Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Dokumentární
  • Akční
  • Komedie
  • Horor

Recenze (859)

plakát

Like House (2021) (TV pořad) 

Reality-show ve stylu: "zavřeme partu podivných asociálních individuí do baráku s kamerami a pomocí jejich charakterů a s přispěním produkční manipulace v kooperaci s bulvárem z nich uděláme kretény, vytvoříme společenský hype u moralistické společnosti, která to díky pocitu vlastní převahy nad účastníky bude sledovat o to víc a tím získáme sledovanost a prachy" tady byly poslední dvě dekády a nejedná se o nic nově kontroverzního. "Bar", "Big Brother", "Vyvolení", Hotel Sračkadaise"... V některých pořadech účastníci chcali na koberec, ve druhých šoustali každý večer s někým jiným, sedm zavřených polodětí v baráku někde na vesnici, které 90 % času čumí do mobilu, dělají vlogy nebo se vzájemně kritizují za to, že nikdo neuklidil nádobí? Směšný soft, který za morální dno označí skutečně jen pozér vezoucí se nekriticky na vlně, ačkoliv si myslí, že právě díky tomu na ní není. "Like House" není z principu nic nového a předhánění se v opovržení s řečmi o novém nalezeném dně jsou spíše teatrální přání otců (přebrané) myšlenky, kteří jsou zdánlivě pobouřeni a zároveň si neuvědomují základní podstatu toho všeho. Nejsou a nikdy ani nebyli zamýšlená cílová skupina tohoto pořadu, který má 100 % své kupce, o tom nepochybuji. Ne, Like House nechce lákat ke sledování celou rodinu jako Vygumovaní, nevydělává prachy skrze zasílaní SMS hlasů pro svého oblíbence, proto ostatně pořad, ve kterém účastníci žvaní o strkání si prstů do prdele nebo vzájemné chuti se (ne)ojet běží odpoledne před Prostřenem, proto má stopáž 25 minut + 2 reklamy + bonusové materiály na sociálních sítích samotných účastníků, které ještě sami tvůrci motivují být na nich aktivní, ačkoliv TV divák by tu aktivitu potřeboval spíše v samotných dílech. Cílová skupina pořadu jsou totiž děti 12-18, které nejenom už samy vyrostly v umělém světě sociálních sítích, ale zároveň žijí už převážně jen na nich a život bez nich si neumí představit. Jejich povědomí o okolním světě je mizerné, ale i kdybyste je vzbudili o půlnoci, automaticky vytasí z hlavy 4 retardy, kteří točí fakt kůl pětihodinové gameplaye a každých 5 minut se u toho nezapomenou připomenout a zaloudit o zasílání peněz od svých děckých diváků (s tátovou kreditkou). A co je nejhorší, cílová skupina pořadu bere veškerý ten zdánlivě bezchybný, dekadentní a filtry na IG vyretušovaný život influencerů jako neochvějnou skutečnost, pravdu a sen. Morální vzor dnešního průměrného teenagera je proto zdegenerovaný narcis s mobilem 24/7 namířeným na svoji držku s přestávkami na sraní, při kterém vymýšlí nový "merch" (hadry z tržnice potištěné logem, prodané se 100% ziskem - dětem). Je jím člověk, který mu místo relevantních informací pouze prodává neoznačený PP na fotce v tangách z obýváku. A zde přichází na řadu genialita pořadu Like House, který je navenek zcela klasická reality-show, kdy produkce zcela oportunisticky využívá "slávu" (neznám jediného, nejsem cílovka) účinkujících ke svému zbohatnutí jako běžná RS, ovšem pod povrchem, pod tou naleštěnou fasádou pro děti, zcela záměrně a cíleně strhává dětské a pubertální božstvo z piedestalu a z dokonale vyretušovaných money makerů dělá přízemní, nedokonalé, tupé, obyčejné a především nudné dementy. Ať už tím co v editu cíleně vypouští, tak úkoly, kterými soutěžící nenápadně snižuje a poodhaluje jejich skutečnou prázdnou a pokryteckou podstatu. Like house boduje především tím, že dokázal přesvědčit partu narcisů, že je pro jejich budoucí slávu, dosah a peníze účast takřka nutností (jsou tam zadara, peníze za účast nedostali), vylákal je z jejich brlohů, ve kterých měli dokonalou kontrolu nad svým prodávaným obrazem a udělal z nich veřejně přinejmenším nudné běžné lidi. Takřka osvětový počin... Nedělám si iluze, že tohle cílová skupina bude schopna všechno pochopit a pobrat, nechápe to evidentně ani ta necílová, ale pokud si ze sledování odnese to podstatné, že i jejich bozi jsou pouze a jenom normální, nudní a tupí lidé, kteří jen pomocí triků prodávají neexistující pohádku, pak palec nahoru pro všechny tvůrce. Good fakin job! 80 % (za fundamentální, ale skrytou ideu projektu)

plakát

1917 (2019) 

