novoten

Se značkou Cloverfield přichází zatraceně těžké břemeno. Původní Monstrum totiž dokázalo prvotřídně zkombinovat drama hlavních hrdinů s něčím velkým a děsivým, co se nacházelo neurčitě daleko a zároveň všude kolem. Shodně pojmenovaná ulice má k dispozici jako vždy uvěřitelnou Mary, v životní formě burácejícího Johna Goodmana a v první řadě otazník, co že se to schovává venku tentokrát. S hlavní devízou ale přichází i hlavní zádrhel, protože všichni tušíme, že v závěrečné třetině musí přijít něco nečekaného, což k dosavadnímu průběhu příliš nepasuje. Vzorec se tak povedlo zopakovat jen napůl, hlavně díky hercům a pořádné várce napětí, vycházejícího z těch nejobyčejnějších situací. Celek ale vypadá jako dva filmy sestříhané dohromady.

Exupéry tam je a kdo říká, že ne, ten ho nechce hledat. Malý princ tu na mě čekal celou dobu, jen v jiné formě. Předloha se dá přečíst za odpoledne třikrát tam a zpátky a pokaždé mi předá něco jiného, jinou náladu, jiný životní směr a náboj. Film tohle všechno bere jako svou součást, vedlejším postavám připisuje výraznější zásluhy a myšlenky, které máme tak rádi, zkouší rozbalit do snáze pochopitelného a dětem přístupného zážitku. Plakal jsem, smál jsem se, ale nežasl. Proto nakonec jen za čtyři hvězdy v nebeské dáli s tím, že nedovysvětlené, s jakkoli statečným a dobrým úmyslem, je někdy víc než poučení naservírované na stříbrném podnose.

Spoilery - - Soderberghovi z dlouhodobého hlediska moc nevěřím, ale filmu s pověstí majstrštyku, tím spíš s takhle našlapaným obsazením, jsem věřil rád. A spálil jsem se, i když to tak ze začátku nevypadalo. Ono vodění za nos (byť v tu chvíli pro diváka netušené) působilo propracovaně, důkladně a koneckonců i napínavě, protože dlouho není jasné, která řečená informace je důležitá. Jakmile se ale témata začala překrývat příliš a k odhalení point dopomáhaly hlavnímu hrdinovi akcie farmaceutických společností, věděl jsem, že je zle. Navíc se jako člověk, který se ve svojí profesi věnuje psychiatricky nemocným lidem, nemůžu zbavit dojmu, že právě jim Vedlejší účinky prokazují trestuhodnou medvědí službu. A stejně tak mi vadí i finální vyznění Burnsova scénáře, ve kterém to zkrátka a dobře ženské schytávají až nevěrohodně moc. V kombinaci s papírem šustícími dialogy v případě postavy Catherine Zeta-Jones, nešikovně paranoidními zvraty a katarzí, která zoufale nedoléhá, to se Stevenem už definitivně vzdávám.

Ještě větší retro, než jsme doufali. Krang přetéká slizem, Trhač se vrací do brnění, asistuje doktor Stockman a pár ran rozdá i Casey Jones. Léto 2016 přeje mým dětským láskám a po Tarzanovi dostávají další šanci i Želváci, kteří se po svižném (byť dějově krkolomném) originu vrací v ještě lepší formě. Mají auto, mají elán, mají April a pořád parádně baví. Není mi už šest, takže nadšení musím chtě nechtě začít krotit, ale když se v závěrečných titulcích spustila nová (a přitom dokonale uctivá) verze té nejlegendárnější znělky, neměl jsem daleko k nefalšovanému dojetí. Kdo želvy miloval a chtěl ten pocit ještě jednou zažít, je v téhle stoce na správném místě.

Bušící srdce, oči dokořán a plesající dušička bývalého desetiletého geeka, který o všudypřítomném muži z rodu opů přečetl snad vše, co se jen dalo sehnat. Na dětské lásky se nezapomíná ani o dvě dekády později a právě David Yates umí o hrdinech, padouších, lásce a přátelství vyprávět tak svěže a zároveň staromódně, že mi nezbývá obrany. Skarsgård se navíc pro roli Johna Claytona narodil a když Margot Robbie poprvé ve své kariéře neotravuje, jdu po mírném váhání nejvýš. Síla příběhu a jeho poselství u mě vysoce přebíjí potichu se o slovo hlásící výtky k drobným fyzikálním nedostatkům. Pokračování bych bral okamžitě, a i když si jednu linku tvůrci až překvapivě rychle vyčerpali (Opar), směrů, kterými se vydat, mám v hlavě desítky.

Pohádka, která se nestane stálicí, ale duši v sobě má tak upřímnou, že mi stačil jediný pohled do Petrových očí, abych věděl, že jsem v Zemi nezemi opět oním stejně ztraceným chlapcem jako před lety. Největším překvapením je absence přímého navázání na klasický příběh a motivace postav jsou oproti němu v rámci rodinnějšího přístupu méně vyhrocené, ale přetavení do téměř klasicky střižené dobrodružné podívané charakterům J. M. Barrieho v žádném případě neškodí. Nejzásadovější milovníci předlohy asi u zpívajícího Hugha Jackmana narazí, ale já neměl šanci mu odolat. Pořád totiž věřím na víly a na neopakovatelná kouzla, která jejich prach přináší.

