Zeck

Vynikající dokument mapující osud jedné blízkovýchodní diktátorské rodiny, která má svojí strukturou blíže spíše k mafii. Na rozdíl od tradičních blízkovýchodních a severoafrických diktátorů, kteří byli karikaturami sebe sama, Asad chodí slušně oblečen a navenek působí až noblesním dojmem, takže ho méně bystří lidé za diktátora ani nepovažují, ačkoliv není nic jiného než despota, válečný zločinec a podporovatel mezinárodního terorismu. Dokument pak přináší velmi osvěžující pohled za tuto umělou PR fasádu Asada a jeho velmi půvabné manželky, kteří se společně na veřejnosti a zvláště před západními kamerami rádi prezentují jako moderní a pokrokoví pacifisté, kterým vždy záleželo na blahu obyčejných Syřanů, když je tedy zrovna nenechali bombardovat plynem nebo nerozkázali armádě střílet do demonstrací. O konflikt v Sýrii se už nějakou dobu zajímám a mohu potvrdit, že tvůrci dokumentu pracují s reálnými fakty a za celou stopáž jsem nezaznamenal jedinou manipulaci divákem ve jménu nějakého názoru, pokud za to tedy nějaká sněhová vločka nebude považovat velmi trefný ironický tón doprovodného komentáře, který občas nepřímo zesměšňuje lživá prohlášení Asada. Zcela jistě se zde v průběhu času objeví komentáře plné vzlykání nad americkou propagandou, které napíší tradiční idioti přesvědčení o své pravdě díky hltání šílených dezinformací a záměrné slepotě vůči reálným informacím z tamního složitého konfliktu a ještě složitější problematiky. Pokud se budete chtít řídit podle názorů a hodnocení těchto nekritických fanatiků, kteří Blízký východ ani nedokážou najít na mapě světa a ve jménu svého obdivu k ruskému carovi pokydají hnojem veškerá fakta, která jim nehrají do karet, dejte na ně. Pokud se ovšem chcete dozvědět relevantní informace o pozadí jednoho bezvýznamného diktátora, na jehož dvorečku se rozehrál významný globální konflikt, dokument mohu plně doporučit a dodat, že při jeho sledování s vámi nikdo manipulovat rozhodně nebude. Dostanete zkrátka výsledek tradičně precizní a profesionální práce National Geographic. Hodnocena televizní verze (89 minut). 90 %

McConaughey opět puntičkářsky a procítěně hraje jak kdyby se ocitl ve filmové verzi Westworld, přitom mu už při letmém pohledu na scénář muselo být jasné, že tohle bude tak kolosálně nefunkční sračka, že i když kolem sebe bude celou dobu obklopen nadprůměrnými herci, stejně bude vypadat jak karikatura sebe sama. Přesně tak taky vypadal a k naprosté dokonalosti chybělo snad už jen jeho alright, alright, alright... Distributor film označuje jako thriller a pokud by tomu odpovídala i skutečnost a jednalo se o jednoduchou komorní záležitost odehrávající se na jedné lodi, na které by manželka apelovala na svého ex, aby zabil jejího současného manžela, byl by to naprosto špičkový návrat do thrillerů 90. let, protože tito tři herci by na to rozhodně měli. Pochopitelně za předpokladu, že scénář a režii by dělal někdo při smyslech, ne Knight. Film je ale až směšně nefungující a nelogické sci-fi, které když se v ději poprvé přihlásí o slovo, divák (nebo alespoň já) propukne v bouřlivý smích, který ho bohužel opustí jakmile se ujistí, že tvůrci to myslí smrtelně vážně. Serenity je přesně na pomezí mezi velice špatným filmem a filmem natolik šíleným, že je nechtěnou komedií. 20 %

Jedná se o filmový debut natočený na základech 4 roky starého kraťasu od stejných tvůrců, což je to nejzajímavější, co k tomuto filmu mohu sdělit. Po zhlédnutí této nesmírně napínavé a umně natočené záležitosti s neskutečnou scenáristickou nápaditostí mohu konstatovat snad jen to, že oba tvůrci talentem rozhodně neoplývají. Na celém filmu za něco stojí jen Pascal (divím se, že se současným hypem z Narcos leze do takových projektů s amatéry) a Thatcher, která hraje naivní, leč schopnou puberťačku. Pokud bych si ovšem u sledování nevystačil s úchylným pozorováním jemné pokožky mladé holky a standardně solidním výkonem Pedra, asi bych se podělal nudou. Sci-fi, ve kterém se celou stopáž chodí v trochu víc exoticky vypadajícím českém lese za všudypřítomného polétavého prachu a asi dvakrát se vytěží jakési diamanty z vagínohouby v půdě. Popis nezaujal? Dobrá intuice. Pokud půjdete do lesa sbírat křemenáče, patrně zažijete větší sci-fi thriller než za hodinu a půl s tímto filmem. 40 %

