Duke90

Nevím, kde dříve začít... "Sopráni" rozhodně nejsou typickým mafianským produktem ala Scorsese či Coppola, protože jednotlivé postavy často vidíme v těch "nejobyčejnějších" situacích, ve kterých si nedokáží sami poradit bez pomoci druhých. Gandolfiniho Tony Soprano, ač je hlavní a bezpochyby nejvýraznější postavou, rozhodně nestrhává veškerou pozornost jen na sebe. V průběhu šesti sérií máme možnost se hlouběji seznámit se všemi původně vedlejšími postavami. Nejen dámy budou soucítit s psychicky vyčerpanou Carmellou, jejíž manžel jí svým nevypočitatelným chováním postupně dohání až k šílenství. Ten je ale bohužel ovlivněn pohnutou rodinnou historií a od útlého věku má na svých bedrech obří zátěž. Přidejme k tomu ještě deprese vyvolávající Tonyho matku nebo sestřičku utrženou ze řetězu a o návštěvu psychiatra je zaručeně postaráno. Nicméně seriál se opravdu poctivě věnuje i dalším členům mafiánské rodiny nebo lidem, kteří jsou s ní nějak spjati. Doslova líto mi bylo dobráckého Baccaly - ten si opravdu zasloužil úplně jiný život a tvrdého chlapíka připomínal pouze svou nepřehlédnutelnou figurou. Za to postava Michaela Imperioliho měla svůj osud prakticky zpečetěný od samého počátku a to i přes opakované pokusy o "nápravu". Za nejčistokrevnějšího mafiána bych označil Silvia v podání hudebníka Stevena Van Zandta, který by si se svým od přírody otráveným výrazem zasloužil označení - dvounohý italský buldok. Bruce Springsteen z něj tak může mít radost nejen na pódiu a ve studiu. Pokud tedy hledáte originální psychologické drama s mafiánským podtextem, jsou Sopráni určeni právě pro vás.

Dosti šokující gangsterská minisérie a vzhledem k ostatním komentářům už ani nemusím dodávat, že tím šokem pro mě byl jeden z nejlepších výkonů Toma Hardyho. Musím opravdu říct - jeden z nejlepších - protože za takovým Warriorem či Bronsonem rozhodně nezaostává, ba dokonce je skoro až převyšuje! Nutno ale dodat, že tento Tomův suverénní herecký výkon je pro mě jedním z nejodpudivějších, co jsem kdy viděl. Když má totiž strach pomalu i divák (tedy já), kdy zase někomu rupne v bedně, pak už se musí jednat o hodně silnou kávu a od takového magora bych si určitě držel pořádný odstup! Tak či onak ale The Take považuji za sice mrazivou ale bezchybnou podívanou, která se jednou zajisté stane obrovským kultem už jen kvůli skvělým hercům a nadpozemskému Hardymu.

Celkově velice vydařený seriál, který ale občas trpí na nevyrovnanost kvality jednotlivých dílů. Některé epizody jsou totiž tak strašně ukecané a téměř vyzní do prázdna. Odbíhání k různým rodinným, vztahovým a psychologickým záležitostem tu není zrovna nejsilnější stránkou jako tomu bylo třeba u fenomenálních The Sopranos. Největší požitek jsem proto vždy měl při sledování ilegálních obchodů a gangsterského života jak se patří. Třetí série pro mě zatím byla nejrozporuplnější - první a asi poslední tři epizody jsou tak za dalších 10, ale "to" mezitím je takové až nemastné, neslané. Nuckyho aféra byla podle mě naprosto zbytečná stejně jako veškeré scény z nemocnice. Co si ale nemohu vynachválit je senzační Steve Buscemi ve velmi přesvědčivé roli respektovaného gangstera. Toho svého vykuleného obličeje využil dokonale ve svůj prospěch a katapultoval se z vedlejších rolí do předních příček hlavních postav! I ostatní herci zvládli zahrát pěkné tvrďáky a psychopaty (Michael Pitt, Michael Shannon, Stephen Graham, William Forsythe) a někteří jsou zase tak odpudiví, že by jim člověk hned prohnal kulku hlavou (Bobby Cannavale, Gretchen Mol). Sympatie ale kromě dvou výjimek nakonec nechovám vůbec k nikomu, protože všichni ti "dobráci" se v průběhu začnou měnit na hnusné a nevěrné podrazáky, kteří jsou s každou další epizodou zkaženější. To mě dost zamrzelo právě u Steva Buscemiho, který se nakonec vyprofiloval v řádnou svini. Pro mě jsou nejsympatičtější z celého seriálu pouze dvě postavy - Richard Harrow a Eddie Kessler, protože ti jako jediní obstáli v opravdové psí věrnosti. Ještě bych rád dodal, že úmrtí některých postav mě kolikrát pěkně zvedlo ze sedla, protože jsou to hlavně ty, u kterých bych čekal, že musí ještě nějakou dobu "vydržet"....

