Thorn

Ve filmu 2012 nám slavný režisér Roland Emmerich nabídl vskutku úchvatnou katastrofickou podívanou. Všechny akční scény jsou bezpochyby velkolepé a mistrně natočené. Počítačové efekty jsou skvělé a ani v nejmenším nezaostávají za absolutní špičkou. K tomu si pak ještě přičtěte celkem solidní herecké obsazení a měli bychom tu mít zaděláno na další veleúspěšný hollywoodský hit. Realita je však bohužel poněkud jiná. Emmerichova apokalyptická vize totiž rozhodně žádným nablýskaným hitem není. Ve skutečnosti se naopak jedná o poměrně jednoduchý až triviálně hloupý film, který vlastně nenabízí nic jiného, než zdařile natočenou destrukci celé naší planety. Někdo by sice mohl namítnout, že katastrofické filmy už takové zkrátka jsou, jenže tady to ještě významně doráží obrovská tuna úplných pitomostí a dětinsky směšných klišé. Shrňme si to pěkně popořádku. Jakýsi vědec v roce 2009 odhalí, že je zemské jádro zahříváno neutriny vzešlými ze solárních erupcí. Jakožto člověk, který má dobré znalosti fyziky, musím říct, že už jen tato věta sama o sobě je totální úlet. Jenže pozor, ono to ještě není všechno. Tahle blbost s neutriny by se totiž měla v praxi údajně projevit čímsi, jako pohybem tektonických desek. Ve výsledku by potom mělo dojít k různým zemětřesením, mohutným vlnám tsunami, či sopečným erupcím. No prostě ke všem možným katastrofám, které na platně vypadají dobře. Tento zlověstný scénář pak odhalí i další vědci. Vlády celého světa však nechtějí připustit, aby mezi lidmi došlo k panice, a proto všechny tyto vědce postupně likvidují. A teď nemluvíme jen o takových vládách jako je třeba ruská nebo čínská, ale i o té americké. Wow, to je docela síla, že? Ale dál je to ještě mnohem zajímavější. To nejlepší řešení, jaké dokáží představitelé všech předních zemí světa vymyslet, je totiž takové, že se prostě postaví jakési obří archy, na kterých by měla být zachráněna ta nejnadanější a nejslibnější část společnosti. Protože až se vše zklidní, tak jen takovíto lidé budou bezesporu schopni na Zemi opět vybudovat civilizovanou společnost. Koneckonců, proč ne? Dává to smysl. Když třeba ve Hvězdné bráně hrozila zkáza planety, byly také evakuování jen ti nejlepší z nejlepších. Jenže zatímco ve Hvězdné bráně se jednalo o různé špičkové vědce a erudované odborníky, ve filmu 2012 jsou za poslední naději lidské rasy považováni různí ruští gauneři, jejich milenky či jedna devadesátiletá stařenka se svými roztomilými pejsky. Mimochodem postava Olivera Platta, prezidentova dcera či nějací čínští nádeníci na mě taky nepůsobili zrovna důvěryhodně, pokud by se mělo jednat o obnovu lidské civilizace. Na druhou stranu hrdinný americký prezident zůstává až do konce se svým lidem, aby s ním oslavil Den nezávislosti. Á pardon, to je vlastně jiný Emmerichův film. Aby se pak člověk mohl dokonale vcítit do pocitů obyčejných lidí, nabízí mu film jakožto hlavní protagonisty příslušníky jedné úplně normální americké rodinky. Otce hraje John Cusack, matku Amanda Peet. Ti dva spolu mají dvě malé děti, chlapce a dívku. K tomu je tam pak ještě jeden chlapík, který tak trošku přebývá, ale naštěstí se celkem rychle odporoučí. Jelikož není ústřední rodinka ničím výjimečná, tak bohužel skončí na seznamu postradatelných a tím pádem má vstup na palubu archy odepřen. Hlavní hrdiny to ale nikterak neodradí a přes veškerou nepřízeň osudu se pokoušejí na jednu z lodí za každou cenu proniknout. Celá věc se však ještě dramaticky zkomplikuje těsně před vyplutím. Nějaký génius totiž nalodění vyvolených osob na archy naplánoval přesně na okamžik, kdy má být všechno v okolí zaplaveno obří tsunami. Tomu říkám dokonalé načasování. Hele, nebylo by lepší odbýt to třeba týden předtím? Nebo rovnou měsíc? Přece jen, jistota je jistota a zápasit s nedovřenými dveřmi ve chvíli, kdy je vaše loď nekontrolovaně unášena mohutnou vlnou přece jen není žádná legrace. Ono je to celé dost zvláštní, protože z děje filmu jasně vyplývá, že různí vědci a odborníci měli celkem jasnou představu, kdy přesně se začnou všechny ty katastrofy projevovat a také na jakých místech k nim dojde. Stejně tak samozřejmě museli vědět i to, že Afrika nebude tím vším nijak zasažena. Nebylo by tedy mnohem rozumnější, kdyby během těch tří let, které měli světoví lídři k dispozici, nějakým způsobem kolonizovali Afriku a přemístili tam tolik lidí, kolik by jen byli schopni? Rozhodně mi to přijde jako rozumnější nápad, než stavět nějaké obří lodě a potom uprostřed moře čekat na zázrak. A buďme upřímní. V reálu by to přesně takhle proběhlo a ta kolonizace by byla jakákoliv, jen ne nenásilná. On by k tomu děj filmu stejně nakonec dospěl, protože předpokládám, že nikdo z těch lidí na lodích by asi neměl zrovna zájem žít do konce života podle afrických zvyklostí a kultury. Takže tu máme zdánlivě pozitivní konec, který je však ve skutečnosti velmi znepokojivý. Kdoví? Možná, že se pod slupkou hloupého mainstreamového filmu pro celou rodinu nakonec skrývá nějaké hluboké a temné poselství, která by nás mělo varovat před námi samými. Já si ale myslím, že spíš asi ne. Řekl bych, že 2012 je skutečně jen onen hloupý mainstreamový film pro celou rodinu, za jaký se před diváky vydává. Právě proto jej také hodnotím pouhými dvěma hvězdičkami, které si tento snímek dle mého názoru plně zaslouží.

