novoten

Filmy, kde se hned na začátku přestane pořádně mluvit, to mají vždycky těžké. Tvůrci z toho ale vybruslili až překvapivě obratně a tři postavy, které pořád kecají a přitom si vůbec nerozumí, dokážou vytvořit velmi příjemnou, i když tragikomickou náladu. Škoda, že příběh v tu nejnevhodnější chvíli změní tón vyprávění a během minuty se dostaneme do hypnotické scény á la Sedmá pečeť, což by většině válečně laděných dramat slušelo, ale u Kukušky to nesnesitelně ruší.

I přes výtečnou kameru dost průměrná záležitost, hlavně kvůli scénáři, který se při trochu těžkopádném tématu bere až příliš vážně a podtrhává tak nohy napětí. I postavy si ale nakonec najdou cestu do srdce diváka a díky strhující Cate a výbornému Gambonovi tak nuda nehrozí.

Nemůžu se ubránit pocitu, že Stoneova fungující moralita měla daleko větší dopad v době svého vzniku a že za těch dvacet let až příliš zestárla. Nedá se jí ale upřít atmosféra, protože režisér diváka aktivně vtáhne do zpoceného a nervozního prostředí makléřů, a to i přesto, že se nijak neobtěžuje s vysvětlováním či aspoň naznačováním jeho pravidel. Hlavní slabinou je scénář, který jen trochu zběhlý divák lehce prohlédne už na začátku a vývoj postav i zápletky mu nedá příliš velkou práci. Naopak silnou stránkou je hlavní herecká dvojka. To, že válí oscarově úlisný Douglas není překvapením, ale odhodlaný Charlie Sheen, jehož postava nasadila tempo přímo ďábelské, to je kreace vpravdě dechberoucí. Životní pravdy v tomhle filmu najdete, ale je jen na každém z diváků, aby posoudil, jestli je chce dostat tak jasně naservírované.

Napoprvé solidní akčňák a ideální oddychovka, napodruhé už trochu iritující tupost zápletky, dialogů a pohledné ženské hrdinky. Statham je sice supermacho, akce výborně natočená a rvačka v oleji se šlapkami na nohách dokonalá, ale někdy to chce prostě víc než jen slepit vatou pár dobrých nápadů.

S každým dalším zhlédnutím fantastičtější zážitek z míst, kam pronikne málokdo, ale kdo jednou přijde, těžko najde skrz lesy cestu zpět. A ani ji možná nebude hledat. Shyamalan je mistr z jiného světa.

Zase jednou Pixarovka, při jejímž sledování nebylo poznat, jestli jsem dítětem já nebo moje sestra. Takhle jednosměrnou cestu do světa jsem viděl naposledy v Příšerkách, ale zatímco tehdy se sázelo na roztomilost a fantazii, tady jsem se nechal ochotně vtáhnout morálními poselstvími, sympatickými autoobčany, dechberoucí závodní atmosférou a (je zvláštní to říct) upřímnou a dostatečně odlehčenou romantikou. A nakonec i dojetím doprovázeným překvapivým slzavým vodopádem. Lasseter jede..

Druhý díl hračkové série nejen, že nekazí pověst geniálnímu originálu, ale cituje ho, vzpomíná na něj a jeho myšlenku převádí do nových zákrut a velkolepějších záměrů. Místo do pizzerie a k sousedům se tentokrát podíváme o pořádný kus dál, dočkáme se jednoho upřímného slzopudného momentu a možná přijde i Zurg. Z Pixaru prší nápady a čím jsem starší, tím víc kroutím hlavou nad tím, jak do sebe může všechno zapadnout takhle dokonale.

Co bylo první? Hudba nebo zoufalství? A stejně tak bych se mohl ptát já - co bylo první, film nebo zoufalství? Vždyť Rob je jako většina z nás, kteří se utápí v nostalgii, kteří občas nervově vypění, kteří udělají nechtěnou chybu, kteří přemýšlí, co by udělali jinak a přemítají o důvodech rozchodů. Tenhle film je až po okraj naplněný životními pravdami a za to mu odpustím i těch několik přetáhnutých konverzací o hudbě. A i u zamyšlených melancholických komedií lze dostat nekontrolovatelný záchvat smíchu, stačí, když se objeví Tim Robbins. "Takže dohodnuto?"

Bruce umí rozdávat charizma na potkání, proto je škoda, že se za ty dvě hodiny skoro nic nestane. Žádný pořádný úvod, rychlé uvedení Harta jako hlavního a čestného hrdiny, výslech a export do tábora, komplikace, soudy a dokonce zvrat na závěr, aby nikdo nepůsobil jako přílišný záporák. Všechno dost zdlouhavé, velmi patetické, ale místy (hlavně díky hudbě) naštěstí i překvapivě působivé. Herecky super, ale jinak bohužel zklamání.

Když jsem viděl Arkina s obličejem Freddieho Mercuryho, jak se pokouší dodat hlavní postavě triviálním způsobem hloubku pronášením replik typu "Všechno zkazím, jsem k ničemu", bylo mi zle. Jacques Clouseau byl jen jeden a s ním čtyři perfektní a jeden průměrný film - a je smutným paradoxem, kolik nepovedených klonů je se značkou spjato.