Díky přírodě za nejlepší film roku, který kupodivu vyhrál nejlepší nominovaný film z minulého roku. Když jsem průběžně šokovaně sledoval, že Bohemian Hypesody může vyhrát Oscary za dvě kategorie ZVUKU díky předvedení karaoke, kdy prakticky celý film běžely jen songy z alb Queenů, kdy s tímto ničím přesto porazil po zvukové stránce dokonalého First Mana a navrch získal ocenění za chaotický STŘIH. Obával jsem se, že ti nesoudní akademici mu snad mrsknou všechno (nakonec "jen" 4 z 5 nominací), aby se zavděčili divákům a zároveň to nandali tomu zlému Netlixu, který tam "nemá co dělat". Malek si pak zlaté dildo skutečně zasloužil, ale přesto bych ho raději viděl v rukou Balea za dokonalé a herecky mnohem náročnější ztvárnění Dicka Cheneyho. Po sporu s Netflixem pak akademici Cuarónovi nadělili celkem zasloužilé Oscárky "druhé" jakosti z pohledu diváka, ale první jakosti z pohledu filmového tvůrce a pro Zelenou knihu si ušetřili hlavní kategorii, kterou zkrátka vyhrát musela, aby nastala určitá objektivní spravedlnost. Co se týče zábavnosti večera, otřesně chyběl tradiční komický moderátor, který by celé předávání stmeloval. Tato letošní skromnější verze sice zkrátila délku o proti předchozím ročníkům (alespoň jsem měl ten pocit), ale nudila jako prase. Pokud člověk nesleduje Oscary poprvé v životě, tříhodinové rozbalování obálek bez jediné komické vložky ho bavit nebude, ať je to sebevětší filmový uchyl. 60 %

McKay předvedl čistokrevnou satiru, kterou tlačil až na samotné meze určené pro hraný film. Meze sahající přesně do bodu, ve kterém ještě lze brát film zcela vážně a zároveň se slušně pobavit třeba u naprosto geniálního falešného konce a podobných režisérských skopičin. Dick Cheney je zde vyobrazen jako studený, nepřístupný a vypočítavý sociopat jdoucí přes mrtvoly a McKay se ani nesnaží ho jakkoliv polidšťovat a v divákovi vzbuzovat emoční názorové rozkoly na jeho politickou osobnost. Nečiní tak ze zcela zjevných důvodů, film je autorsky názorový a Cheney takový skutečně byl. V rodinné poloze už mu elementární schopnost citů přisuzuje, ačkoliv o jeho chování doma mohl jen střílet od boku, což ostatně sám přiznal v další bizarní scéně. Scéna v titulcích pak zprostředkovaně vysvětluje/obhajuje MacKayův autorský přístup k filmu, kdy zmínění jasných faktů nelze brát za jednostrannou agitaci nebo projev antikonzervatismu. Co se týče politické ideologie filmu. Dnes je v Bílém domě mimino v těle polodementního starce, takže se to retrospektivním pohledem může zdát až neuvěřitelné, ale Bushova administrativa platila za jednu z nejhorších v americké historii a byla po všech směrech naprosto tragická, přičemž kdyby neudělala nic jiného (a že toho sakra udělala), zcela vědomě a cíleně natolik utáhla obojky všem americkým občanům, že volat po objektivitě ve filmu, který mapuje její prokázané oportunistické lži, to je jako vyžadovat přístup "pět minut nacisté, pět minut židé" a divák ať se rozhodne, kdo působil víc sympaticky = měl "pravdu". Na druhou stranu, Bale ironicky poděkoval za hereckou inspiraci Satanovi, takže člověk očekával fakt nekompromisní až nespravedlivě neobjektivní nálož, ale Cheney je zde prostě jen oprávněně kritizován, rozhodně není vyobrazen jako totální arciďábel. Jedinou celkem mírnou a přehnaně kritickou manipulaci jsem zaznamenal v tomto bodu. 75 %