Captain America uzavírá čtveřici marvelovských superhrdinů, ze kterých se pak zformovala zakládající sestava týmu Avengers. V případě Capova prvního filmu platí v podstatě totéž, co jsem napsal již u Thora. Rozdíl je jen v tom, že tady mi vadí ještě nějaké další věci, které se v Thorovi nevyskytovaly. Tentokrát se děj celého filmu kompletně odehrává v minulosti. Přesněji za druhé světové války. Já osobně si nemyslím, že toto rozhodnutí byl úplně dobrý nápad. Na jednu stranu je pravda, že postava Kapitána Ameriky je s druhou světovou válkou velmi silně spojena. Na druhou stranu to však s sebou přináší celou řadu problémů a komplikací. Vzhledem k tomu, že se Thor odehrával celý v současnosti, mohlo se vše, co stalo v prvním filmu, nějakým způsobem využít v dalších pokračováních. V případě Kapitána Ameriky by však něco takového bylo velmi obtížné. Téměř všechny hlavní postavy, které jsou nám tu představeny, nemohou být nijak přeneseny do dalších dílů a to kvůli významnému časovému posunu. To je samozřejmě velká škoda, protože pokud strávíte spoustu času etablováním celé řady zajímavých postav a přitom je už nemůžete využít v dalších příbězích, tak do značné míry mrháte svým úsilím. Stejně tak je jaksi znehodnoceno i všechno, co v tomto filmu Kapitán Amerika vykoná, jelikož po nějakých těch šedesáti letech už to pro současné dění stejně nemá žádný význam. Ve druhém díle se tak bude muset začínat opět zcela od nuly, což mi z vypravěčského hlediska nepřijde zrovna taktické. Já osobně bych preferoval, kdyby se celý první díl odehrával již od začátku normálně v současnosti. Film by klidně mohl začít objevením zmrzlého těla Stevea Rogerse, který by se pak následně probral a ukázalo by se, že se jedná o legendárního Kapitána Ameriku. Pomocí flashbacků bychom se pak v průběhu děje postupně seznamovali se Steveovým životním příběhem. V podstatě by se jednalo o stejný postup, jaký použil i Christopher Nolan ve filmu Batman začíná. Takovéto řešení by mi připadalo mnohem lepší, než udělat z celého prvního dílu jeden velký origin. Rozhodně mi to připadá rozumnější, než když se pak musí ve druhém díle znovu etablovat nějaký základní status quo a kompletní sada nových hlavních postav. U mě je navíc problém i v tom, že Capův origin velmi dobře znám, takže když je pak roztažen na celý film, mám z toho pocit, že jsem vlastně neviděl nic nového. Nejsilněji jsem to cítil v té závěrečné scéně v Red Skullově letadle. Tady jsem už přesně věděl, jak to celé dopadne, takže napětí vcelku nulové. Navíc je tu znát přesně tatáž tvůrčí opatrnost, umírněnost a celková sterilita, jaká byla velmi zřetelně vidět i v Thorovi. V tomto ohledu by si oba filmy mohly klidně podat ruku. Nevím, čím to je, ale jak z Thora, tak i z Kapitána Ameriky jsem měl prostě pocit obrovského strachu jít do jakéhokoliv rizika. Zejména u toho Capa je pak jasně vidět, jak moc se jeho tvůrci báli, aby byla postava diváky kladně přijata. Dokonce ani po nabytí nadlidské síly tady Steve není hned od začátku prezentován jako uznávaný a respektovaný americký hrdina. Právě naopak, jeho postava je tu značně zlehčována a zesměšňována. Podle mě je to velká chyba. Kapitán Amerika by měl být pro celý americký národ zásadním symbolem a obrovskou morální autoritou. Představa, že tento slavný hrdina původně začínal jen jako nějaký směšný armádní maskot, mi proto celkem dost vadí. Je to zjevný ústupek mainstreamovým divákům, kteří by s příliš patriotickým a příliš dokonalým hrdinou zřejmě mohli mít určitý problém. A to je přesně to, co mě na těchto adaptacích štve. Zlehčování a znevažování ikonických hrdinů za účelem oslovení co největšího počtu diváků. Co se pak týče samotného děje, tak ten je stejně prvoplánový, předvídatelný a triviální jako v případě Thora. Zatímco Thor ale mohl sázet alespoň na poutavé fantasy lokace, Kapitán Amerika se musí spokojit pouze s jakousi retro atmosférou Ameriky čtyřicátých let. Na velkolepý komiksový trhák, na který se čekalo bezmála šedesát let, je to docela málo. Teď ovšem přejděme k tomu, co se mi na filmu líbilo. Tato adaptace se velmi věrně drží komiksové předlohy. Velká spousta věcí je přesně taková, jaká má být. Tvůrci filmu velmi správně pochopili charakter Stevea Rogerse a dokázali krásně vystihnout jeho základní podstatu. Velký podíl na tom má samozřejmě představitel hlavního hrdiny Chris Evans. Ten se své role zhostil naprosto bravurně. Stejně tak byl skvěle ztvárněn také hlavní záporák Red Skull v podání Huga Weavinga. Hayley Atwell byla jako Peggy Carterová velmi sympatická a dobrou práci odvedl také Tommy Lee Jones. Všichni ostatní herci se rovněž snažili. Abych řekl pravdu, tak při pohledu na první díly Iron Mana, Thora a Kapitána Ameriky musím říct, že všechny tyto filmy byly primárně založeny na dobrém hereckém obsazení, které to celé mohutně táhlo kupředu. Největší slabinu bych naopak ve všech třech případech spatřoval ve scénáři. Zpravidla velmi jednoduché až triviální zápletky založené především na kombinaci akčních a vtipných scén. Jako nenáročná akční zábava na nedělní odpoledne to možná stačí, ale já bych od adaptace tak ikonického hrdiny jako je Captain America očekával podstatně víc. Shrnul bych to tedy nějak takto. Formálně v tomto filmu vlastně není nic špatně, ale zároveň tady ani není nic, co by mě nějak zvlášť nadchlo. Je to taková vcelku sterilní a průměrná akční zábava. Mé hodnocení je tedy také spíše průměrné.

Severský bůh Thor byl po Iron Manovi a Hulkovi třetím významným hrdinou, kterého nám studio Marvel nabídlo. Film, v němž se nám tento chrabrý válečník představuje, nás zavádí do úchvatného světa Asgardu, jenž obývají postavy z vikingských bájí a legend. Kromě honosného a  vznešeného Asgardu se však podíváme také do temného světa ledových obrů známého jako Jotunheim. Obyvatelé Asgardu a ledoví obři z Jotunheimu spolu dlouhá léta nemilosrdně válčili. Poté, co Thor kvůli své lehkovážnosti poruší křehké příměří, je svým otcem Ódinem zbaven veškerých schopností a poslán do vyhnanství na Zem. Zde se pak hrdina setkává s doktorkou Jane Fosterovou, s jejíž pomocí chce získat zpět své magické kladivo Mjolnir a znovunabýt svou neuvěřitelnou moc. Musím přiznat, že ačkoliv je tato zápletka dosti prvoplánová a předvídatelná, ve výsledku nakonec funguje poměrně dobře. Režisérovi Kennethu Branagovi se tu podařilo velmi pěkně zkombinovat vážnější a dramatičtější pasáže s těmi humornějšími a odlehčenějšími. Děj tak po celou dobu svižně odsýpá a divák se ani na chvíli nenudí. Zároveň je tu také zachována poměrně velká věrnost komiksové předloze, byť byl Thorův příběh značně osekán a zjednodušen. Hlavní hrdina tu dokonce ani nemá žádnou civilní identitu a po celou dobu tu normálně vystupuje jen jako Thor. Sice je to dost zvláštní, ale nakonec proč ne. Marvel tehdy zřejmě ještě nevěděl, kolik filmů s tímto hrdinou natočí a tak to asi nechtěl příliš komplikovat. Ta tvůrčí opatrnost je tady celkově dost znát. Když vezmu v potaz, jak velký měl tento film potenciál a jak málo jsme nakonec dostali, je to docela škoda. To nejlepší nás rozhodně čeká hned v úvodu. Po tomto nalákání na vizuálně ohromující podívanou, však film poměrně rychle zvolní a jeho významná část se pak nese