Heywood

Film 1917 nabídl dnešnímu diváku přesycenému super-hrdiny z kdejakého komiksu skutečného hrdinu a to obyčejného vojáka. Pokud někdo čeká nudu, tak to ho ani vteřinu nečeká. Režisér Sam Mendes se vyhnul moderní šabloně všech možných dramat točených v nocích, s modrými filtry a s černou rozmazaností a v především denním světle nám ukázal otřesnost zákopové první světové války. Ukázal bestialitu zfanatizovaných německých vojáků a ve filmu na ni doplatí jeden z hrdinů  britský voják Blake v podání Deana-Charlese Chapmana. Také řeka plná mrtvých těl místních civilních obyvatel bez jakéhokoliv dalšího komentáře předkládá trvalou definici toho, co jsou zločiny války. Kamera bere dech, syrovost příběhu zmrazuje, hlavní filmové hvězdy Colin Firth, Benedict Cumberbatch a  Mark Strong se podřizují příběhu bez toho, že by si chtěli urvat místo na výslunní a tím celý film dostává i pravdivější rozměr, protože vidíme příběh o životě a smrti těch, kteří tehdy, v roce 1917 odnesl osud do první světové války. George MacKay v roli posla, který má zachránit do pasti vlákanou divizi je výrazově přesvědčivý, správně zděšený i odhodlaný a věříte mu od první chvíle až do konce.Soundtrack Thomase Newmana do dokořenil a na tu pátou hvězdu mi tam chyběl už jen vlas.

Jeden z mnoha obdobných filmů, který ukazuje, jak ošidné je spolupracovat s policií nebo FBI. Nejsou tam nikde žádní hodní. Joel Kinnaman v hlavní roli bývalého trestance je hodně přesvědčivý a jeho původní odsouzení za vraždu se filmem jen mihne. Ale vyvolává otázky, zda spravedlnost opět neselhala. Ana de Armas v roli manželky je sice půvabná a milující, a nakonec hrdinkou, ale její naivita ve filmu diváka skoro podražďuje. Překvapením pro mnohé je nejen uspořádání věznice, ale svévolnost a možnost vražd v těchto místech, se kterou se vězeňská správa USA zřejmě stále neumí vypořádat. Film má napětí, a snad i dobrý konec a hláška, že Policie New Yorku je největší policií ve světě je přinejmenším neotřelá. Film dáte jednou, uspokojí a už se k němu většina z nás nevrátí. Dodejme, že tvůrci potrestání hlavního viníka ve filmu vůbec nedořešili, jako by čekali na divácký ohlas a udělali tak případný druhý díl. Ta vypočítavost z filmu až příliš čiší.

Každý nebude na filmy o politice, ale kdo je, tak by si tenhle neměl nechat uniknout. Nejen proto, že hlavní hrdina amerického dramatu, Daniel Jones (Adam Driver) je skutečnou postavou, ale i proto, že film ukazuje, jak nesnadné je dělat politiku. Ale v Americe přeci jenom nějaká pravidla stále ještě fungují. A vidět Annette Bening jako filmovou senátorku od doby politického (ale romantického) filmu Americký prezident je zážitek. Adam Driver roste a jeho filmově skoro ošklivý vzhled jej přímo předurčuje pro neústupné otloukánky a pečlivé šťouraly. Málo kdo by v takové roli byl přesvědčivější. Stejně tak přesvědčivě jsou natočené scény plné mučení a u některých je nutné se silně držet, protože nejsou pro slabého diváka. Výsledek filmu je pro ty, co se zajímají o politiku znám předem, mučení nakonec bylo zakázáno. Že C.I.A. je stát ve státě ví kde kdo a ve filmu se prokazuje, jak důležitou roli v demokracii hraje kontrola zpravodajských složek. Film má spád, překvapení jsou dobře načasována, dochází k nečekanému ohrožení hlavního hrdiny i k nové naději a od sledování si do ledničky pro pivo odskočíte jenom bleskově. Po skončení filmu raději neotvírejte hned internet, naději tam asi nenaleznete. Ta je i v politickém filmu jen občasná, byť v The Report má výdrž a nakonec cosi jako dobrý konec.