Komentář nyní píši jakožto shrnutí všech tří sérií a proto jej musím rozdělit následovně: 1.série - Pizzolatto nasadil opravdu vysokou laťku a předložil trpělivějšímu divákovi skvělý "jehňatkovský" motiv v kombinaci s psychologickou zápletkou mezi dvěma hlavními hrdiny. Harrelson je výborný, ale s každou další epizodou se ve mě umocňoval pocit, že si pro sebe seriál krade depresivní a temnou minulostí poznamenaná postava McConaugheyho. Matthew se vypracoval mezi hereckou elitu a stále ještě nepřestal zrát. První sérii jsem měl potřebu shlédnout dvakrát s jistým časovým odstupem a na po druhé jsem si tento skvost užil ještě mnohem víc. Mě osobně pomalé ale o to víc nenápadně gradující tempo až v mistrovské finále moc potěšilo. 2. série - zde se nebudu ani moc rozepisovat, protože druhou sérii jsem viděl jen jednou před pěti lety a rozhodně nemám v úmyslu se k ní znovu vracet, protože neměla absolutně nic společného s nějakou temnotou, ale jednalo se dle mého názoru o obyčejnou průměrnou kriminálku hrající si na něco víc a to jsem se tolik těšil na Colina Farrella, který mě vůbec neuchvátil. Za to postava Vince Vaughna mě mile překvapila a převážně scény s ním mě na chvilku donutily k zamyšlení, že i nepovedená druhá série má něco do sebe. 3. série - tímto se tvůrci opět přiblížili k sérii první, která ale zůstala a asi už navždy zůstane nepřekonána. Dorff s Alim ale opět utvořili zajímavou dvojku detektivů, kde vás jejich osudy zajímaly, což se téměř nedá říct o postavách ze série druhé. Tak jak přehrál v první sérii Matthew Woodyho, tak zde vládl na plné čáře zmiňovaný Mahershala, kterého jsem shodou okolností nedávno viděl zařít v Zelené knize. Tímto si Pizzolatto reputaci opět napravil, ale pořád se nemohu ubránit dojmu, že by se nic nestalo, kdyby vzniklo pouze prvních osm epizod...

Po shlédnutí všech (dosavadních) tří sérií nakonec doceňuji nejvíce tu první, protože jako jediná má skvělou mysteriózní atmosféru s nádechem severských kriminálek a nemusel jsem tolik řešit orientaci v provázanosti "mladých, starých a nejstarších". Jakmile se více ponoříme do skákání mezi časy (a později i mezi světy), rozjíždí se neuvěřitelný spletenec událostí, který se s každým dalším dílem prohlubuje a nabývá nových rozměrů. Právě proto doufám, že už nikdo nepřijde se čtvrtou sérií, která by mohla už tak pěkně zamotané klubíčko totálně zauzlit! Nápady s různými zvraty a odbočkami jsou i při vší té spletitosti luxusní a jsem rád za "normální" zakončení, které může v jistém slova smyslu vyznít i otevřeně, ale snad už nebude potřeba... P.S.: Ke Stranger Things bych si Dark rozhodně přirovnávat nedovolil.