V1ctor_

"I got to tell you, it was perfect. Perfect. Everything, down to the last minute details." Tohle to vystihuje nejspíše nejlépe ze všeho. První polovina Vás upoutá odvážnou komičností, mnohdy až morbidní, přelivem alkoholu, nahoty a orgiemi vyzařujícím večírkem. Druhá se nenápadně přesune do zákulisí filmové produkce, opět výtečně legrační, ovšem o kapku vážnější reality životního cyklu Hollywoodu.

Ačkoliv jsem Elvise neměl skoro vůbec naposlouchaného, narozdíl od Mercuryho, tak mě jeho příběh paradoxně vtáhl nejvíce. Z trojice biografických snímků, které jsem měl dosud příležitost vidět (Rocketman (2019), Bohemian Rhapsody (2018)), tak vychází Elvis jako možný vítěz. Film famózně sleduje Elvisův život, již od jeho jinošského věku, kde měl hodně přešlapů, které v tehdejší, ještě xenofobní společnosti, působili díky jeho až vyzývavému tanci jemu a jeho blízkému okolí hodně trablí. Následuje taktéž jeho zastávka ve světě Hollywoodu, kde zprvu působí jako vycházející hvězda a následně jako vyhořelý zpěvák. A jako konečná stanice Las Vegas, město nočního života, které z něj, pod dohledem místního doktora, udělá narkomana, jenž svému životnímu stylu (eat, sing, repeat) zasvětí svou celou existenci. Nezapomíná se taktéž reflektovat situace v polovině 20. století v pravém dobovém světle a prostřednictvím skvělého Toma Hankse i neodmyslitelnou odvrácenou stranu showbyznysu.

Film zajímavě vystihuje brutalitu a nesmyslnost války, obzvláště v úvodu při přeplouvání řeky v Stalingradu, kde důstojník vystřelí osm krát z šestiranného revolveru na topícího se dezertéra. Pominu-li tyto scénáristické díry, kterých tu je sakra hodně, tak se film drží úctyhodně skutečným dějinám obléhání Stalingradu a datuje ho až po osvobození excelentně, na den přesně. Zprvu mi vadila neprokreslenost hlavních postav, ze kterých se postupem času stal román o dvou zamilovaných ostrostřelcích, v tomto případě jen o jednom, a láskou žárlícím důstojníkovy. Na druhou stranu snímek zachycuje opravdu věrohodně bídný stav ruské armády během druhé světové války, kdy na tři muže připadala jedna flinta a dva zásobníky munice. Znevažuje komunistický postoj u mnoha vojáků a vyšších představitelů z vlastních řad a snímá propagandu v pravém slova smyslu. Na závěr jsem naivně čekal epický souboj dvou odstřelovačů a místo toho jsem se dočkal realitě věrohodnějšího duelu, kde ten méně trpělivý prohraje. Silnější tři hvězdy.

Pulp Fiction je film, který zná snad každý a to včetně jednotlivých scén, i přesto vždy dokáže potěšit referencemi, odkazy na ostatní snímky, kterých je tu více než pár a zaregistrovat je všechny na jedno zhlédnutí zvládne jen zřídka kdo. Celé je to tu ještě zabaleno do pestře vybraných hlášek, které si díky našemu dabingu oblíbí, s odchodem času, kterýkoli divák věkové skupiny. Ať už se jedná o Julese, nacházejícího se v přechodném stádiu mezi tím co je správné a nesprávné a současně parafrázujícího výroky z Bible, nebo jeho nejlepšího parťáka Vincenta, který věci vidí z opačné perspektivy. Snímek se skládá z hned několika historek, které tvoří jakousi mozaiku a jejíchž jednotlivé střepy se navzájem prolínají a zapadají do sebe. Každá z povídek obsahuje svoje ústřední postavy, dějové twisty a rozhodně nelze jednoznačně říci, která je horší či lepší. Pro mě osobně to stále není na plnohodnotných pět hvězd, ačkoliv nemám co vytknout. Ať už jste dali filmu jakékoli hodnocení, musíte uznat, že je to kult.

O poznání horší než předchozí díl, ovšem stále kvalitně prošpikovaný akční snímek, kde sledujete jednu akční pasáž za druhou, jak na video smyčce, ovšem bojem dynamickou a mnohdy i inovační. Dějové zasazení je opět špičkové, a to hlavně díky originálnímu výběru lokací. Naše banda bezúhonných agentů se opět dává do akce. Stejně jako minule s jedním nenápadně, produkcí, vyřazeným odpadlíkem, blíže specifikovaným jako agent Hawkey z organizace S.H.I.E.L.D. Solomon Lane zde nezvládl zopakovat svoje řemeslo, okolí terorizujícího teroristu z předchozího filmu, a působí unaveně, bez nějaké větší motivace, ale po fyzické stránce markantně silněji. Na druhé straně jeho oponent Ethan Hunt předvádí, již po šesté v řadě, bravurní výkony, a to jak herecké, tak kaskadérské, samozřejmě s ohledem na jeho již pokročilý věk. Samotná zápletka je kapánek potlačena na úkor akce, a to i přes nezvykle dlouhou stopáž, obzvláště pro Mission: Impossible sérii. Henry Cavil zastává roli sympaticky vypadající, alespoň na oko, jednohubky a to silně pochybuji, že autoři měli větší ambice z touhle již promarněnou postavou. Nechybí i chvilka, naštěstí jen opravdu chvilka, nostalgie a shledání s ex, kterou nám z režie povinně museli naservírovat. V sedmičce, popřípadě její druhé části, čekám již definitivní rozloučení, a nebo snad ne?