v o poznání střídmějším duchu. I přesto je však děj neustále zábavný a zajímavý. V jeho průběhu se postupně seznamujeme se všemi klíčovými aspekty Thorova fiktivního světa a jeho mytologií. V tomto ohledu vlastně režisér postupuje přesně tak, jak by správně postupovat měl. Využívá první díl série k důkladnému představení hlavního hrdiny, jeho světa a jeho blízkých. Zároveň také pečlivě vykresluje charaktery všech důležitých postav a v neposlední řadě i jejich vzájemné vztahy. Toto je přesně to, co mi chybělo například ve Snyderově Muži z oceli. Díky tomu, že si zde tvůrci Thora připravili dostatečně pevnou výchozí půdu, budou pak mít mnohem silnější vypravěčskou pozici v dalších dílech. Film má také velmi solidní gradaci. Zpočátku odlehčené ladění je hned záhy nahrazeno značně vyostřenou atmosférou a divák hned vidí, že tady už pomalu začíná jít do tuhého. Dramatický souboj s Destroyerem, k němuž dojde ke konci filmu, je pak opravdu velmi napínavý a intenzivní. Silnou stránkou je bezesporu také herecké obsazení. Chris Hemsworth se na roli Thora perfektně hodí. Přestože není úplně snadné zahrát mýtického válečníka s magickým kladivem, tento herec v roli působí naprosto autenticky. Další trefou do černého pak byl rozhodně Tom Hiddleston v roli Thorova zlého bratra Lokiho. Ten dokázal dokonale vystihnout podstatu této lstivé a úlisné postavy. Dále tu pak máme tradičně dobré herce jako například Anthonyho Hopkinse v roli Ódina, René Russo v roli Thorovy matky Friggy a Stellana Skarsgarda jako profesora Selviga. Ačkoliv Natalii Portman zrovna moc nemusím, tady mi nějak zvlášť nevadila. Jediné, co mi tu trošku vadilo, byla postava Kat Dennings, která už byla místy poněkud otravná. Jinak ale bylo z hlediska hereckého obsazení všechno v nejlepším pořádku. Když to tedy shrnu, Thor rozhodně není špatný film. Škodí mu ovšem příliš nízké ambice a omezený rozlet. Jak už jsem psal, ta tvůrčí opatrnost je tady skutečně znát. Na druhou stranu se však rozhodně jedná o lepší film, než jakým byl první díl Iron Mana. Je to takový silný průměr až lehčí nadprůměr. Od dalšího pokračování už bych ovšem očekával mnohem větší rozmach, protože v tomto případě tu opatrnost toleruji jen proto, že se jedná o první, rozjezdový díl série. Dál už to ale musí šlapat o poznání víc.

Star Wars: Rogue One je dalším příspěvkem do dnes již legendární vesmírné ságy George Lucase. Nebudu chodit okolo horké kaše a řeknu to na rovinu. Podle mě se jedná o naprosto zbytečný film, který dělá víc škody než užitku. Abych to vystihl co nejlépe, pokusím se tu o malý příměr. Já osobně rozlišuji mezi filmy tvůrčími a filmy komerčními. O tvůrčím filmu můžeme mluvit ve chvíli, kdy na počátku jeho vzniku stojí jeden velice talentovaný a nadaný tvůrce se spoustou fantazie. Tento tvůrce pak osloví nějaké známé filmové studio a svou vizi mu předestře. Motivací k natočení filmu je v tomto případě snaha odvyprávět divákům zajímavý a nápaditý příběh. Potom tu máme komerční film, kdy na počátku všeho stojí filmové studio. To chce v první řadě vydělat peníze, a proto si najme nějakého nepříliš talentovaného rutinéra, kterému dá jasné a jednoznačné zadání. Tento režisér pak přesně podle daného zadání natočí film, jehož hlavním cílem není odvyprávět zajímavý příběh, nýbrž pouze a jen vydělat spoustu peněz. Mohu vás ujistit, že pokud se něco začne natáčet za těchto okolností, tak to s největší pravděpodobností nebude směřovat ke vzniku kvalitního snímku. No a tím se dostáváme k filmu Rogue One. Co byste řekli, myslíte, že tento film vznikl proto, že měl nějaký talentovaný a nadaný tvůrce neodbytnou potřebu odvyprávět příběh o tom, jak rebelové získali plány Hvězdy smrti nebo proto, že studio Disney chtělo vydělat balík peněz brnkáním na fanouškovskou nostalgii s vlnou samoúčelného fan servisu? Myslím, že odpověď na tuto otázku asi všichni dobře známe. Jak už jsem řekl, Star Wars: Rogue One je naprosto zbytečný film. Film, který nepřináší vůbec nic nového a celou sérii nikam dál neposouvá. Všechny nové postavy, které jsou nám tu představeny, nemají pro další díly absolutně žádný význam. Všechny nové informace, které se tu dozvíme, můžeme klidně zase zapomenout, protože pro další díly nejsou nijak důležité. Jenže to ještě není ani zdaleka to nejhorší. Tento film totiž zásadně narušuje kontinuitu Lucasovy původní šestidílné série. George Lucas vynaložil obrovskou snahu, aby vytvořil co možná nejhladší přechod mezi Epizodou III a Epizodou IV. Ve výsledku se mu pak povedlo něco naprosto geniálního, protože ačkoliv od sebe tyto dva filmy dělí desítky let, jejich návaznost je naprosto dokonalá. Teď do toho ale Disney hodil vidle a vrazil mezi Epizodu III a Epizodu IV jakousi podivnou mezihru, která fatálně narušuje onen harmonicky hladký přechod, jenž mezi oběma filmy existoval. A to prosím z naprosto malicherných důvodů. Podívejte, z vypravěčského hlediska je někdy mnohem lepší, když se o určitých událostech pouze zmíníte, místo toho, abyste je divákovi přímo ukázali. To, že rebelové získali plány Hvězdy smrti, měl být původně jen takový vypravěčský prostředek, který měl uvést do pohybu události čtvrté epizody. Nic víc, nic míň. Udělat z této banality celý jeden samostatný film mi přijde jako naprosto šílený nápad. Mně osobně bohatě stačilo konstatování, že rebelové ty plány prostě nějak sehnali, víc jsem vědět nepotřeboval. A právě kvůli této malicherné snaze vysvětlovat něco, co se vůbec vysvětlovat nemuselo, tu tak došlo k brutálnímu narušení do té doby dokonalé kontinuity. Na začátku Epizody IV jsem měl vždycky dojem, že princezna Leia převáží plány Hvězdy smrti v naprostém utajení. Že je vše maskováno jako nějaká neškodná diplomatická mise. Když se tam pak objevil ten imperiální křižník, měl jsem za to, že se jednalo o zcela nečekaný zvrat, který byl pravděpodobně způsoben nějakým závažným únikem tajných informací. Koneckonců Leia tam pak sama říkala, že jsou na diplomatické misi a že Vaderovo jednání je naprosto neslýchané. Když si to teď ale dáme do souvislosti se závěrem Rogue One, tak to celé působí hrozně divně. Nyní se dozvídáme, že Leina loď se krátce před začátkem Epizody IV přímo účastnila tvrdé bitvy, která se o ukradené plány strhla. Té samé bitvy se pak účastnil i Vaderův křižník, který poté Leinu loď pronásledoval. Z tohoto pohledu pak ty řeči o diplomatické misi působí naprosto absurdně. Navíc mám dojem, že Alderaan měl být první planetou, na které byla ničivá síla Hvězdy smrti vyzkoušena. Tady se opět dozvídáme, že to bylo trochu jinak. Ve výsledku tu tak máme film, který vlastně vůbec nic nového nepřináší a navrch pak ještě značně przní kontinuitu jinak dokonale navazující série. Co se týče samotné kvality, přijde mi to jako veskrze průměrné akční sci-fi, které nemá čím zaujmout. Takových fantasy příběhů o boji skupiny povstalců proti utlačovatelům jsem viděl už spoustu. Jaké hodnocení bych měl takovému filmu dát? Častý argument, že je Rogue One nejlepším Star Wars filmem, jaký pod hlavičkou studia Disney vznikl, rozhodně neberu. Pro mě je prostě tento film sám o sobě špatný a to, že existují nějaké ještě mnohem horší Star Wars filmy, na tom vůbec nic nemění. Mé hodnocení je proto takové, jaké je.

