Sarkastic

Fair Play je nadprůměrný sportovní film se silným příběhem, který se může plně spolehnout na ústřední téma, tedy dilema v různých podobách (brát? riskovat? překládat? podepsat? emigrovat?) a také herectví především představitelek matky a dcery (docela by mě zajímalo, jestli se mi někdy podaří uslyšet Bárdos nepředabovanou…snad jednou). Na druhou stranu, otázka viny a svědomí je právě ženským hrdinkám docela ulehčována. A další postavy působí zas poněkud jednoduše, v určitých případech skoro až černobíle (včetně Barešovy svině…jenže on je umí hrát s takovým přehledem, že mu to člověk stejně „žere“). I některé dialogy vyznívají lehce naivně, klišoidně. Nicméně, kladné dojmy z filmu převládají, a přestože by tam těch běžeckých scén mohlo být víc, kvituju, že se i v našich končinách někdo pokouší natočit kvalitní sportovní drama, a režisérce za něj posílám slabší 4*.

„Lidé jsou někdy hodně…divní.“ Trauma, posedlost, touha po nadvládě, pedofilie…kolem všech těchto „milých“ věcí se točí toto španělské drama s prvky thrilleru (rozhodně však nejde o horor a nejblíže mu je jediná lekačka na celý film). Co se týče mysteriózna, navzdory časté tmě/přítmí ho tam překvapivě moc není a navíc od 50. minuty jsou už na stole vyloženy definitivně všechny karty a divák „pouze” sleduje jakousi rekonstrukci (nutno přiznat, že docela působivou), která mu má zprostředkovat čemu byl Angelo a jeho vrstevníci vystavováni (ne že bych s hlavní postavou či snad jakoukoliv jinou nějak cítil nebo sympatizoval). A když už jsme u toho zobrazování vzpomínek, scény s dětmi by nesměly být tak „necitlivě“ sestříhané, aby se dostavil opravdu drtivý emoční efekt, jakože ten potenciál tu rozhodně byl (i když pak by s tím asi měly cenzura a slabší povahy problém…ale někomu, co tak čtu, to stačilo i takhle). Po všech těch rekonstrukcích pak navíc přijde závěrečná pasáž, která je hrozně naivní (až samoúčelná) a celkový dojem ještě víc sráží (v mém případě na ne zrovna čistý průměr). A možná je ještě brzo na to vynášet soudy, ale po 4 režisérových snímcích se pro mě Villaronga začíná stávat tvůrcem jediného (více podařeného) filmu, a to Tmavého chleba.

Zkouška pilota Pirxe má 2 zcela rozdílné poloviny. V té první se intrikuje, uniká smrti (celá „automobilová“ pasáž působí však velmi podivně), přemlouvá, „nenápadně“ rýpá do Západu (mekáč, až směšně zkažené prostředí tanečního klubu) a nebýt už pozvolného seznamování s posádkou, byla by to docela nuda. Druhá polovina je už však jiné kafe. Přepne se do vesmírného režimu, přesto sci-fi žánr zde tak úplně nedominuje (rozhodně však po technické stránce obstojí se ctí i na dnešní poměry; tedy krom té kapku úsměvnější zvukové složky). Rozehrává se totiž drama s prvky thrilleru, které má parádně tajemnou atmosféru, hodně napětí a divák dostává stejný úkol jako hlavní hrdina, tedy pozorovat zbytek posádky, poslouchat jejich výpovědi a sám tipovat, kdo je člověk/robot a jaké má úmysly (a přiznám se, že tohle vyslýchání bych snesl i podstatně déle, jak mě bavilo). Pasáž u soudu už tak napínavá není (spíš naopak), ale pro diváka je připraveno na závěr ještě jedno osvěžující dilema, které mu pravděpodobně vydrží i po zhlédnutí snímku. Za mě osobně to budou slabší 4*.