1. série - 50% - Jako fanoušek Firefly, Filliona, Tudyka, Whedona a vůbec všeho s tímto střetem souvisejícího jsem pánům rád na podobnou legraci pro pravověrné fanoušky přispěl. Jen si nejsem jistý, jestli se povedlo vzít Con Mana za správný konec. Působí totiž jako super nápad a fajn námět, ale určitě ne jako dobrý seriál. Epizody na Conu jako takovém mají kolísavou kvalitu (a my, kteří se občas něčeho podobného zúčastníme, a za fotku se svým oblíbencem bychom byli nehorázně vděční, při nich máme trochu černé svědomí), celá anabáze s panenkami je zoufale utahaná a nevtipná a agentka v podání Mindy Sterling je neuvěřitelným průšvihem, který mě vytrvale nutil k podstatně nižšímu hodnocení. Naštěstí se Tudykovi sešlo takové množství známých, že se dá na nevyrovnanost scénářů zapomenout a nadržený Sean Maher, srdnatě dabující Milo Ventimiglia nebo zlehka narušená Amy Acker mi udělali neuvěřitelnou radost, stejně jako nadšení, s jakým se očividně blblo při vytváření skvělého Spectrum. Přál bych si, aby do toho šli kluci znova, ale tentokrát s větší důkladností a s nějakým pevnějším cílem, než srazem všech, které mají rádi. 2. série - 50% - Už to, že mi trvalo skoro čtyři roky dokopat se ke zhlédnutí nějakých tří hodin, svědčí o tom, jak kyselou pachuť ve mně nevydařená šance mých oblíbenců nechala. Druhá sezóna je na tom skoro stejně, sice se ubralo na výskytu (i tak zoufale nadužívané) Mindy Sterling, ale děj je pořád buď divný (muzikál ve skladišti, ztracený Hemsworth) nebo rovnou otravný (většina linek kolegů ze Spectrum). Něco málo zachraňuje slušná porce epizod, kde se objevil Fillion, kouzelná camea Tahmoha Peniketta, Caspera van Diena i Elizy Dushku, ale přesto snižuji hodnocení. Proč musí tak často někdo kálet, mluvit o nechutnostech nebo je rovnou jíst? Hrát v tom kdokoli jiný, dštím na Con Mana síru kudy chodím, i moje smířlivost vzhledem k účasti tolika oblíbenců ale má své meze.

Kromě nečekaně laskavého zdejšího hodnocení mě překvapuje především naivita, s jakou se stanice ABC rozhodla přidat ke Grey's Anatomy a Private Practice i třetí lékařskou vlajkovou loď z obvykle neselhávající stáje nezdolné Shondy Rhimes. Protože byť se zdá, že vzorec je podobný jako u dnes již legendárního seriálu ze seattleské nemocnice, jen okořeněný exotickým prostředím, velmi brzy mi začalo docházet, že se vážně jedná jen o zdání. Martin Henderson je v roli hlavního charakterního doktora jen levná náhrada za osvědčeného Patricka Dempseyho (při sledování v roce 2016 obzvlášť vtipná paralela), ale i přes několik papírem ostudně šustících dialogů a scén si nepříliš vděčnou roli uhrává se ctí. To se ovšem nedá říct o trojici nováčků, skrze kterou zdejší nemocnici poznáváme. Lily sice není nová Meredith, ale sympatie si i přes katastrofální linku s pochybným Mateem získává snadno. Upjatá Mina a hejsek Tommy ale pouze nudí a třeba malý sidekick Charlie jak kdyby svou nevysvětlitelností vypadl z epizodických seriálů snad ještě z devadesátek. Jedinou vpravdě oblíbenou postavou je tak racionální Zee v přesném podání Valerie Cruz, u které se jen divím, že dokáže v tomhle kolektivu vydržet. A když u čistokrevné vztahovky nefungují charaktery a interakce mezi nimi začne dostávat náboj až v posledních epizodách, troufám si říct, že se z Off the Map stalo regulérní šlápnutí vedle. Podivné pacientské zápletky (vévodí nacista nebo vězeňský systém) pak ten dojem pouze umocňují. Klišovitou romantiku mám jindy rád a scény ze Seattle Grace nebo Seaside Wellness Center mě pravidelně dojímají. Tady jsem ale měl v každém dějově důležitějším okamžiku pocit, že sleduji nejprvoplánovější limonádu.

