Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (3 092)

plakát

Joker (2019) 

„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nemohla požádat doktora, aby mi přidal prášky.“ - „Arthure, berete sedm druhů léků. Musí vám nějak pomáhat!“ Tak tady se někdo krapet sekl…Nejdřív jsem se trochu obával, abych podvědomě neskončil u srovnání Phoenixova ztvárnění s jeho předchůdci (Ledger, Nicholson), ale k tomu nedošlo, tenhle film není klasická komiksová adaptace, navíc se zabývá hlavně tím, co vedlo k Arthurově „přeměně“. Jak jsem čekal, jedná se o nepřetržitou (a excelentní) Phoenixovu hereckou exhibici (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Studie jednoho osobnostního rozkladu člověka, v jehož případě se „tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo“, baví a strhává. Atmosféra Gothamu (v němž se vše obrací vzhůru nohama) měla také hodně do sebe (a sociální podtón sem perfektně sedne), takže za mě slabších 5*. „O mámu se s láskou starám.“ - „Musí tě mít moc ráda za to, co pro ni děláš.“ - „Je to tak. Vždycky mi říká, abych se usmíval a tvářil se vesele. Říká, že mým posláním je rozdávat radost a smích.“

plakát

Vlčí jáma (1957) 

„To všechno je závist. Ale nic jim to není platné. Robert mě má rád! Časem sama poznáš, jak mě má rád.“ A tohle prohlášení zanechalo v Janě větší stopu, než by se na první moment mohlo zdát…Vlčí jáma se může jevit jako klasický milostný trojúhelník v dobových kostýmech. Ale to by nesměly hrát ženské postavy Jiřina Šejbalová a Jana Brejchová. Ať už jde o majetnickou, sebestřednou, zlou, zapšklou, pomlouvačnou a panovačnou tetičku Kláru či mladou, naivní, obětavou a ostýchavou svěřenku Janu, obě herečky jsou ve svých rolích naprosto přesné (a je docela jedno, že mladičká „Brejška“ toho nejvíce uhraje svýma očima). Miroslav Doležal se naopak příliš projevit nemohl už z podstaty své role, jeho „podpantoflák“ a „tajtrlíček“ Bob je parodií na muže vysokého postavení. A zatímco ve skutečnosti nejistá tetička zažívá totální rozpad osobnosti, Janu čeká prozření. Její závěrečný čin se může zdát překvapivý, ale pozornější divák si všimne jasných indicií. I díky konci dávám solidní 4*. „Co ty víš?! Ty jsi všechno, co mohlo být…a nikdy nebude.“

plakát

Hlavní nádraží (1998) 

„Tak co, chutnalo ti?“ - „Zdá se mi, že mám pěkně náročný hosty.“ - „To ne, Doro. Jen jeho máma prostě vařila líp.“ - „Ne. Ona nevařila vůbec.“ Isadora má psychicky náročnou práci, zapisovat diktované dopisy všemožných obsahů se může zdát být zajímavé, ale občas trochu vysilující. A největší vzrušení je, když s kamarádkou vybírá ty, které vůbec pošle. Jenže pak jí zkříží cestu malý sirotek…Líbilo se mi, jak vůči sobě obě postavy chovaly počáteční nevraživost a teprve postupně, velmi pomalu k sobě začaly nacházet cestu, a to ještě s pořádným jiskřením a konflikty. Zároveň se tu nic nezkrášluje, ani 1 z nich se rozhodně nechová dokonale, což ovlivňuje i strach a zlost. Příběh není zrovna moc veselý, to však nijak nesnižuje jeho poutavost a zároveň také výpovědní hodnotu o chabé sociální úrovni Brazílie, jak divák pozná během cesty, ale vlastně ani nemusí jít nikam daleko, už to úvodní přelidněné nádraží (plné „postradatelných“ chudáků) je hodně vypovídající. Emocionálně mě film nezasáhl tak, abych mu přiklepl plný počet, ale ty 4* mu rád dám.

plakát

Komisařka (1967) 