Po všech těch dlouhých letech toužebných přání a fanouškovských fantazií jsme se konečně dočkali oné impozantní události, která nemá ve filmové historii obdoby. První setkání Supermana a Batmana na stříbrném plátně. Musím přiznat, že v tomto případě se skutečně jednalo o událost, která nenechala chladným ani mě samotného a má očekávání krátce před premiérou tohoto filmu tak rozhodně nebyla zrovna malá. Bohužel však nemohla být nikdy naplněna, protože tento film byl již od počátku odsouzen k nezdaru. Ptáte se, jak by něco takového mohlo být možné? Podívejte, je to velmi jednoduché. Film Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti neměl nikdy žádnou naději na úspěch, protože se jeho tvůrci v čele se Zackem Snyderem dopustili několika fatálních chyb. Zaprvé, film se objevil na scéně v naprosto nevhodnou chvíli. Pokud chcete uvést film, který je primárně založený na konfrontaci dvou zcela rozdílných hrdinů a jejich zcela rozdílných světů, je nezbytně nutné, abyste tyto dva hrdiny a jejich světy divákům nejprve náležitě představili. Divák se s oběma hrdiny musí nejprve důvěrně seznámit a vytvořit si k nim určitý vztah. Bez něčeho takového totiž bude jejich následné střetnutí postrádat jakýkoliv emoční rozměr. Tvůrci tohoto filmu s tím měli předem počítat a náležitě se podle toho zařídit. Udělali to však? Nikoliv. Jak už jsem psal ve své recenzi na Muže z oceli. Snyder ve svém prvním filmu věnovaném výhradně Supermanovi absolutně nevyužil celý ten dvouapůlhodinový prostor, který dostal k dispozici. Místo toho, aby nám důkladně představil postavu Clarka Kenta, jeho život, jeho blízké a jeho svět, nám tu režisér naservíroval nepřetržité akční orgie, které sice byly vizuálně úchvatné, ale pro správné etablování hlavního hrdiny v jeho vlastní čerstvě rozběhnuté sérii naprosto nepodstatné. V souvislosti s tím bych rád doporučil přečíst šestidílnou komiksovou sérii, která se také jmenuje Muž z oceli, ale na rozdíl od Snyderova filmu je přesnou ukázkou toho, jak to mělo vypadat správně. V první řadě totiž nabízí příběh, který je funkční. Pokud se pak bavíme o Snyderově následujícím filmu Batman vs Superman, tak tu vlastně mluvíme o pokračování navazujícím na nefunkční základ. No a pokud vycházíte z něčeho nefunkčního, tak už jste vlastně od začátku v háji. To je první důvod, proč byl Batman vs Superman už od začátku odsouzen k nezdaru. Zadruhé, postava Batmana je poprvé představena, teprve na začátku tohoto filmu. Zatímco Supermana tu zastihujeme někde v počátcích jeho superhrdinské kariéry, Batman se nachází již někde na jejím konci. V důsledku toho jsme však jako diváci zaplaveni tunami připomínek a odkazů na události, o nichž vůbec nic nevíme a netušíme, co si o nich máme myslet. Upřímně, nevěřím tomu, že jakýkoliv komiksu neznalý divák pochopil onen odkaz na smrt Jasona Todda. Přitom se zdá, že právě toto měl být hlavní důvod Batmanovy zatrpklosti a ztráty jakékoliv naděje či víry. Všechny tyto nevyřčené věci a nepochopitelné náznaky pak vedou pouze k tomu, že divák nemá ani sebemenší šanci pochopit Batmanovy pocity a motivace. Ne, vážně, celou dobu jsem si během sledování filmu říkal: O co tomu chlapovi vlastně jde? Úplně stejné je to pak s ústředním zloduchem Lexem Luthorem, který mimochodem nemá absolutně nic společného se svým komiksovým předobrazem. Co je vlastně Lexovým cílem? Ochránit Zemi před další a ještě ničivější invazí z vesmíru? Tím, že vytvoří zcela neovladatelné mimozemské monstrum a zároveň zabije jedinou osobu schopnou tohoto netvora zastavit? Co přesně chtěl Lex udělat potom, co by Superman zemřel a Doomsday by začal nekontrolovaně ničit všechno kolem sebe? Podívejte i naprostý idiot musel po událostech prvního filmu pochopit, že Superman byl ten, kdo Zemi zachránil před útokem generála Zoda a jeho nohsledů. Nebýt Supermana, je se vším konec. U Lexe bych jeho nesmyslnou logiku dokázal ještě pochopit s vysvětlením, že se jedné o pomateného šílence, ale co Batman? Co má proti Supermanovi on? Proč Clarka nenávidí tak moc, že ho chce zabít? Film na tuto otázku nedává žádné uspokojivé odpovědi. Nebo je snad Batmanovým jediným motivem jakýsi bizarní sen, který očividně nepochopil ani on sám? Když už jsme u toho, film je celkově prošpikovaný jakýmisi kryptickými odkazy na věci minulé i budoucí, kterým běžný smrtelník nemá šanci porozumět. Ať už je to ale, jak chce, toto byl podle mě druhý důvod neúspěchu. A teď ještě zatřetí. Film je zcela přeplněn různými nejasnými dějovými motivy, aniž by však skutečně nějaký děj obsahoval. Scénář je jen jakousi mozaikou různých předzvěstí, předeher a náznaků, opravdový příběh však absentuje. Jen tak namátkou zkusím z toho guláše něco vylovit. Clarkova přítelkyně Lois pátrá po tajemném zosnovateli krvavého incidentu, k němuž došlo kdesi na blízkém východě. Tato dějová linie však k ničemu nevede a během filmu je šmahem ruky zametena pod koberec. Dále tu pak máme Batmanovo pátrání po jakémsi zločinném spiknutí. Toto pátrání nakonec opět nikam nevede. Do toho je tu ještě záhada točící se okolo tajemné ženy ztvárněné Gal Gadot. Z té se nakonec vyklube další superhrdinka. Superhrdinka, o níž se vůbec nic nedozvíme a která nemá pro celý film absolutně žádný význam. Kromě toho nás pak ještě čekají první zmínky o Flashovi, Aquamanovi a Cyborgovi. To jsou právě ty nejasné předzvěsti a předehry, o kterých jsem před chvílí psal. Ovšem pozor! I za všechny tyto chyby bych byl tomuto filmu pořád ještě ochotný udělit minimálně dvě hvězdičky. Důvod, proč mu nakonec dávám nekompromisní odpad, je totiž úplně jiný. Ve filmu je jedna scéna, v níž je Batman ochoten zabít jiného člověka. Dobrá, možná ne tak docela normálního člověka, ale každopádně inteligentního humanoida. Pokud se v nějakém filmu objevuje Batman připravený zabít nevinného muže, pak pro mě končí veškerá legrace a dávám jednoznačný odpad. Protože tudy cesta opravdu nevede, vážení. Postava Batmana je kompletně založena na tom, že nikdy nezabíjí. Netopýří muž se nikdy neodvážil zabít ani Jokera, ani Two-Face, ani Scarecrowa, ani Victora Zsasze, ani kohokoliv jiného, bez ohledu na to, že tím těmto zločincům umožnil další vraždění. Proč? Protože Batman nikdy nepřekročí onu pomyslnou hranici a nestane se tím, proti komu sám bojuje. Pokud toto Zack Snyder nechápe, tak budiž. Můj názor je ale jasný. To je vše, co jsem chtěl k tomuto filmu říct. Pokud se Batman vs Superman někomu líbí, nic proti tomu. Co se však mě týče, mám ve věci jasno. Touto cestou rozhodně ne!