1. série - 65% - Potenciálu bylo tak moc, až bylo zklamání nevyhnutelné. Soustředěný Rami Malek, specifické prostředí neprůhledné hackerské tematiky, pohledná sousedka, nepředvídatelný aktuální stav hlavního hrdiny. Takhle nabitý pilot tu zkrátka nebyl dlouho, ale záhy se začalo ukazovat, jak moc vhodnější by byla samostatná minisérie. V deseti epizodách se všechno napětí postupně rozmělní, některé postavy svými zbytečnými linkami téměř ztratí opodstatnění (Wellick si z nečitelného prošel proměnou do fatálně nepochopitelného) a když dojde na velké revoluční činy, ztrácí děj paradoxně šťávu nejvíc. Ve druhé polovině sezóny už dokonce ztrácím pozornost ve všech linkách, ve kterých se nevyskytuje samotný Elliot a byť mu tvůrci přisoudili až neuvěřitelnou kombinaci psychiatrických diagnóz (nehledě na to, že s pomocí morfinu by z něj asi byl myšlení neschopný jedinec raz dva), Malek všechno odehraje tak dokonale, že hltám i to nejposlednější nervózní mrknutí do divákových očí. Druhá řada je obrovský risk, který může vyjít jen při pokusu o převrácení premisy do zcela nových rovin. Dějové skoky pomocí šokujících zvratů se totiž vyčerpaly za minutu dvanáct. 2. série - 70% - Snaha o další zásadní zvrat tentokrát vyznívá poněkud naprázdno, ale druhá série drží pohromadě překvapivě lépe. Napomáhá tomu jak ještě brilantnější Rami Malek, tak skutečnost, že zmizelý Tyrell nemá jak otravovat. Obecně mám ale s Mr. Robotem jeden zásadní problém, který mi kazí celý seriál. Jakkoli chápu jeho oblibu a touhu diváka pitvat se v každém záběru, nedokážu se zbavit pocitu, že se mi Sam Esmail snaží celou sérii dokázat hlavně to, jak dokonale cool jeho seriál je. Tuhle okatou snahu cítím z každého záběru, a i když mnoho scén skutečně formálně dokonalých je, dojmy jdou vzápětí dolů při do sebe zahleděných, nesnesitelně pomalých dialozích a bohužel i při zbytečných vedlejších linkách. Při účasti božské Grace Gummer mě to mrzí obzvlášť, ale přes tři hvězdy se stále vyšplhat nemůžu. 3. série - 70% - Matoucí manipulace s postavami (nešťastně málo Dom, šťastně málo téměř vykoupeného Tyrella), neúměrně protahovaná zápletka všech možných "stages", ale přesto s přimhouřenýma očima uspokojivý výsledek se specifickou a díkybohu dostatečně paranoidní a napínavou atmosférou. Stále mě nejvíc mrzí vlastní úvahy nad tím, jak dokonalou minisérií mohl Mr. Robot být a je místo toho jen mírně nadprůměrnou technopohádkou. Je otázkou, jestli mi čím dál víc vypulírovaná a vyšlechtěná vizuální stránka dokáže i v příštím roce vynahradit skutečnost, že mě Darlene nebo Angela přestaly bavit už před drahnou dobou. 4. série - 85% - Am I his monster? Nebudu lhát, při rozporuplném vztahu k seriálu samotnému a vzhledem k pauze mezi sezónami, která trvala téměř dva roky, jsem se už k dalšímu hackování neměl. Předchozí roky i přes nezpochybnitelnou kvalitu natahovaly ústřední zápletku neúměrně dlouho a jedinou možnou cestou vzhůru bylo soustředit se opět na jádro příběhu. A stalo se. Pryč jsou nekonečné teorie a fáze, Esmail píše až na drobné výjimky o hlavních postavách, o jejich nejistotách a o cíli, ke kterému příběh směřoval viditelně od samého začátku. V napínavých chvílích mi nervy šponuje až nesnesitelně, ve chvílích zvolnění pak dynamice vyprávění rozumím o poznání méně, ale v rámci celku do sebe věci zapadnou tak snadno jako nikdy předtím. Neodpustím si ale poznámku k extatickému vynášení do nebes jednotlivých epizod. Nezpochybňuji, že žánrově uzavřené díly berou dech, ale jak šokující dlouhodobé pointy, tak ty krátkodobé (mátová káva) jsou vidět už z dálky a žádné fascinované zírání na obrazovku se u mě proto nekoná. Pro mě tak na rozdíl od divácké většiny ony top okamžiky nesouvisí s věčně bezútěšnou náladou a koupání se v diagnózách hlavních postav, ale v příslibech naděje (letiště) nebo odzbrojujících katarzích (celé pečlivě budované finále).

Hon patří do poddruhu dramat, která moc rád nemám, protože s tím, jak nenávistní lidé umí být, se setkávám každý den. Vinterbergova maloměstská zášť jde naštěstí dost daleko co do věrohodnosti pocitů na obou stranách, ale bohužel se k nim dopracuje až neuvěřitelně rychle. Jako kdyby si střihač nechal několik desítek minut postupně budovaného napětí a od nevinného drbu přikročil k tvrdým hrozbám. Chápu vztek a bezmoc, která se školkou i rodinnými domovy prohnala, a chválím napětí několika konkrétních scén, ale z rychlého spádu jsem vyvalený doteď, tím spíš, že Lucas měl být oblíbencem snad každého souseda či známého. A nedá mi to, abych si neposteskl nad lamentováním, stesky a někdy až nenávistí komentujících vůči postavě malé Klary. Všichni, kteří jí tu přejete něco špatného, jste film buď nepochopili, nebo jste zkrátka náturou stejní jako banda samozvanců.