Perfektní hudba, dokonalá kamera a skvostné kulisy. Autentičnost 1. světové války zachycena téměř bezchybně a věrohodně, chvílemi jsem až žasl a neustále si kladl otázky, jak tohle filmaři postavili? Mohlo by se jednat o válečný film desetiletí, vše ale zabijí příběh, respektive děj. Mít vše výše zmíněné a předvést s tím jen zdlouhavé komorní survival drama o dvou postavách, které se po vzoru Revenanta plazí v bahně, plazí se v podzemí a plazí se v rozvalinách města, aby se doplazily na určité místo a byl konec. To je jako pořídit si Xbox One X, 4K televizi s úhlopříčkou 2 metry a pařit na tom jenom Tetris. Mendes předvedl o dost dospělejší film než Spielberg s pohádkou War Horse, ale oba dojeli na stejný problém. Předvedli dokonalé a nesmírně pracné zachycení zákopů 1. světové války, ale nulově využili potenciálu, které skýtají. Fakt, že Mendes nepředvedl jednu jedinou bitvu (i kdyby jen pro popcorn efekt, když ne pro názornou demonstraci nesmyslnosti obětí v "bitvách" první světové), to mu prostě nemohu odpustit. Zvláště ne v případě kdy měl po ruce tak početný komparz a perfektní kulisy. Filmu by pomohlo, pokud by ho Mendes udělal více přístupný pro běžné diváky, rozhodně by to byla lepší volba než exhibování s co nejdelšími scénami bez střihu, které navodí dojem, že "jsme tam s nimi" v úvodním procházení zákopů, jakmile se ovšem vyleze na volné prostranství a napětí opadne, postrádají sebemenší smysl a pouze nudí svojí zbytečnou zdlouhavostí, kdy pro diváka po dějové stránce nepřináší vůbec nic, pouze si žádají jeho obdiv, že trvají tak zatraceně dlouho a jsou zdánlivě bez jediného střihu. "1917" je filmem, ve kterém nezvítězil ani obsah, ani forma, ačkoliv měl na to aby špičkové bylo oboje. Přesto se mu nedají upřít nesporné kvality a pokud od něj nebudete nic očekávat a pokud možno o něm nebudete předem nic vědět, zajisté pobaví a v určitých pasážích i zarazí do křesla. 70 %

plakát

Evil Genius: the True Story of America's Most Diabolical Bank Heist (2018) (TV seriál) 

Spoilery! Nudné přežvýkání notoricky známého případu, jehož hlavním investigativním vývodem je, že poslíček byl zcela nevinný. Jistě, a proto tento zcela konsternovaný člověk, kterému někdo znenadání připevnil při šichtě výbušninu k těle a poslal ho vykrást banku, neprojevoval žádnou nervozitu, strach, dokonce ani emoce a jak na pána si vyšel do banky se zbraní zamaskovanou za hůl. To jediné, co tento dobrák od kosti řekl policii než vyletěl do povětří, bylo falešné popsání pachatele, který ho přepadl. Zcela "logicky" tedy jako oběť kryl pachatele přesně tou historkou, kterou mu pachatelé řekli, aby sdělil policii, kdyby bylo potřeba odvrátit pozornost od všech z nich, včetně jeho samotného. Prosťáček holt zůstal v roli až do konce a do poslední chvíle netušil, že na sobě má skutečnou bombu a ne atrapu, kterou mu parťáci přislíbili. Autor dokumentu nepřinesl vůbec žádné nové poznatky k případu, krom irelevantních audionahrávek a písemné korespondence s úděsnou píčou, která polovinu času teatrálně lhala a druhou se podobně uboze litovala, zajímavého k případu nesdělila vůbec nic. To vše podtrhl teorií o nevinnosti, která dává smysl asi jen jemu a té crackové šlapce, která mu to nakecala. 60 %

plakát

Město lží (2018) 