Po mnoha dlouhých letech se John McClane vrací zpět do akce a to ve čtvrtém dílu legendární série Smrtonosná past. Ačkoliv nemohu říct, že bych na tento návrat nějak dychtivě čekal, trochu zvědavý jsem přece jen byl. Bohužel jsem však místo důstojného pokračování dokonale propracované akční série dostal něco, co má s původní Smrtonosnou pastí společného jen velmi málo. A to i přesto, že se tento film snaží po celou dobu tvářit jako jakýsi návrat ke kořenům, který by nám měl nabídnout vše, co máme na dobrodružstvích Johna McClanea rádi. Bohužel opak je pravdou a já jsem tak musel zhlédnout něco, co se sice tváří jako regulérní pokračování Smrtonosné pasti, ale ve skutečnosti se jedná jen o jakousi trapnou napodobeninu, která původní sérii nesahá ani po kotníky. Je zcela zjevné, že tvůrci se tu pokusili navázat na něco, čemu se nakonec nepřiblížili ani na vzdálenost několika světelných let. Popravdě si ani nejsem jistý, jestli tu vůbec dokážu rozebrat všechno, co je na tomto filmu špatně. Přinejmenším se o to však alespoň pokusím. Pusťme se tedy směle do toho. V první řadě tu máme hlavního hrdinu. Ten se sice tváří jako náš starý známý John McClane, jenže ve skutečnosti působí jako někdo úplně jiný. V prvních dvou dílech byl John McClane velice schopným a svědomitým policistou, který byl plně oddán své práci stejně tak, jako své manželce a dětem, jimž byl příkladným manželem a otcem. Nebyl to žádný dokonalý akční hrdina, který by dokázal naráz postřílet armádu nepřátel, aniž by přitom sám utrpěl jediné škrábnutí a ještě by u toho trousil kupy vtipných hlášek. Ne, byl to jen zkušený profík, který měl za sebou léta praxe, jež dokázal bezezbytku využít ke svému přežití. Jednalo se o někoho, kdo nemusí vždy trefit hned napoprvé a koho je možné celkem snadno zranit. Někoho, kdo dokáže projevit strach a kdo si občas sám neví rady. Na druhou stranu však byl John statečný a odhodlaný a pro záchranu svojí milované ženy Holly by ochoten udělat cokoliv. Toto se bohužel změnilo již ve třetím díle, v němž prošel McClane poměrně zásadní a dle mého názoru značně negativní proměnou. Čtyřka pak v tomto ohledu ještě přitvrzuje a nabízí nám takového Johna McClanea, který je jen jakousi karikaturou toho, čím kdysi býval. Najednou tu máme jakéhosi zkrachovalého plešatého strejdu, který po večerech zjevně nemá nic lepšího na práci než pronásledovat svoji dceru, na kterou se přitom vykašlal už před mnoha lety. Jeho milovaná žena Holly, bez které John v prvních dvou dílech nedokázal žít a která byla jeho hlavní motivací, je i tentokrát z děje úplně vyškrtnuta a film se tváří jako by vůbec neexistovala. Zatímco dřív byl McClane pro dobro věci ochoten pracovat i s různými moderními technologiemi, jako například s faxem či palubním telefonem, nyní se z něj stala jakási směšná relikvie, která neumí ani zapnout počítač a celkově se chová jako kdyby posledních dvanáct let strávil někde v jeskyni. Toto je podle mě úplný nesmysl. John byl vždycky špičkovým policistou a pokud chtěl zůstat špičkovým i nadále, zajisté by se kvůli tomu v určité době naučil zacházet s počítačem. Takže to, jak nám tady tvůrci McClanea prezentují jako nějakou vykopávku s odporem k čemukoliv modernímu, je prostě pitomost. V souvislosti s tím bych chtěl poukázat také na to, že základní myšlenkou Smrtonosné pasti bylo původně to, že hlavní hrdina je úplně sám se značně omezenými zdroji proti přesile nepřátel. Trojka toto pravidlo porušila, když McClaneovi přidělila parťáka. Čtyřka toto pravidlo opět porušuje a tentokrát nám navíc nabízí parťáka, který to celé stahuje na úroveň nějaké ulítlé parodie. Když už jsme u té ulítlosti, tak teď bych se rád zaměřil na akční scény. Pokud jsem na prvních třech dílech Smrtonosné pasti něco obdivoval, pak to byla dokonale seriózní a vkusně decentní akce. Netvrdím sice, že ty akční scény byly nějak dokonale uvěřitelné a realistické, ale rozhodně bylo možno brát je smrtelně vážně. Něco takového se však o akčních scénách ve čtvrtém díle říct určitě nedá. Většina z nich totiž velmi silně připomíná akci z filmů od jistého studia Disney. Piráti z Karibiku, komiksové filmy od Marvelu, nové díly Star Wars. Všechny tyto filmy mají společnou totální ujetost v oblasti akčních scén. A přesně tuto ujetost nám předkládá také čtvrtý díl Smrtonosné pasti. Scény, v nichž hlavní hrdina sejme autem vrtulník nebo vesele laškuje s vojenskou stíhačkou, by se perfektně hodily do filmů jako Poslední akční hrdina nebo Žhavé výstřely. Ve filmu ze série Smrtonosná past však rozhodně nemají co pohledávat. Co se pak týče samotného děje, tak ten snad ani nestojí za komentář. Zde se opět nabízí paralela s komiksovými filmy od Disneyho. Žádný příběh, žádné zvraty, žádné zajímavé postavy, uvěřitelné motivace či silné emoce. Děj je dokonale hloupoučký a tvořený pouze spletí různých přestřelených akčních scén a rádoby vtipných hlášek. Když si vybavíte mrazivou scénu se zřícením letadla z druhého dílu, tak si jen stěží dokážete představit, že s tím má tato dětinská blbina cokoliv společného. Co se pak týče hlavního padoucha, tak to je jedna velká tragédie. Po třech strhujících a nadmíru charismatických protivnících tu máme jakéhosi zcela nevýrazného a nezajímavého chudáka, kterého by člověk skoro i politoval. Nudnějšího padoucha si snad ani nedokážu představit. Těch věcí, které jsou tady úplně špatně, by samozřejmě byla ještě spousta. Já už bych to ale nerad více protahoval, a proto už jen několik myšlenek na závěr. To, jak nedůstojně tvůrci naložili s postavou Holly McClaneové, zcela znevažuje veškeré Johnovo úsilí o její záchranu z prvních dvou filmů. Postava McClaneovy dcery Lucy v celém příběhu absolutně nefunguje. Zápletka s kyberteroristy a jejich absurdním plánem je dokonale směšná. Hlavní hrdina se stal parodií na sebe sama. Když to shrnu, máme tu celkem stravitelnou a nenáročnou akční jednohubku, u které člověk nesmí příliš přemýšlet a možná se pak u ní místy bude i trochu bavit. Od filmu z brilantně propracované série Smrtonosná past bych však očekával úplně jinou úroveň kvality. Pokud to někomu stačí, budiž. Pro mě je to ale hrozně málo.

