novoten

Nevím, koho mohlo napadnout, že tříhodinové vztahové drama by mohlo fungovat a udržet si náboj po celou stopáž, ale protože tohle není Bergman, tak to podle očekávání nevyšlo. Veškeré zajímavé dějové linie jsou totiž utopeny v nechutné rozvláčnosti a nesnesitelné délce. Hlavní problém scénáře je ale v tom, že nedokáže vystihnout ten správný moment, kdy zabrzdit či zrychlit a dělá to přesně obráceně. Nezajímavé dialogy roztahuje daleko přes pointu a myšlenky či činy, které by stály za vysvětlení nebo přiblížení zase šmahem škrtne a jde se věnovat dalším peripetiím hlavního hrdiny. V něm tkví druhý zásadní problém. Jak se můžu byť jen snažit soucítit s prvotřídním slabochem a zbabělcem, který zrazuje dívky, které ho mají rády, utíká od jedné k další a vždy po několika desítkách minut se zastaví na místě a začne odříkávat depresivní monolog ve stylu "Nikdo mě nemá rád". Navíc se ze svých chyb nedokáže poučit a svou pozici slabocha ještě víc zdůrazní v jedné z mála opravdu poutavých scén v závěru, kdy zcela minimalizuje svou hrdost a do telefonu žadoní u jedné z osudových dívek, aby mu řekla, že jejich snažení se o vztah za něco stálo. Jenže to už mi byl Paul dávno úplně fuk a jestli je tenhle příběh psán podle autobiografických zážitků scénáristy (a v několika místech to tak opravdu vypadá), tak bych ho snad ani nechtěl potkat. Stačilo tuhle Učenou při několikrát přímočaře posunout o určitý časový úsek dopředu a nechat diváka pátrat po tom, jak se vztahy hlavních hrdinů změnily a ne se motat ve stále stejných kruzích.

Kdysi nepochopená parodie, která si více příznivců nenašla ani poté, co byl tento žánr definitivně degradován. Pro mě je ale Bulšit na nejzazší hranici balancující film, který si z mého milovaného žánru dělá legraci právě tím, že dává najevo, jak moc ho tvůrci mají rádi a mají nasledovaný. Ano, fekálií je mnoho. Ale dopointování snad každé zápletky to skvěle vynahrazuje.

Když se v českém filmu objevil Leoš Suchařípa a začal "extrrrémně zdůrrrazňovat své errr", vždycky mi na tváři vyvstal úsměv. Bohužel to byl herec stvořený pro příjemné vedlejší postavy a když svou neměnnou pózu protáhl celým filmem, opakoval do úmoru stereotypní fráze a nebo si něco nepochopitelného promlouval, zůstala jen nuda. Té nepomohla ani Chytilová, která nechala vedlejší ženské postavy jen valit oči, pitvořit se a hlavně přehrávat. Možná jsem ho jen a jen nepochopil, ale Faun mi kromě pocitu marnosti nedal vůbec nic.

Dech beroucí podívaná se skutečně úžasnými herci, kteří dokonale přesvědčivě ztvárňují postavy s přesně definovanými charaktery, ale proměnlivými názory a nepředvídatelnou psychikou. Lumet zkrátka natočil geniálně strhující drama, kde i scéna napodobování stařecké chůze napíná diváka k prasknutí. A nejlepší na tom je, že pointou není to, jestli obžalovaný je nebo není vinen, ale to, jestli je možné jeho vinu zpochybnit.

Někdy se všechno pokazí ještě předtím, než vůbec něco začne. Kolikrát už bylo ve filmu vyloupení banky? To už asi nikdo nespočítá. A je po těch všech pokusech možné ho vidět tak, abyste napětím ani nedýchali? Stoprocentně - dokázal to Sidney Lumet, který z natolik charizmatického a démonického Pacina dokázal udělat nevinně vypadajícího kloučka, kterému každou chvíli můžou lupnout nervy a z vyloupení banky udělal dvouhodinovou realistickou podívanou, kde mě první výstřel téměř v polovině filmu skoro až vyděsil. Parádní podívaná, jejíž konkrétní scény měl Schumacher při natáčení Telefonní budky nakoukané asi nesčetněkrát.

Western ze staré školy s jasně danou romantickou linií, v klasickém hávu hodných a zlých, tentokrát obohacený o překvapivý, ale o to důraznější motiv rasismu. První polovina je protivně jednotvárná, druhá naopak ve své vážnosti silně nadprůměrná. A z herců určitě nemůžu zapomenout na divadelně polopatickou, ale strašně roztomilou Audrey. Ve výsledku určitě ne zlomový kousek v jakémkoli ohledu či žánru, ale staromilská pohoda, které podráží nohy rozvláčnost, přílišná doslovnost a hlavně přepjatá patetičnost v dialozích.

Tempo už trochu opadlo, přesto se jedná o poslední díl, který Sellers dotočil a to pro mě jako pro fanouška neznamená právě málo. Proto čtvrtá hvězdička z nostalgie, i tentokrát nezapomenutelný souboj s Katem a chudák přeždímaný Dreyfus, kterého už vám je chvílemi až líto. Jedna z nejklasičtějších sérií světové komedie mohla skončit na úrovni, bohužel to nevyšlo.

Není moc filmových sérií, kde by nejlepším dílem byl ten, kde už tvůrci dovádějí gagy do absurdna a nechávají popustit fantazii do nevídaných výšin. Clouseau, Kato a Dreyfus v nejlepší formě - scény s Quasimodem, dobýváním hradu a rajským plynem patří do zlatého fondu komedie.

Iluzionista má velkou smůlu, že se časově přímo střetl s jiných kouzelnickým snímkem, Nolanovým Dokonalým trikem, proti kterému i bez bližšího zkoumání nemá šanci obstát. Tam, kde druhý film nasazuje potemnělost a nervy drásající složité zvraty, vystačí si Neil Burger jen s lehce tajuplnou atmosférou a jasně definovanými postavami hodný-zlý-spravedlivý-krásná. Přesto se mi tahle přímočará pohádka líbila, má sice ve vysvětlovačkách pořádné logické díry, ale díky správně kouzelnické náladě a jasně daným žánrovým pravidlům je ve své jednoduchosti více než příjemná.

Naprostá klasika, která místo toho, aby stárla, stává se nadčasovou. V poslední čtvrtině jí sice začne docházet dech, ale přesto je úctyhodné, jak se dá udržet pozornost diváka po celé dvě hodiny jen tím, že všichni jdou po Fordovi.