Pokud bych v lednu tohoto roku neviděl kvalitně natočenou a informacemi z případu nabitou minisérii Unsolved, jejíž jeden díl byl mnohonásobně napínavější, investigativnější a lépe napsaný než celý tento celovečerák, asi bych hodnotil kladněji. Scénář "City of Lies" je ovšem i sám o sobě natolik špatný, že i s Deppem je to lehce zapomenutelný průměr. 60 %

plakát

Planety: Nové obzory (2019) (TV seriál) 

Padesátiletý Brian Cox s vizáží třicátníka, provádí diváka po sluneční soustavě, o které by si člověk myslel, že o ní ví už úplně všechno. Přesto se skrze geniální CGI efekty, za doprovodu fantastické dramatické hudby, doví opět něco nového, co vlastně doteď nevěděl, ačkoliv to byla přímo zásadní informace o zrodu celé soustavy. Chvílemi dokument hraničí až s artem, natolik si zakládá na vizuální stránce, tempo je pomalejší a divákovi jsou informace pečlivě dávkovány, aby se jimi neudávil, což je super, protože kvalita informací s názornými ukázkami je mnohem lepší než kvantita, ze které si nikdo nic neodnese, maximálně tak instantní znalost, kterou za týden zapomene. 95 %

plakát

Survivor: Edge of Extinction (2019) (TV pořad) 

Sporáky! Reinkarnace nefunkčního Probstova nápadu (RI), kterému se dalo razítko "sociální experiment", aby to vypadalo jinak, a máme tu šílenost zpět. Divák se tedy dočká takových lahůdek (imunity pohazované po ostrově, které najde každý, který je najít chce, už úplně ignoruji), že první vyhozený hráč celé série sedí v porotě a rozhoduje o vítězi. Produkce prostě vezme člověka, který hrál dohromady 11 dní (i s návratem), strčí mu do kapsy imunitu na poslední 2 kmenovky, na kterých může vypadnout a on vybaven všemi informacemi od dalších "porotců" přijde mezi hrou vyždímané trosky a tam si je díky informacím, které ony nemají, povodí jak štěňata. Ve finále ještě k tomu dostane nejvíc hlasů, protože o vítězi rozhodují lidi, se kterými strávil těch 28 dní mimo hru, na rozdíl od těch ošoustů, kteří celou dobu hráli tak aby nevypadli a dostali se do finále díky vlastní hře, takže sebedojímavé a sebelítostivé pokecy na posraném ostrově loserů holt zvládnout nestihli. Ve finále mi bylo děsně líto Gavina, který si to z těch tří zasloužil nejvíc. Objevy řady: Lauren (fandil jsem), Aurora (přál jsem) a bohužel Devens (sral mě)... Značně průměrná řada Big Brotheru - pláž. 55 %

plakát

Eurovision Song Contest 2019 (2019) (TV pořad) 

Slabší ročník s geniálními performery Hatari, kteří mě jako jediní dokázali zaujmout. Zbytek hudebních čísel byl tragédie a šedý pop průměr, který ničím nevybočoval, vzájemně splýval a druhý den si ho nebude nikdo pamatovat, natož pobrukovat. O smysluplnosti soutěže svědčí fakt, že italský rapper se svým songem, kterému nikdo krom Italů nerozuměl jediné slovo (takže všichni, kteří pro něj hlasovali), skončil na druhém místě, ačkoliv rap je pouze o sdělení myšlenky. Lake Malawi na chvostu diváckého hlasování a nebýt kokotských porot, máme další exkluzivní propadák na kontě. Není náhodou, že v současnosti nemáme žádnou globálně známou hudební osobnost, protože co se týče hudby, jsme absolutní anafabeti žeroucí směsici normalizačního popu a agrometalu ještě v roce 2019, takže na výsměch Eurovizi můžeme zapomenout. Eurovize je a vždy byla jen freak show, u které člověk vypne, protože se soutěží nemá nic společného. Každá balkánská prdel hlasuje každoročně pro sebe a každý retardovaný obdivovatel cara Putina z celé Evropy to každý rok pošle Rusku, i kdyby vyslalo zvuky vejfuku Lady ucpaného hovnama, takže přibližně to, co vyslalo letos a skončilo to na třetím místě. 60 %

plakát

Sexuální výchova (2019) (TV seriál) 

