilně a díky profesně blízkému tématu jsem se chystal jít filmu naproti co nejvíc.

Některé ságy nedokážou podat vývoj superhdiny ani v trilogii tak přesvědčivě, jak to Moffat zvládne během pouhé hodinky. Roční doctorovská absence v kombinaci s typově dokonale obsazeným Chatwinem, Capaldiho steskem v očích a obvyklé hravosti může za to, že i když se jedná v konkurenci několika posledních let o rozhodně nejslabší speciál, optimistickou a komiksovou náladu rozlil u nás doma naprosto spolehlivě.

Jako vždy, když se s dánským princem setkám, jsem musel první třetinu trochu bojovat s tříštivou náladou a dějovými nárazy, ale jak začne jít do tuhého, seděl jsem jako přikovaný. Cumberbatch hraje o něco méně důrazně, než třeba před pár lety David Tennant, ale protože se se svojí sveřepou tváří a nevyzpytatelným výrazem pro hamletovskou náturu narodil, má nad publikem vyhráno o to snáz.