Will Smith je sice hrdinou dobrých sci-fi filmům (Muži v černém nebo Já robot), ale řada jeho jiných počinů vyvolává spíše rozpaky. Někdy to vypadá, jako by Will Smith oslavoval jen sám sebe. A to mu v Blíženci až překvapivě dobře sekunduje Mary Elizabeth Winstead, která si vzpomněla na svou lepší dobu. Příběh o padouchovi, který chce vyrobit super-vojáka je obehraný jak desky s Elvisem, a věřit, že někdo vychovává klona jako svého synka, aby konečně zabil super-agenta je málo uvěřitelné. Žádný agent není nesmrtelný máte-li dostatek peněz, lidí i času. Na větší kompars a rozsáhlejší agenturní činnost peníze nezbyly a přeměna super-zabijáka v slušného studentíka musela porazit i neotrlejšího optimistu. Film má ze začátku spád, honička na motorkách je strhující, ale přesto nakonec vyšumí do slaďáku. A Smith jako kdyby nám všem chtěl vzkázat: Vidíte, jaký jsem byl chlapík a zase budu. Nepochybně byl. Ale zda opět bude je ve hvězdách. Blíženec ho k tomu posunul jen o centimetr a to je jako stavět české dálnice. Centimetry nestačí.

Aby zážitek byl umocněn, zvolil jsem kino 3D a Daisy Ridley mě nezklamala. Film ovšem ano, protože všechno, co celou ságu činilo tak pohádkově krásnou, nakonec zmizelo a poslední díl se proměnil v tuctové sci-fi žijící jen z vybudovaného jména. Debata o tom, zda původní režisér Colin Trevorrowov a jeho uniklý scénář by byla lepši varianta , než ta, kterou nakonec diváci dostali, bude fanoušky určitě zaměstnávat dlouhou dobu. Ale romantika se ze Star Wars vytratila, jakési duchovní vidění hlavních (ne)hrdinů Kylo Rena (Adam Driver) s hlavní hrdinkou Rey (Daisy Ridley) tak mátlo vedle mě sedícího jedenáctiletého chlapce, že bylo zřejmé, že na dětského diváka autoři jaksi pozapomněli. Nastoupená feminizace nevadí, ostatně naše Popelka v podání Libuše Šafránkové ji zahájila už před 46 lety, ale politicko-kosmicky-kritické drama, které nastavuje zrcadlo oživlému-neoživlému Palpatinimu, na jehož skon útrpně dohlížejí jeho nečinní příznivci nikoho v sále nenadchlo. Pocit radosti, že zlo bylo poraženo a dobro zvítězilo se nedostavil. A naznačený románek mezi hlavní hrdinkou a jejím obdivovatelem sice splňuje vyžadované kritéria politické korektnosti, ale to děti ( i mnohé dospělé) moc nezajímá a navíc to mezi herci nejiskřilo. Pustit si i opakovaně původní sérii je více osvěžující zážitek.

Konec filmu sice přinese malinké a snad i zábavné řešení, ale jinak je to očekávaná nuda. Obdobných filmů se natočilo hodně a podobné se jistě opět natočí. Jenomže od prvních minut je skoro jasné, jak to dopadne a tak divák už jen může počítat, kolik litrů kečupu film spotřeboval. Nový nápad není, překvapení se nekoná. Hlavní hrdinka má sice sympatie, ale její příběh divák neprožívá. Dívá se na obrázky a počítá minuty do konce, aby se ubezpečil, že správně celý film již na začátku odhadl. Dobré vidět, pokud chcete jistotu, že se dlouho na podobný horor nemusíte podívat.

Když ocením skvělou kameru, díky níž je vesmír odvrácené strany Měsíce v záběrech jedoucích měsíčních vozidel opravdu černý, pak filmovým přínosem je i trochu skryté poslání o tom, že lidé z tzv. vizí bývají nezřídka i fanatiky a lidmi bez citu a bez vazbě k rodině. Mašinérie učinila z astronauta Clifforda McBride (Tommy Lee Jones) hrdinu, aby zakryla jeho naprosté lidské i vědecké selhání. Pokud hledáme podobenství s vizionáři dnešní doby, tak je zde jasné. Jeho syn Roy McBride (Brad Pitt) se postupně musí vyrovnat nejen s poznáním, kdo vlastně jeho otec je, ale s poznáním i sama sebe. Svých úzkostí, se svou uzavřeností a osamělostí. V úžasné obrazové scenérii nejde o trhákové efekty emmerichovského typu, (jakkoliv obvykle v jeho filmech výborně provedené), ale o prožitek podstatně jiný, niternější. Brad Pitt, hlavní hrdina filmu, s mimořádně úspornými hereckými prostředky vede diváka prostorem intrik, lží a vědeckých katastrof k tomu poznání, že každý se někdy musí postavit něčemu, s čím nepočítal, a co jej bolestně může zasáhnout. Ten každého z nás malý niterný svět, obklopen zářivými obrazy je také naším zrcadlem i zkouškou. Někam tam autoři filmu nepochybně směřovali, když cílem bylo poskytnout i dobrou zábavu. Obojí vhodně namíchali.