Zatímco celý západní svět se už devět let utápí v největším hypu televizní historie a nekriticky hltá nefunkční telenovelu s tragickými postavami, kdy se v té lesní parodii na zombie seriál (přesně) 131 epizod vůbec nic nestane. Korejci se s tím neserou a během šesti epizod plných svižného tempa, představí výpravné historicko-politické drama z feudální Koreje, doplněné o zombie horor jak z příručky moderního zobrazení starých hororových prvků. Samotného mě až šokovala schopnost tvůrců tak umně skloubit zdánlivě nesourodé historické drama a akční zombie horor do funkčního celku. To vše ve filmařském hávu vysokorozpočtového západního seriálu (vypadá to vizuálně ještě lépe než nedávný Marco Polo), ovšem vše "Made in Korea" + podpora Netflixu. Ten seriál je zkrátka tak kvalitní, že v něm fungovaly i ty grotesktní postavy, které měly komediálně odlehčovat děj. Jestli se tomuhle neodklepne pokračování, bude to seriálový zločin. 95 %

Film má dva hlavní problémy a oba se jmenují Matthew Heineman. Heineman je ryze dokumentární režisér, který má přirozený talent pro vedení filmu se skutečnými lidmi, kteří mají vypovídající hodnotu sami o sobě a nemusí cokoliv předstírat, natož být správně korigováni od režiséra jako právě herci. Točí navíc styl dokumentů, které nejsou úplně doslovné, ponechává v nich divákovi určitý prostor pro vstřebávání informací a utváření myšlenek, třeba jen se zdánlivě nepodstatnými záběry a scénami. Podobný přístup bohužel zvolil i tady, ale u hraného filmu to zkrátka nefunguje, pokud nejste Spielberg, protože divák nesleduje realitu, která nepotřebuje přikrášlovat, ale umělou inscenaci. Heineman neodhadl, že filmový divák je úplně jiného ražení než divák dokumentární, kterého zná jako vlastní boty a ví jak mu příběh prodat. Zkrátka spoléhal na fakt, že ústřední postava je natolik zajímavá a světoznámá, že sama o sobě odtáhne celý film, i když ji v tom nechá de facto samotnou, protože papírově perfektní scény vůbec nezvládl prodat. Druhým problémem je, že Heineman si z dokumentární tvorby přinesl i faktickou přesnost, takže se snažil natolik přesně vystihnout charakter Marie Colvin, až kontraproduktivně způsobil, že Rosamund Pike působila studeně a nesympaticky, což je problém, když celý film stojí jen na znázornění jejího profesního i soukromého života. Sečteno a podtrženo, zcela zásadně zde chyběl tvůrčí cit na cílového diváka a zjevně i zkušenosti s točením hraných filmů, protože plynulost děje mi přišla každou chvíli jiná, což všeobecně nevadí, ale když se mění po každé druhé scéně, už je to moc. Nic z toho ale z Heinemana nedělá diletanta (Země kartelů nebo Město duchů jsou velmi zdařilé dokumentární filmy), jen nezvládl svůj hraný debut a bohužel pro něj neodboural návyky z jiného žánru. Na jeho místě bych na hrané filmy zapomněl a spíše se soustředil na obor, který umím. Nutno také podotknout, že ani jemu moc nepomohl až překvapivě špatný scénář, který se mohl snadno upravit a přitom sdělit to samé, ale působit díky změně trochu svižněji, uceleněji a především atraktivněji. 60 %

Postapokalyptický rodinný film s přístupností pro děti, ve kterém ryzí dobro bojuje proti ryzímu zlu a neukápne u toho ani kapka krve, ačkoliv akce je ve filmu požehnaně. Scénáristé přišli s celkem originálními nápady, které nechají velmi ojediněle připomenout nedávného Mad Maxe (možná i díky hudbě od Junkie XL), od nějž se ale zásadně liší tím, že tohle je na rozdíl od ultimativních pouštních soubojů s Tatrami až příliš dětské a asi žádný stroj z filmu by v reálném světě nefungoval, takže je to ještě k tomu čistokrevné fantasy - naštěstí bez nadpřirozených schopností postav. Pokud ale má divák rozpoložení nálady na jednoduchý a odsejpající výplach, akceptuje ten umělý svět, přístupnost pro děcka (krom pár flashbacků ve filmu kupodivu žádné nejsou), dokáže přehlédnout určitá klišé a především nerealističnost, pobavit to rozhodně umí. Za rok si na tento film nikdo ani nevzpomene, ale jako instantní zábava k nenáročnému odpoledni to funguje. Rozhodně sympatičtější počin než libovolná bezpohlavní teen dystopie, která si žánr uzurpovala v posledních letech. 68 %