Tento seriál by si skutečně žádný teenager neměl nechat ujít, protože lepší záležitost pro svojí cílovou skupinu bude hledat dost těžko, a to jak v současně vysílané seriálové tvorbě, tak i v té starší. Pokud bych Sex Education sledoval jako puberťák, patrně by se pro mě stal okamžitě kultem, a to ne ani tak z toho důvodu, že by byl pozérsky kůl a lezl do zadku všem aktuálním teen trendům, ale protože je zkrátka zatraceně dobře napsaný a skvěle (myšleno: vhodně) obsazený. Název je celkem zavádějící, protože primárním obsahem seriálu je (ne)naplněná romantika dvou ústředních postav a vztahy těch ostatních, ale to neznamená, že není sexuálně explicitní (Viditelná frnda v seriálu? Nevídané), kdy hned úvodní scéna pilotu, ve které se natřásají perfektní kozy Aimee Lou Wood, diváka donutí upustit páru zataháním za límec. Pokud jste nesmělý patnáctiletý panic nebo nesmělá patnáctiletá panna (já vím, sci-fi), pak skrze dvacetileté herce hrající puberťáky dostanete báječně pozitivní svět, ve kterém stále svítí ostré slunce, vše je zalité barvami, občas i péry, a ve kterém se ohledně vlastních sexuálních otázek a dilemat nedovíte prakticky nic užitečného, ale bude vás to zatraceně bavit. 90 %

plakát

Na špatné straně (2018) 

Zahler má bezesporu talent originálně napsat a posléze i natočit stokrát viděné, přinášet zajímavé situace, atraktivní postavy se silnými příběhy a především nekorektní brutalitu. Mám s ním pravidelně problém jen jeden a pro mě je bohužel i dost zásadní. Vůbec mi nesedí jeho fetiš na utahané tempo děje, který není ani schopen naplnit vtipnými hláškami nebo zajímavými dialogy, aby pro takový přístup našel opodstatnění jako třeba Tarantino. Tím rozhodně nemyslím tu zábavnou "závěrečnou" patovou situaci, ale především tu hodinu a půl dlouhou pasáž v podobě záběrů na dva ksichty v autě jak u sledovačky žerou svačinu a konverzují o hovně, případně o stejných věcech, o kterých konverzovaly půl hodiny předtím. Pokud by ty ksichty nevlastnili zrovna Gibson s Vaughnem, ale dva no name herci, nebavilo by to patrně nikoho, protože se zkrátka v určitých pasážích vůbec nic neděje a nic se v nich ani neřeší. Tohle je třetí film, který Zahler natočil a je to zároveň i jeho třetí film, u kterého jsem po hodině odpadl. Škoda, protože má na to psát a točit kultovní filmy, které by i za dvacet let bavily dnes narozené děti, ale díky jeho úchylce na vyžívání se ve zbytečnostech točí prostě jen nadprůměrné instantní thrillery, k jejichž skutečně interesantním vrcholům se musí divák často pronudit skrze totální balast. 65 %

plakát

Hnüs (2019) 

Jako naprostý rockový analfabet jsem o skupině v životě neslyšel (a dle soundtracku neznal snad jedinou skladbu), ale takhle si představuji životopisný film o kapele, jenž vznikl na základě vzpomínek samotných členů. Totálně upřímná a sebereflektující záležitost plná přiznání omylů, hříchů a vlastní debility, kdy sice krédo "sex, drogy a rock'n'roll" bylo evidentně vždy součástí image kapely, ale dělat tento film pokrytečtí členové Queenů, místo heráku si do žíly střílí rodinné hodnoty a místo destruktivních povah by nastoupil Brandon Walsh s Mírou Dušínů a hezky si o všem popovídali. Jistě, po filmařské stránce to žádný velkofilm není, ale člověk se fakt neubrání porovnání s nedávnou tragickou, fakticky zcela nesedící a úděsně nadhodnocovanou pohádkou Bohemian Rhapsody se 4 Oscary a 90 %. Tohle je po filmařské stránce úplně stejně odvedená záležitost, která si ovšem na nic nehraje a nedělá z diváků dementy jako žijící členové kapely Queen ve své PR sračce. A takový přístup se mi zatraceně líbí, i když je mi tento hudební žánr celoživotně vzdálený. 90 %

Reklama

Reklama