„Ten dopisní papír budete platit hned nebo až při odjezdu?“ S Krásnem mám 1 základní problém. Po drtivou většinu filmu jsem se nedokázal naladit na jeho černý humor (často trapný, drhnoucí, těžkopádný, předvídatelný, rozpačitý). Tušil jsem, kde a čemu se mám asi smát, ovšem smích prostě nepřicházel. Podařilo se mi zaznamenat snad 3 vtipné hlášky (2 z toho z úst Matáskova kamenného ksichtu, suverénně nejvtipnější postavy filmu…no v podstatě skoro jediné vtipné), sem tam náznak zábavnější situace (banální kuřácká konverzace, policejní výslech, přehrávání skladeb na pohřeb). Krom recepčního byli ještě na hraně zábavnosti funebráci a Suchánkův policajt, zbytek byl více či méně trapný/nevtipný (nejvíc mě zklamal Ondřej Malý, od kterého jsem si hodně sliboval; nevyužití Kačer s Divíškovou zas bohužel jen zaplnili kolonky v hereckém obsazení veteránů). Krásno má i vážně scény, ještě ty nefungují, poněvadž je podrývají právě ty, které se snaží diváka rozesmát (a jak už jsem naznačil, většinou to u té snahy také jenom zůstává). A co se týče té krimi složky, pořádně se dostane ke slovu až ke konci a…působí natolik groteskně a rozpačitě, že člověk neví, jestli se má uchechnout nad tou bizarností nebo se pod tíhou trapnosti raději dívat do stropu. Podtrženo a sečteno, za těch pár zábavnějších postav a sem tam něco vtipnějšího dávám 2*. „Nezaseknul se vám kolega třeba?“ – „Jo tak to nevím, to nevím. Ale co vím určitě (plesk!)…že tady nejseš v Praze, víš? Tak se chovej slušně.“

Film má zpočátku náběh na hodně solidní drama. A celá „dětská“ linka je velmi působivá. Ovšem po přenesení děje do dospělosti začne snímek pozvolna upadat. Krom „uvítací“ smrti se pak až na pár výjimečných momentů žádné další důležité událostí nedějí (čemuž odpovídá už první „velký“ konflikt, který končí skopanou kočkou a tetováním…ehm). Život v léčebně plyne dál, někdo občas uteče nebo se pohádá, sem tam se vrací hodně dramatický hudební motiv, který nasvědčuje, že „teď něco přijde!“, avšak…nic zvláštního/fatálního stále nepřichází (a přiznám se, že mě tohle nezvládnuté užívání hudby začalo postupně dráždit). Jistě ale ne tolik, jako ústřední mužská dvojice složená z fanatického pánbíčkáře a nevyrovnaného grázlíka, kteří mě brzo začali nanejvýš štvát. A na konci sice došlo jakéhosi „naplnění osudů“, ovšem poněkud rozpačitého (i když jsem se obával, že se vše zvrtne v podstatně větší grotesku, na což naštěstí nedošlo…ale moc tedy nechybělo). Nicméně, potenciál snímku zůstal nenaplněn, a ode mě si Moře proto vysloužilo pouze průměr.

Vzhledem k následnému obsahu filmu je úvodní prohlášení buď strašně naivní a hloupé, nebo ironické (a já osobně sázím na první možnost). Tak či tak, Q je velmi špatný film. Začátek je ještě trochu slibný, asi na 2 místech jsem se dokonce zasmál, ale pak mě postupně začaly čím dál víc iritovat postavy (nejvíc na-přes-držku byla neustále kurvící se a provokující Cécile), koncentrace samoúčelných sexuálních scén se zvyšovala (a s tím i jejich směšnost), a to až do té míry, že se film zvrhl na mix porna a nekvalitní telenovely říznuté klišoidním romanťákem (perfektně to spojuje scéna s „traumatizovanou“ ženou, která těsně před dosažením orgasmu začne brečet…a slzy roní bohužel nejen ona). Tvůrci se to ještě snaží nějakým způsobem „opepřit“ (nebo zachránit?) troškou krimi (tlusťoch Maurice), sociálním přesahem (neustále se mluví o tom, že není práce), rodinnými problémy (přísní rodiče Alice) a traumatem (otcův popel); nic z toho ovšem příliš nedokáže změnit/zlepšit „kvality“ filmu. A závěr je už skoro nekoukatelný. Za těch pár světlejších míst dávám ještě hodně milosrdné 2*. „To je Cécilin...teda... to je jedno. Vyřiďte jí, že jsem vzal jejího tátu domů.“