Krásně zpracované fantasy, které dle mého názoru dokonce ještě překonává i knižní předlohu. Mladík Tristan se snaží získat srdce své vyvolené tím, že jí přinese něco zcela nevídaného. Skutečnou živou hvězdu, která má podobu mladé půvabné dívky jménem Yvaine. Bohužel však Tristan není jediný, kdo si na tuto neobyčejnou hvězdnou bytost dělá zálusk. Zájem o ni mají také dva prohnaní princové, kteří jsou v honbě za získáním královské koruny schopni lecjaké nekalosti. Ještě větší hrozbu pak představují tři sestry čarodějnice, které chtějí Yvaine obětovat a získat tak věčné mládí. Tristan a jeho společnice tak před sebou rozhodně nebudou mít žádnou jednoduchou cestu a o napětí a nebezpečné situace tu určitě nebude nouze. Jen tak pro představu se naši hrdinové ocitnou například na palubě létající pirátské lodi s poněkud nekonvenčním kapitánem. Toho zde brilantně ztvárnil Robert De Niro. Pokud bych měl na tomto filmu něco vyzdvihnout, pak je to rozhodně úžasná pohádková atmosféra dokreslená malebným vizuálním pojetím. V Hvězdném prachu se zkrátka podařilo zachytit něco opravdu kouzelného a jedinečného. Zároveň se mi také líbí ten tradiční fantasy styl propojený s poněkud inovativním přístupem, kdy se všechny hlavní postavy chovají jako moderní lidé z dnešní doby. Tohle je skutečně velmi zajímavý přístup, který mi naprosto učaroval. Film se může pochlubit skvělými dialogy a dokonale propracovanými postavami. Ty jsou pak ještě sympatičtější díky vynikajícímu hereckému ztvárnění. Všichni herci bez výjimky zde hrají naprosto úžasně. Charlie Cox je velice sympatickým mladým snílkem, který se z naprostého outsidera vypracuje až na neohroženého hrdinu. Člověk mu přitom samozřejmě po celou dobu nadšeně fandí. Claire Danes je jako hvězdná dívka Yvaine naprosto kouzelná a rozkošná. Už dlouho jsem neviděl v žádné pohádce takovou dívčí hrdinku, která by mě zcela okouzlila. Z těch nejzajímavějších postav pak samozřejmě nelze opomenout úžasnou Michele Pfeiffer coby zlou čarodějnici Lamii, která je hlavní zápornou postavou celého filmu. Skvělý je také Mark Strong coby princ Septimus. Koneckonců to byl právě tento film, v němž jsem Mraka Stronga poprvé nějak výrazněji zaregistroval a hned jsem si ho oblíbil. No a nakonec samozřejmě nesmíme opomenout ani Roberta De Nira v roli nesmírně zábavného pirátského kapitána Shakespeara. Myslím, že už jen to jméno asi jasně naznačuje, že tato postava bude určitě něco extra. Musím říct, že takto zábavnou a nádherně trhlou figurku, by mohla Hvězdnému prachu spousta jiných podobných filmů jen tiše závidět. A když se pak film dostane až ke svému závěrečnému vyvrcholení, je to opravdu výjimečný zážitek, ze kterého doslova naskakuje husí kůže. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak ještě závěrečná píseň Rule the World, které perfektně dotváří celkovou atmosféru. No, co víc k tomu říct? Hvězdný prach je zkrátka jedinečný filmový zážitek a skvělá alternativa pro ty, pro něž je třeba takový Pán prstenů příliš vážný a akční a málo vtipný a romantický. Ano, dá se jít i jinou cestou. A to nadmíru úspěšně. Nebudu to tedy už protahovat. Zkuste se na tento kouzelný pohádkový film podívat a posuďte sami. Zaručuji, že litovat rozhodně nebudete.

Druhý díl Spider-Mana z roku 2004 překonává svého předchůdce snad ve všech možných ohledech. Zatímco se první film soustředil především na přerod plachého a nesmělého studenta Petera Parkera v neohroženého hrdinu bojujícího se zločinem, druhý díl nám ukazuje, co se stane, když hrdina začne o svém údělu pochybovat. Pokud bylo heslem prvního dílu "S velkou mocí přichází velká zodpovědnost", druhý díl nám pokládá otázku: "Co přichází s velkou zodpovědností?" Díky tomu tu tak máme jeden velice zajímavý názorový vývoj, který do určité míry zpochybňuje zdánlivě neotřesitelnou myšlenku a podstatu prvního Spider-Mana. Stručně řečeno, s Peterem to jde od desíti k pěti. Nedaří se mu ve škole, nemůže si najít žádnou pořádnou práci, bydlí ve zchátralém bytě, na jehož pronájem ani nemá peníze a s Mary Jane to také není žádná sláva. K tomu navíc musí řešit čím dál častější spory se svým nejlepším přítelem Harrym, který je posedlý pomstou za smrt svého otce. Jako by to nestačilo, Peterova teta May musí čelit vážným finančním potížím, kvůli kterým by dokonce mohla přijít o střechu nad hlavou. Příčina všech těchto problémů je přitom zcela očividná. Spider-Man. Ano, nebýt Peterovy superhrdinské identity, mohl by si mladík užívat spokojeného a plnohodnotného života. Potíž je však v tom, že Parker má svou zodpovědnost, které se nemůže jen tak vzdát. Nebo snad ano? A v tom je právě ten vtip. Druhý díl Spider-Mana totiž přichází s jednou velmi nečekanou možností. Co kdyby si hrdina mohl vybrat? Uznejte, že něco takového není u klasických superhrdinských filmů zrovna obvyklé. Superhrdinská kariéra většiny komiksových postav je zkrátka naprostou samozřejmostí, o které ani nikdo příliš nepřemýšlí. Spider-Man 2 však v tomto ohledu zachází mnohem dál a zpochybňuje to, čemu Peter až doposud bezmezně věřil. Když si totiž mladík konečně uvědomí, že mu jeho pavoučí identita dočista ničí jeho osobní i profesní život, rozhodne se pro radikální krok. Místo zodpovědnosti si zvolí životní štěstí. Zda to byla správná volba, Peter zjistí teprve po určitém čase. Pro své rozhodnutí si však každopádně nevybral příliš vhodnou dobu. Na scéně se totiž objevuje nový protivník, kterým je zlověstný Doctor Octopus. Dříve uznávaný vědec Otto Octavius, jenž se dílem nevydařeného experimentu proměnil v monstrum se čtyřmi kovovými chapadly. V touze po uskutečnění svého snu se pak Octopus nezastaví před jakýmkoliv sebezávažnějším zločinem. Teprve ve chvíli, kdy začne Octaviova posedlost ohrožovat všechny obyvatele města včetně Mary Jane, Peter konečně pochopí, že pokud se chce zachovat správně, musí se vzdát toho, po čem nejvíc touží. V podstatě můžeme říct, že pokud nám první díl nabídl zamyšlení nad mocí a zodpovědností, přičemž ta moc nemusí být nijak mimořádná a klidně může jít