„Když lidem seberete báchorky, jak jim pak řeknete, pro co se má žít?“ - „Lidé báchorky nepotřebují. Lidé potřebují pravdu, za kterou nebudou váhat umřít!“ - „Umřít? A kdy budou žít?“ Aneb je těžší tlačit dítě při porodu či zapadlé dělo z písku? Komisařka, přesvědčená komunistka, nekompromisní, nepostradatelná žena je „v tom“ a ani trochu nemá radost. Nepomáhá ani fakt, že chudá židovská rodina, které je nařízeno, aby ji u sebe nechala, se k ní zprvu nechová zrovna nejvřeleji. Může se ale vše změnit k lepšímu? Není se moc čemu divit, že tenhle sovětský film skončil v trezoru. Ačkoliv být v kůži cenzorů, víc než líčení Židů, by mi asi vadilo „nepříliš“ hrdinské zobrazování revoluce a vůbec soudruhů/rudoarmějců. Tak či onak jde o dost depresivní (zejména taková vize budoucnosti Židů), nepříjemný a místy opravdu působivý film (mě osobně nejvíc mrazilo při dětských „hrách“). Napomáhá tomu i výborná práce se zvukem a střihem. A přesto se tu najde i trocha lidskosti a naděje. Jenže revoluce zuří dál a žádá si oběti…za mě solidní 4*.

plakát

Roztříštění (2019) 

„Rayi, jestli myslíte, že ten pes potvrzuje to, čemu věříte, tak se mýlíte.“ - „Nebo se mýlíte vy.“ Tak kdo se tu plete? Jde o iluzi lidské mysli či je v tom něco trochu jiného? Nevím, zda to s těmi sedativy a adrenalinem není z lékařského hlediska úplná hovadina, ale budiž, v podstatě jde o detail. Co je podstatnější, že film odkryje karty až zbytečně brzy. Pointa se tak dá odhadnout zkrátka příliš snadno. Oceňuju, že je tu stále jakási snaha diváka zviklat, nabízet mu vodítka, která ho dostanou na scestí, stejně tak kvituju solidní atmosféru, zneklidňující pocit, který film vyvolává…aby to však opravdu vyvolalo kýžený efekt, musel by být jiný konec. A nepřidá také fakt, že se film nemůže plně spolehnout na herce, zejména hlavní představitel Sam Worthington mě spíš zklamal. Tvůrce Brad Anderson není žádné režisérské ořezávátko a 4 mnou viděné předchozí žánrové snímky od něho jasně ukazují, že dokáže natočit nadprůměrný thriller, ale Roztříštění je pro mě osobně zatím jeho nejslabší film, který nemůžu ohodnotit výše než lepším průměrem.

plakát

7 zabitých (1965) 

„Já stejně si myslim, že lidi jsou spíš príma než mrchy.“ - „To musíš bejt dost často zklamaná, ne?“ - „Ani ne. Já, jak mám pocit, že se někdo mění v mrchu, tak honem se zdejchnu.“ Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Zvláštní, ale zajímavý film. Chytl mě především kvůli Jence, jejíž povaha a přístup k životu mě dráždily i bavily stejnou měrou. Stejně jako její specifická mluva, ostatně vůbec se dialogy opravdu povedly (a jejich prostřednictvím dojde i na něco k zamyšlení). A přestože jde spíš o film hořký, vážný jsem u něj nezůstal, bavilo mě např. Němcovo ucho s „průsšvihem“, a za komediální vrchol považuju perfektní pasáž s Bláhovým Otakarem Krátkým. Místy jsem sice Jenčino chování moc nepobíral (stejně jako kameramanovu libůstku v dlouhých záběrech na neoholené ženské nohy, ehm), ale nebylo to na úkor celkové záživnosti. Konec je pak poměrně dost mrazivý, avšak i symbolický zároveň. Za mě solidní 4*. „Proč jí to neřekneš?“ - „Ze zásady. Já buď vůbec nemůžu lhát, nebo musím pořád, jak si kdo vybere.“

plakát

1945 (2017) 

„Ty mě nemáš moc ráda, že?“ - „Já svého syna miluji.“ - „Taky ho budu milovat.“ - „Miluješ jen ten krám.“ A ani s tou láskou ke krámu to nebylo tak vážné…Zatímco Američané shazují atomovky na Japonsko, na druhé straně světa v Maďarsku se lidé pomalu vzpamatovávají z války, v jedné vesničce se dokonce chystá svatba. Jenže ono nestačí, že je ve vísce cítit napětí kvůli přítomnosti Rusů, teď ještě přijíždí 2 cizí Židé s neznámými úmysly, a ti jsou tu ještě méně vítaní, než sovětští „osvoboditelé“…Vystavění příběhu se mi líbilo. Nejde o nic převratného, prostě jen vše funguje tak, jak má. Příjezd cizinců se totiž rovná výbuchu nálože ekrazitu, a černé svědomí místních spustí řetězec událostí. A pak přichází na řadu to nejlepší na filmu, jeho atmosféra. Parné léto jde ze snímku krásně cítit (barva by tomu možná i přidala, ale černobílý obraz se sem hodí), a když se k němu přidá ještě dusno, strach a ticho před bouří, není se co divit, že všem začnou téct nervy. Závěrečná pointa pak vyvolá tu správnou katarzi. Za mě poctivé 4* směr Maďarsko.