Po Cashbacku a Střepech v hlavě bych od Ellise nečekal takhle působivé syrové filipínské drama (a na jeho další film jsem hodně zvědavý). Představil nám v něm poutavý příběh, jehož ústředním hrdinům, tedy zoufalé rodině, naprosto fandíte a doufáte, že konečně jednou dosáhnou svého štěstí. Jenže každé nadechnutí potápějícího se dává nešťastníkovi jenom malou naději, že se mu ještě podaří vynořit, znovu nasát vzduch se a dosáhnout pevného bodu. Tím spíš, když se mu ještě někdo soustavně snaží držet hlavu pod vodou. Také ne všichni vyplavou… a pak přichází ta za známá pravda o zoufalých lidech. Metro Manila mě docela dost emocionálně zasáhlo a já za tuhle silnou sociální sondu Ellisovi děkuju plným počtem. „Pravdou je, že výhra je nereálná. Ale naděje na výhru…tu naději lidé potřebují.“

Silný a dojemný příběh o poslání, touze pomoci, víře a lásce. A co se týče nepřijetí toho, kdo se odlišuje a vyčnívá, také zároveň kritický…tím spíš, když je obžaloba mířena do společenství jeptišek, tedy žen, které by, dle většinového očekávání, měly přijmout každého. Vadily mi trochu 2 věci: a) přišlo mi divné, že by ženě v té době (pravděpodobně někdy mezi světovými válkami) jen tak prodali zbraň b) měj jsem osobní problém s tím, že mi klášterní život nepřišel tak přísný v porovnání s tím, který mi byl představen např. v Příběhu jeptišky (možná, že kdybych zmiňovaný film nezhlédl, viděl bych to jinak, nevím). Na druhou stranu sesterská korekce pro mě byla něčím novým. Až na ty 2 (přiznávám, čistě subjektivní) výtky jde však o velmi kvalitní počin, tím spíš, že jde o Bressonův celovečerní debut, a v mých očích si zaslouží silné 4*.

Už úvodní energií sálající titulky mě navnadily. A to sem tam vtipné, místy vážnější, ale převážně úsměvné protloukání se životem mladé ženy jménem Juani, jež se touží stát herečkou a opustit život, se kterým není spokojená, jsem si docela dost užíval. Jenže plnění snů je jedna věc, realita druhá…Dokonale pasující hudba přesně se trefující do atmosféry filmu, scéna se ženskými závody, svižné tempo a živelné herectví hlavní představitelky mi tuto zábavnou podívanou zpříjemnily natolik, že jsem při sledování ani moc nevnímal fakt, že po příběhové stránce nejde rozhodně o nic originálního, možná spíš naopak. Nicméně, slabší 4* filmu s radostí přiklepnu. „Žádnýmu týpkovi jsem nedala dřív jak po třetím měsíci. Nejsem žádná coura, to víš ne? S Jonahem to bylo něco jinýho, protože to je Jonah, ale stejně čekal ...dva týdny.“

Inspirace či podobnost s Carmen čistě náhodná. Tak jsme si s panem Godardem (zase) nepotykali. Křestní jméno Carmen je roztodivným a dost nevyrovnaným slepencem mnoha žánrů, který si režisér možná natočil pro radost, ale mě, jako diváka, po většinu času nudil. Přitom začátek s Godardem hrajícího sám sebe mě ještě zaujal (vlastně skoro všechny scény s ním, ve kterých zhodnocuje, ironizuje, demýtizuje: „Mám to zapsat?“), ale pak přišlo na řadu přepadení, u kterého jsem už začal pochybovat o tom, jestli to režisér myslí vážně, nebo to má být nejistý pokus o grotesku či parodii, pokračovalo to čistou absurditou na záchodě (která mě až rozesmála), ale vše, co potom následovalo, bylo jedno velké „wtf?“, a to ať už šlo o scény/pasáže zatčení, soudu, sprchy nebo jednoduše každá s milenci. Všechny ve mně vyvolaly nepřerušovanou apatii a nudu. Jejich pointa (s výjimkou objímání televize), herectví protagonistů a dialogy mě absolutně míjely, jakoby všichni byli sjetí, v těch chvílích na mě film působil hrozně hystericky a anarchisticky. A ani dominantní Beethovenova hudba (bohužel neustále kažená dementními promluvami nesoustředěné Claire), stejně jako nápadité hrátky se zvukem mě už tak z nezájmu příliš nevytrhly. Za ně a postavu Godarda dávám 2*. „Nezeptáš se mě, proč jsem tady?“ –„ Jasně. To nám alespoň zajistí dialog.“