Haluzz

Cumming & Crying.

Nolanovsky natočený film naroubovaný na ne-Nolanovský scénář, z čehož plyne i mnoho nešvarů v dramaturgii jinak tuctové kriminálky -- zbytečné využívání flashbacků/flashforwardů( jako dozvuk Mementa a Following) i nerovnoměrné pokrytí příběhu atmosférou( zbytečné prolínání důležitosti obou) stojí v cestě skvělému vyprávění o změnách stran v žánrovém filmu. 7/10

Jasný důkaz toho, že i 70 let starý příběh se dá vyprávět pomocí současné filmové podoby. A o vyprávění jde Jacksonovi především -- každá scéna vyžaduje od diváka jiný přístup, každá je natahovaná až na únosnost sledování, což mnohé odradí a donutí hledat nedostatky v tricích apod. Zároveň je ale film vyprávěním o lásce k filmu, o jeho sledování, ale hlavně o jeho tvorbu -- nelze si jinak vysvětlit, že Black JE ve skutečnosti Jackson, se svým vysněným snímkem, za meze posedlosti, za každou cenu.

Gran Torino pro mladší patnácti let, které( možná nevědomky) po většinu času nepracuje se stářím/mládím/splněných snech jako s problémem přesahujícím hranice filmu, z čehož vyplývá celková plochost fikčního světa, kdy každý nový objev ( dog, pták, cestovatel) přesune druh humoru " někam mezi" a mezitím se ho nesnaší vypravěčsky sjednotit. Potěší líbivý odkaz na Příběh Alvina Straighta, který jasně ukáže, že Pixar se ze své poučně-moralizující pozice ultimátního animátorského studia nechce, či už nemůže hnout. Kubismus pro začátečníky, 3D stále sucks, Liška je geniální.

Film vyjadřující se na tolika různých úrovních a komunikující s divákem na sto a jeden způsob. Nic není póza, nuance je nade vše.

Jasný důkaz toho, že i člověk který čte J.P.-Sartra může být kokot, že zlatá mládež nemá kromě trávy a vodky nic společného, že souložit učitelku psychologie se nevyplácí, že i dneska se dá natočit rozumný teen-seriál. Po druhém shlédnutí obou sérií zvyšuji na čtyři, protože se mi líbí, jak seriál pracuje s emocemi a rozumně, ne zbytečně a nenásilně dávkuje( za doprovodu skvěle vybraných songů) kritické situace.

Kdo by čekal, že film o slepotě bude tak krásně vizuálně pečlivý ...

Čistý partizánský film, pravdivě špinavý, ve vykreslení jednotlivých bojovníků( kromě samotného Che Guevarry) anonymní, malickovsky průzračný. Na rozdíl od prvního dílu( a např. Stoneova suchopárného W.) zobrazuje boj jednoho muže, přesvědčeného a houževnatého, namísto figury uprostřed vnějšího politického dění. Džungle se díky Soderbergově kameře stává opravdickou džunglí, zdánlivě podružné záběry nebo scény nakonec pečlivě vydláždí cestu až k nutnému konci.

Válečný film, který si odpírá napětí, hromadí očekávání ( postav i divákova) a poutavě podává africká bitevní bez jakýchkoliv filmových příkras( když vynecháme digitální písečnou bouři a camera-shaking při výbuších, který je ovšem diskutabilní). Den za dnem sledujeme ubíjející čekání na bitvu( Jarhead) a ta když se konečně dostaví, nemá výraz strhujícího boje muže proti muži, ale anonymní síly dělostřeleckých výbuchů nebo zbloudilých kulek. I to pomáhá jasně vyjádřit změnu od netrpělivého, nadšeného očekávání až po zklamání a následnou bezvýchodnost boje , kdy se v polovině filmu oddělíme od -hlavní postavy- a sledujeme bloudění pouští a prozření postavy -vedlejší-, kdy se může konečně pořádně rozvinout Marhoulův cit pro kompozici záběru umocňující " nedramatičnost" války v jakékoliv její podobě. To vše bez jediné známky atmosféru-kazícího patosu.

Post-feministické nukleární drama placené z peněz armádního filmu. Skrze osm mladých a Staré putujeme zdevastovanou krajinou, ale namísto efektních triků vnímáme rozpad pomocí kamerových nájezdů, podprahového vnímání a nepřeklenutelnou propastí mezi starým světem, snažícím si uchovat zbytky morálky a důstojnosti a novým řádem nikoho.