plakát

Lovci (1996) 

„Eriku, poslouchej mě. Nemáme tu závažný zločiny, na jaký byls zvyklej ze Stockholmu. Musíme tu mít dobrý vztahy s lidma a pracovat s nima.“ Ale vysvětlujte to tvrdohlavému poctivci, který se navíc do problémů řítí po hlavě…Erik se vrací z hlavního města do rodné hroudy skrz pohřeb otce. Rozhodne se v tomhle vidlákově zůstat a nastoupit do řad místní police. Divák si je však velmi rychle vědom, že společnost, do které se dostal, není zrovna plná raketových inženýrů. A počáteční vřelé úsměvy spolu s poplácáváním po zádech se mohou hodně rychle změnit, zvlášť, když se začne strkat nos do věcí, které byly dosud velkoryse tolerovány a přehlíženy. Čím víc Erik kope do vosího hnízda, tím víc je divák nervóznější. Prakticky všichni mu hází klacky pod nohy, přitvrzuje se a atmosféra houstne. Divákova zúčastněnost se navíc posiluje čím dál větším odporem vůči vidlákům, jakože těch 5 slizounů bylo naprosto přesných. Z konce se sice dle mého dalo vyždímat trochu víc, ale jinak spokojenost a solidní 4* navrch.

plakát

Drahokam (2019) 

Tak teď zpětně jsem rád, že mi bratři režiséři zkřížili cestu už předchozím snímkem Dobrý časy. Tušil jsem tedy, co můžu čekat, a z velké části to i dostal. Podobně jako v Dobrých časech tu nechybí solidní tempo (i navzdory úvodu s Etiopií, která vyvolala trochu obavy, ale ty brzy odezněly), napětí či adrenalin. Dokonce i ústřední představitelé mají společné to, že ať už tam Pattinsona či tady Sandlera vůbec nevyhledávám, oba mě nakonec mile překvapili. Zde je hlavní hrdina také pořád pod tlakem, ale za situaci si může z podstatně větší části sám. Rád se předvádí, příliš rozumu nepobral (za to naivity spoustu), a tak se pořád vrhá do dalších průserů. A tím, že někomu stále lže a něco slibuje, si komplikuje život ještě víc. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Dále film klade důraz na nervózní postavy, vyhrocené dialogy a soundtrack, který velkou měrou dotváří atmosféru. Konec mě možná až tolik nepřekvapil, ale to mu neubírá na kvalitě. Od bratrského dua bych se na něco dalšího rád podíval i v budoucnu, Drahokam bude za slušné 4*.

plakát

V pasti (2016) (seriál) 

„Chtějí slyšet pravdu.“ - „Dobře. Máme 4 těla...vlastně 3, protože jedno jsme ztratili. Jsme vydáni na milost počasí a máme málo lidí. Naše vybavení je staré, škoda mluvit. I auto jsem si musel půjčit. Toto chtějí slyšet?“ Zapadákov, kde musí policie řešit tak maximálně zakázané parkování, by si nejspíš dál žil klidně, kdyby se nenašlo tělo…Trapped je výtečná severská kriminálka s perfektní zasněženou, ledovou, temnou, dusnou atmosférou, krásnou, ale drsnou islandskou přírodou (vládne nekonečná vánice) a nabručeným medvědem jakožto hlavním detektivem. Na konci 1. série sice mají jisté postavy víc štěstí než rozumu, ale pořád jde o kvalitní zakončení. Druhá řada je už „jen“ slušnou kriminálkou. Původní atmosféra se (i díky ztrátě izolace) z větší části vytratila, Andri působí spíš jako hodný medvídek, jeho dcera je ještě tupější než dřív (ano, jde to) a soustředěný vrah má najednou ke konci jeden zkrat za druhým…Po výborné 1. sérii bych s „pětkou“ neváhal, ale s přihlédnutím k 2. řadě už to bohužel nejde, celkově tedy „pouze“ solidní 4*.