Málem jsem upadl. Tohle nevymyslíš. Nejprve Terminátor zabije Johna Connora matce před očima, pak se mu vše rozleží a začne matku Sáru (Linda Hamilton) zásobovat tajnými informacemi o tom, kdy další roboti-vrazi přiletí, aby se tam dostavila a odbouchla je. To je i důvod, proč se objeví v tomto díle přímo na mostě u hlavních hrdinek Dani Ramosové (Natalia Reyes) a Grace (Mackenzie Davis). Další vrahoun robot dorazil. A tak zatímco jednička i dvojka Terminátora nám ukazovala jak děsivě obtížné bylo tento stroj ničit, náhle Sarah Connorová dostane echo, dorazí na místo, odbouchne termouše a jde sbírat maliny. Naprosto jsme na tu infantilitu zírali. Začátek filmu připomínal plagiát třetího dílu, nudnost ústřední dvojice: stroj vrah-člověk ochránce nezachránil ani povinný feminismus a mexická šajba byla programově vybrána pro latinský a jihoamerický trh, kde by se dívenka Sára v podání Emilii Clarke z posledního dílu Genisys už mohla zdát nestravitelným soustem.  Arnold Schwarzenegger se z drsného zabijáka postupně měnil v tatíka a dědu hodného robotíka a i nová trojka režiséra Tima Millera si svého svědomí sebezpytujícího klaďase dopřála. Co jsme si nedopřáli my diváci to byl moment překvapení, moment nového napětí a moment pocitu, že jsme si film užili. Ne vše zachrání digitální triky a vybuchující scenérie. A o hlavní hrdinku jsme se nebáli. Tak zlikvidovala sama bandu násilníků, pak jim promluvila do duše a byli z nich hodní beránci. Během filmu se doporučuje chodit na toaletu, protože ani výpadek scén celkový dojem nezhorší. Už tak je dost hrozný.

Oproti Midwayi z roku 1976 verze Rolanda Emmericha v jednom šetří, v jiném přidává. Pro fajnšmekry historických skutečností si Emmerich s nějakým přesným vyprávěním moc práce nedal, ale za to nabídl materiál tak na tři filmy najednou. Ale Pearl Harbor jako válečný velkofilm film už natočil režisér Michael Bay v roce 2001, zatímco Doolittlův nálet na japonská města ze dne 18 dubna 1942 na svůj velkofilm teprve čeká. Midway 2019 se více věnuje jednotlivým pilotům a záběry náletů na japonské letadlové lodě jsou oslňující, stejně jako to, co vše se dá dnes díky digitalizaci filmu nabídnou. Emmerich nešetřil a film tím dostal očekávané grády. Na výběry herců budou rozdílné názory: Woody Harrelson nezklamal, Dennis Quaid nadchnul a přepracovaně uplakaný Patrick Wilson nudil. Mandy Moore zvedne pánskou společnost ze židlí a postava Wadeho McCluskyho (budoucího amerického kontraadmirála) v podání Luka Evanse moc sympatií na plátně nevyvolá. Pochválit Emmericha a jeho tým musíme za tom, že připomněl krutost tehdejších Japonců popravami válečných zajatců či vražděním čínského civilního obyvatelstva. Na to si film z roku 1976 netroufl. Midway 2019 divák nepochybně ocení, kdo viděl i první verzi bude k Midway 2019 kritičtější. Jenomže natočit dva stejné filmy nelze a 55 let od prvního filmu jde už dost dlouhá doba na to, aby se heroická a důležitá bitva z Pacifiku natočila znovu. Pro jinou generaci diváků, kteří milují strhující rychlost i jednoduchá vysvětlení. Tady se Emmerich až možná příliš podbídl.