Celý dokument by se dal shrnout jako nezdravě nostalgický vzlykot a nadávání na digitální dobu, která definitivně pohřbila jedno konkrétní neinovativní studio zamrzlé v čase, jež značnou část své existence živořilo a nenahrát v něm Nirvana jednu desku na začátku devadesátek, skončilo by mnohem dřív i bez nástupu digitálu. Úspěšní hudebníci a producenti napříč žánry zde sentimentálně hodnotí minulost i současnost a já jsem chvíli nevěřil svým uším. Pohrdavě popisovat, že dnes si může hudbu produkovat každý sám na domácím PC, je to kvantita a chybí tomu ta odbornost? Jistě, a to "zdarma" vyprodukované následně znovu téměř zadarmo vypustit a už se kvůli stejné věci nemuset (beznadějně) prodírat skrze striktně uzavřený hudební průmysl ovládaný pár korporátními prasaty, to je vskutku taky tvůrčí apokalypsa, souhlasím. O čem tedy podle zajištěných umělců v dokumentu hudba vlastně je? Aby se mohl každý hudebník vyjádřit a posluchač pak rozhodl o jeho úspěšnosti, nebo o tom, že fosilní analogová technologie z poloviny minulého století v jednom specifickém studiu nahraje lépe bubny díky odrazu zvuku od zaschlých blitek a chcanek na dekády nevyčištěném koberci a proto je všechno digitální na hovno? Můj kámoš si už na základce postavil studio u sebe doma v pokoji, začínal jen s PC a upirátěným Fruity Loopsem. Dnes má vlastní Label s plnohodnotným studiem, produkuje ostatní umělce a sám celou dobu tvoří rap, se kterým vystupuje po celé ČR. Bez digitálu by studio Sound City možná ještě existovalo, ale hudebníci jako on by zaručeně neměli šanci. Co je pro hudbu a tvorbu lepší asi chápe každý, až na pár zapomenutých dinosaurů v dokumentu, kterým digitální doba sebrala monopol a možná i nějaké ty úspěšné comebacky. Pohnutky Grohla jsem ale chápal. 40 %

S téměř 21 000 hodnoceními jsem očekával film hodný 92 %. Dostal jsem dějově zcela průměrný životopisný hype jedné konkrétní kapely, jejichž žijící členové si evidentně tak pečlivě ohlídali nekontroverznost scénáře, že celý film je pouze vykastrovaná oslavná pocta kapele, která chvílemi zavání až pohádkou o Rychlých šípech s kytarami. Tou nekontroverzností rozhodně nenarážím na fakt, že ve filmu se explicitně nezachycuje gay sex, ale na zobrazení postav a jejich počínání. Přesně tohle nemá mít v životopisných filmech místo, jinak to není životopisný film plný pro diváka zajímavých nahlédnutí pod pokličku, pod kterou nikdy neviděl, ale jen nově vyretušovaný propagační plakát k třicet let starému koncertu, zvláště když po faktické stránce je děj zcela mimo a polovina věcí se ve skutečnosti stala úplně jinak nebo jindy. Samotný závěr filmu, ve kterém postavy před CGI stadionem imitují koncert Live AID a Malek hejbe patnáct minut v kuse hubou na playback, z toho jsem hotovej ještě teď. Tleskající stadion, tleskající hospody, tleskající uslzená rodina v obýváku, tleskající manažer, patosu jak po "nečekané" záchraně světa v americkém katastrofickém filmu. Závěr byl definitivním potvrzením, že celý film je nekritická sentimentální vzpomínka pro diváky s tričkem Queen na sobě, kdy ihned po vyslechnutí notoricky ohraných šlágrů ("We Are The Champions" jsem musel přetočit, už ji nemůžu ani slyšet) najedou závěrečné titulky jak kdyby vše skončilo a dalších 6 let se nic nedělo. Varuji tedy diváky nezasažené kultem Queenů, že jestli očekávají audiovizuální porno, které je dle nostalgicky hodnotících uživatelů 8. nejlepším filmem všech dob, budou hodně překvapeni, co nakonec (ne)uvidí. Straight Outta Compton byl rovněž žijícími členy kapely notně vykastrován ve jménu jejich PR, ale o proti BR působí jako upřímná retrospektivní zpověď - lépe natočená zpověď. Až tak je Bohemian Rhapsody držen za koule, rodinnými Mirky Dušíny s manželkami a dětmi, tvořícími společně "rodinu". A pak je tam s nimi ještě jedna excentrická buzna, která dvakrát nasadí gay kostým, vyrazí manažera a dá si pár lajn koksu mimo záběr. Fakt upřímná síla! 50 %