jen o možnost něco změnit, druhý díl přináší jakousi nadstavbu této hluboké myšlenky. To, k čemu tu Peter dospěje, nakonec vyvrací všechny pochybnosti o jeho mimořádně těžkém údělu a divák v té chvíli dokonale pochopí, proč musí i nadále zůstat věrný své zodpovědnosti. Druhý díl však neposouvá na novou úroveň jen hlavní myšlenku celého příběhu, nýbrž také charaktery hlavních postav a jejich vzájemné vztahy. K zásadnímu zlomu dochází jak ve vztahu Petera a Mary Jane, tak i ve vztahu s kamarádem Harrym. Nic z toho by však nefungovalo bez prvotřídních hereckých výkonů. Tobey Maguire je jako Spider-Man naprosto jedinečný. Kirsten Dunst a James Franco za ním pak ani v nejmenším nezaostávají. Mimořádně silnou hereckou posilou je tu tentokrát Alfred Molina, jehož Doctor Octopus je pro mě dodnes zcela nepřekonatelný. Nesmíme však zapomínat ani na J. K. Simmonse jako J. Jonaha Jamesona a Rosemary Harris coby tetu May. Všichni tito herci dodávají filmu nezbytné napětí a dynamiku. Máme tu monumentální akční souboje, ďábelského zloducha, zapovězenou lásku, osudový spor mezi přáteli, nenaplněnou touhu po svých snech a především jednu nesmírně důležitou volbu, která může všechno změnit. Přesně takto si představuji dokonalý druhý díl filmové série. Posun příběhu i postav na novou úroveň, vývoj charakteru hlavního hrdiny zahrnující těžká rozhodnutí a v neposlední řadě také klíčové zvraty, které zásadním způsobem mění status quo. Všechno tohle Spider-Man 2 obsahuje a já jej právě proto řadím k tomu nejlepšímu, co kdy v rámci superhrdinského žánru vzniklo. Až do příchodu impozantního třetího dílu byl pro mě tento film tím nejúchvatnějším komiksovým dílem všech dob. Musím říct, že když Spider-Man v závěru filmu vyrazí do akce a krátce nato pak zazní píseň Vindicated, měl jsem z toho skutečně husí kůži. A to se mi moc často rozhodně nestává. Spider-Man 2 je zkrátka jedinečný a neopakovatelný. Jedná se o svatý grál všech komiksových filmů a mou obrovskou lásku.

V roce 2001 jsme se konečně dočkali třetího pokračování legendární dinosauří série Jurský park. Já osobně jsem měl z tohoto filmu docela obavy, protože jsem si nedokázal představit, že by byl nový režisér schopen překonat úžasný druhý díl, který sérii vytáhl na absolutní vrchol. Jak to tak vypadá, režisér Joe Johnston měl zřejmě úplně stejné obavy, protože se o překonání mistrovského druhého dílu nakonec ani nepokusil. Ano, bohužel je to tak. Jurský park 3 je filmem, který zcela postrádá jakékoliv ambice. Na tomto snímku můžete jasně vidět, jak moc se scénáristé i režisér báli případného neúspěchu, a proto se neodvážili přijít s čímkoliv novým a nápaditým. V tomto ohledu je třetí díl série vlastně přímým opakem toho druhého. Tam, kde se dvojka nebála zariskovat a prozkoumat úplně nové neznámé vody, se třetí díl poněkud nedůstojně drží při zdi. A je to opravdu velká škoda, protože s tím, co tu měl režisér k dispozici, z toho mohl vytvořit něco daleko působivějšího. Místo toho se však raději rozhodl nepouštět se na neprobádané území tvůrčí kreativity a jednoduše to zahrál na jistotu. Toto naprosto zbytečné držení se při zemi je však zároveň tím zdaleka největším problémem, jímž třetí díl Jurského parku trpí. Zatímco u druhého dílu divák neměl šanci odhadnout, jakým směrem se příběh vyvine a ke konci nás pak ještě čekalo jedno naprosto šokující překvapení, v případě trojky je děj od začátku úplně jasný a stejně tak je jasné i to, jak celý film skončí. Mimořádně nízké tvůrčí ambice pak pochopitelně dokládá také absurdní stopáž 92 minut, což v podstatě odpovídá hození ručníku do ringu. Je to skutečně nesmírná škoda, protože s výjimkou nebohého scénáře je všechno ostatní naprosto perfektní. Ano, čtete správně, teď se dostáváme přesně k té části recenze, kdy začnu film chválit. Jurský park 3 má totiž kromě žalostně nenápaditého příběhu také celou řadu nesporných kvalit. Zaprvé, zápletka je sice triviální, ale zároveň také velmi dobře zpracovaná. Máme tu dramatické pátrání dvou zoufalých rodičů po jejich ztraceném synovi. Tito rodiče jsou přitom velmi dobře napsáni i obsazeni. William H. Macy a Téa Leoni působí ve svých rolích velmi přesvědčivě a dodávají filmu ten správný říz. K tomu se pak navíc vrací dr. Alan Grant v podání vynikajícího Sama Neilla. Jeho parťákem je tentokrát mladý Billy, jehož hraje charismatický Alessandro Nivola. Hlavním postavám a jejich obsazení tedy nemám co vytknout. Zadruhé, jakkoliv je děj filmu jednoduchý a přímočarý, dává dokonalý smysl a má hlavu a patu. To je samozřejmě velká devíza oproti celé trilogii Jurský svět, kde nedává smysl absolutně nic. Film si po celou dobu udržuje velice seriózní tón a některé scény tu působí skoro až hororově. Obávaní raptoři jsou tu děsivější než kdy dřív. Ještě větší pozornost však na sebe poutá hlavní atrakce tohoto dílu. Spinosaurus. Pokud se na třetím Jurském parku něco opravdu povedlo, pak je to tento hrůzostrašný netvor, proti kterému působí starý dobrý T-Rex jako takový hodný strejda. Spinosaurus je doposud tím nejlepším výtvorem celé série a jednoznačně nejhrozivějším protivníkem, s jakým se hlavní hrdinové utkali. Směšné fantasmagorie typu Indominus Rex, Indominus Raptor a Indominus bůhvíkdo se proti tomuto mohou jít zahrabat. Celý příběh má navíc celkem zajímavý vývoj, kdy sledujeme, jak se odloučení rodiče ztraceného chlapce postupně opět sbližují a znovu k sobě nacházejí cestu. Kromě toho tu máme dvě hlavní dějové linie, které filmem průběžně prostupují. Jedna se týká Spinosaura, ta druhá raptorů. Zatímco linie se Spinosaurem nemá tak docela uspokojivý závěr, ta s raptory skončí velmi překvapivě a pozoruhodně. Jako zajímavou vložku tu pak máme ještě jednu epizodu s pterodaktyly. Když to celé shrnu dohromady, řekl bych to tak, že tu máme velmi kvalitně natočený film, který se však bohužel bojí překročit vlastní stín. Kdyby si tvůrci víc věřili, mohli jsme dostat něco skutečně mimořádného. Takto jsme dostali jen hodinu a půl prvotřídní napínavé zábavy. Ani to však není zrovna málo.