Nejsem si jist zda jsem dostatečně kvalifikován, abych hodnotil něco jako tohle, ale přeci jen se pokusím. Snímek sleduje dva ústřední protagonisty, a to velice talentovaného a egoického mladíka Andrewa a jeho charakterové opozitum. Dirigenta, pokročilého věku, učícího na Schafferově hudební konzervatoři Terence Fletchera. Fletcher učí svým velice jedinečným způsobem, na který není každý stavěný. Stylem tak okázalým, že je schopen řvát a házet různé předměty, jen skrze špatně zahrané tempo. Miles Teller v roli Andrewa si vede skvěle, a to jak v roli herce, tak bubeníka. To stejné bych mohl říci i o J.K. Simmonsovi, který zde hraje velice důležitou osobu pro mladé a ambicemi sršící hudebníky. Dramaturgie, popřípadě režie je zde vyzdobena do posledního drobného detailu a není tak divu, že s otevřenými ústy sledujete každý jeden Andrewův vystup až do posledního úderu. Až takhle úderný je i sám děj, kdy se ústřední duo opět setkává a znovu dává dohromady i přes své rozepře, načež vše vygraduje až životním vystoupením obou dvou. Na tohle bych jen chtěl říct "skvělá práce", anglicky "good job".

Ačkoliv jsem se do koukání nutil, alespoň po zhlédnutí prvních čtyř dílů, musím přiznat, že zcela bezdůvodně. Andor je počin, který Vás jako fandy Star Wars univerza zahřeje u srdíčka příjemným balzámem a to i bez nutnosti používání světelného meče jako atrapy na jevišti. Postavy mají svůj původ i funkčně působící příběh, jakožto důvod jejich účasti v rebelských bojích proti dominantnímu a bezohlednému Impériu strýčka Palpatina. Nebýt až krkolomného začátku, udělím plný počet.

Fincherovo dílo z tak trošku jinačího soudku, autor se zde ovšem podepsal velmi výřečným rukopisem. Celé je to tak poutavé a současně dojemné, že i přes nadprůměrně dlouhou stopáž ani na chvíli neotálíte sledováním. Příběh, který i přes to, jak umí zaujmout, má slepá místa, podpořená ovšem velice pestře vybaveným hereckým ansámblem. Už jen sám onen hvězdný herecký výběr dělá polovinu úspěchu a příběh Benjamina Buttona dotváří do téměř úplné dokonalosti. I přes to jak zádumčivě může Benjamin, obzvláště v závěru, působit. Neztrácí na otevřenosti druhým a jako dědula či mladý jinoch si života vychutnává a to i v obklopení žen, starších či mladších jemu samotnému. Nejspíš bych lhal, kdybych tvrdil, že mne to celé až tak zasáhlo, ale plné hodnocení stejně udělím a to ne jen ze sentimentu vůči hlavní postavě.

No do prdele. Opravdu bych nečekal, že by takhle mohla začínat recenze, ale mé rozhořčení, v tomto ojedinělém případě, přišlo naprosto oprávněně. Předešlé, skoro až 3/4 stopáže epizody, byly v porovnání se závěrem opravdu jako nebe a dudy. Nerad se prezentuji jako hnidopich, ale zaměnit tank z druhé světové války za tank ze studené války opravdu malichernost není. Dosud se to snažím brát s nadhledem, jako produkční vtípek by to možná opravdu uspělo, kdybych posléze nezjistil, že on to žert asi opravdu nebyl. V této konkrétní situaci jsem si opravdu bezradný. Jsem snad jediný, komu tato prekérní záležitost nepřijde kapánek ošemetná? Ono najít nějakého opuštěného, nepojízdného Pattona v poušti, obzvláště na Blízkém Východě, který je středem zájmu amerických ozbrojených sil již skoro století, není až tak obtížný úkol. Spolu s povrchností zhlédnutého bojového aktu musím usoudit, že se to vskutku nepovedlo. Alespoň ne tak, jak by si nejeden scénárista přál.

Jsou jen dva druhy filmů. Ty z kterých máte potěšení dočasné, za to ale instantní, jmenovitě akční, výpravné a romantické filmečky, nejlépe vhodné pro všechny vrstvy diváků. Na druhé straně tu je pak něco co nemusí ihned působit tak euforicky, jako výše zmíněné žánry, ale požitek z toho je mnohem delší a značně rozmanitější. Přirovnal bych to k aplikaci adrenalinové injekce až po samotném aktu. Na mém imaginárním žebříčku řadím o pár příček níže než mnou vymazlený Fight Club od stejnojmenného režiséra, který mě přeci jen nakopl trošku větší dávkou.