Film Muž z oceli od režiséra Zacka Snydera měl být prvním dílem nové supermanovské série a zároveň také počátkem mnohem většího sdíleného univerza hrdinů DC Comics. Hned na úvod bych chtěl zdůraznit, že můj hlavní problém s tímto filmem se týká výhradně jeho scénáře. Po režijní stránce totiž nemám Muži z oceli co vytknout. Stejně tak nemám až na výjimky téměř žádné výhrady ani k hereckému obsazení. Henry Cavill je dokonalým Supermanem. Amy Adams sice není úplně přesná Lois Laneová, ale na druhou stranu mám tuto herečku ve velké oblibě, takže nic nenamítám. Michael Shannon je jako generál Zod naprosto úžasný a Diane Lane mi coby Martha Kentová taky sedla. Víte, on totiž není ani tak problém s herci, jako spíše s postavami, které hrají. A tím se právě dostáváme k tomu nešťastnému scénáři. Řeknu to takto. Pokud by byl Muž z oceli jen nějakým uzavřeným jednorázovým projektem, který by fungoval čistě jako samostatný film a tudíž by bylo jedno, co bylo předtím anebo bude potom, byl bych ochotný dát mu čtyři hvězdičky. Pět ne, ale čtyři ano. Problém je však bohužel v tom, že Muž z oceli rozhodně nebyl zamýšlen jen jako samostatný jednorázový projekt. Právě naopak. Měl to být první díl velkolepé série a zároveň základní stavební kámen širokého univerza, v němž měli být postupně představeni všichni velcí hrdinové z komiksového světa DC. No a pokud bych to měl brát z tohoto hlediska, pak je Muž z oceli celkem slušný průser. Pokud totiž chcete započít novou superhrdinskou filmovou sérii, pak je hlavní cíl prvního dílu jasně daný. Představit hlavního hrdinu a jeho svět. V prvním díle musí být zkrátka důkladně prozkoumám jeho charakter stejně tak jako charaktery všech ostatních důležitých postav. Musíme pochopit jejich motivace a jejich vzájemné vztahy. Dále se musíme také něco dozvědět o životě, jaký hlavní hrdina vede a o prostředí v jakém se pohybuje. To je prostě základ. Vždycky musíme nejprve důkladně připravit šachovnici a rozestavět všechny figurky na správná místa, teprve potom můžeme začít něco hrát. První film měl tedy především představovat, připravovat půdu a budovat. K nějakým těm epickým bitvám rozhodně nemělo dojít dříve než v takovém třetím až čtvrtém díle, kdy by to zároveň působilo mnohem osudověji. Tento film věnuje celkem velký prostor představení Kryptonu a tomu, co předcházelo jeho zničení. Já si však myslím, že celá tato část se měla úplně vynechat a film měl začít až v momentě, kdy by modul s malým Clarkem dopadl na Zem. Z Clarkova původu by se pak mohla udělat záhada, která by se v průběhu série postupně rozplétala. První díl se měl primárně zaměřit především na vykreslení složitého vztahu Clarka a Lois. Zpočátku by to mohlo být tak, že by Lois byla na Clarka naštvaná, protože by jí vyfoukl exkluzivní první rozhovor se Supermanem. Postupem času by jej však začala respektovat jako schopného novináře a ke konci filmu by se z nich stali dobří přátelé. V dalších dílech by se pak do sebe mohli zamilovat. Vše by ale samozřejmě narušoval Superman, kterého by Lois už od začátku bezvýhradně obdivovala. Hlavním padouchem prvního filmu by každopádně měl být Lex Luthor. Uvažte sami. Jakého padoucha je lepší představit dříve? Takového, který už má v Metropolis vybudovanou nějakou pozici a své plány měl rozběhnuté dávno před příchodem Supermana anebo takového, který až doposud létal někde ve vesmíru a na dění na Zemi neměl vůbec žádný vliv? Myslím, že odpověď je všem jasná. Lexovou motivací by přitom nemusel být nějaký absurdní paranoidní strach z neznámého, nýbrž ryzí arogance a pocit nadřazenosti. Lex by sám sebe považoval za boha a Superman by pro něj byl neustálou připomínkou jeho lidské malosti. To je přece skvělý důvod k silné osobní zášti a nenávisti, nebo ne? Samozřejmě by bylo potřeba klást důraz také na další postavy. Jimmy Olsen by mohl být Clarkův nejlepší přítel, který by si ale na Lois také myslel. To by byl pěkný námět na zajímavý vnitřní konflikt. Perry White by zase ve svých novinách mohl zuřivě bojovat proti zločinům Intergangu, což by mohla být zápletka na víc filmů. V prvním díle by byl Lex vykreslen jako muž v pozadí, který tahá za nitky. Protivníkem, s nímž by se pak Superman fyzicky střetl, by mohl být třeba Metallo, který by pro Luthora pracoval. Po jeho porážce by pak Lex mohl pokračovat do dalších dílů jako Supermanova hlavní nemesis. Lex by taky mohl být zamilovaný do Lois podobně jako v tom televizním seriálu, což by příběhu přidávalo další dějové možnosti. Podívejte sami, jak košatý příběh plný zajímavých postav a vzájemných vztahů se dal z prvního dílu nové supermanovské série vytvořit. A co jsme místo toho dostali? Film, který sice uchvátí epickou akcí a dokonalou režií, ale zároveň také film, který v podstatě nevypráví žádný příběh. Co jsme se v Muži z oceli dozvěděli o Clarkovi nebo o Lois? Co jsme se dozvěděli o jejich motivacích a jejich vzájemném vztahu? Co jsme se dozvěděli o světě, ve kterém žijí a o postavách, s nimiž se denně stýkají? Odpověď je, myslím, jasná. Ty dvě hvězdičky nedávám za to, že by byl film nějak kvalitativně špatný, což rozhodně není. Vlastně naprosto chápu lidi, kteří dali Muži z oceli plných pět hvězdiček. Ten film je vizuálně úchvatný, napínavý, dramatický a nesmírně zábavný. Bohužel to však není ten film o Supermanovi, který jsem chtěl já osobně vidět. No jo, tady vidíte, že i skvělý a v podstatě bezchybný film ode mě někdy může dostat pouhé dvě hvězdičky, pokud se výrazně rozchází s mými představami a přáními. Holt si na ten svůj vysněný film o svém milovaném hrdinovi z dětství budu muset ještě nějaký čas počkat. Já ale věřím, že se ho jednou skutečně dočkám.