Sarkastic

„Mikey, existuje optimismus...a stupidita. A jsou si velmi blízko.“ Po těch 5 filmech, které jsem od režiséra viděl, se mi na jazyk okamžitě kradou slova „typický Solondz“. Tedy, to platí spíše pro druhou část filmu, poněvadž úvodní „Fiction“, krom dvojího velmi trefného hodnocení esejů, vlastně nic víc nenabídla. Za to „Non-fiction“ už se vezla na vlně Solondzových oblíbených témat a humoru (avšak i vážnějších chvilek) podstatně přibylo. Trochu mi vadila lehká vykrádačka Americké krásy (nebo snad odkaz?), ale i tohle zaváhání vynahradil do-vlastních-řad-střílející konec v podobě až mrazivého satirického pohlavku (a jízlivou definici dokumentaristiky režisér postihl už při prvním setkání Tobyho a Scoobyho: „Jste úchyl? – „Ne. Já jsem vlastně dokumentarista.“). Za mě to budou slabší 4*. „Tlak na to, abyste se dostali na univerzitu, je neuvěřitelný. Víte, nedávno dělali takovou studii na mládeži v Bosně během bombardování a zjistili, že stres, který tam mladí zažívali, byl menší než ten, který zažívají studenti amerických středních škol, když se snaží dostat na univerzitu.“

Zvláštní, přesto překvapivě docela fungující směs komedie, dramatu, krimi (s prvky thrilleru) a erotického filmu. Prvních 20 minut je to skoro čistě sranda (nebo min. snaha o ni), ale postupně začne ubývat humoru a nastupovat napětí. A atmosféra při rozhovorech Michela, Francka a inspektora zase pomalu ale jistě houstne. Škoda jen, že se nepodařilo u žádného z výše zmíněného žánrů jít opravdu do hloubky a vytřískat z nich maximum (a co se týče zobrazování sexu; divák sleduje spíš nahé herce, než vyloženě erotické scény, a když už ano, těch detailů není ukázáno zase tolik…ale jak tak čtu zdejší komentáře, na někoho jich bylo asi až moc). Hodnocení je tak někde mezi 3/4*, když však zohledním sice zlověstný, ale nepříliš uspokojivý konec+úvodní scénu s botami (možná detail, pro mě však rušivý), přikloním se přecejenom k nižší variantě. „Copak to nebyla nehoda?“ – „To nevíme. Rozhodně to ale nebyl sumec.“

Na rozdíl od jiných 3 mnou zhlédnutých režisérčiných snímků jsem měl právě zde největší pocit, že se neorientuju ve zkoumané problematice (především tedy politické scéně na Slovensku). Což se projevovalo i tím, že když se na předvolebních akcích mluvilo o různých stranách a jejich "hodnotách", já si nedokázal představit, jak moc ironicky to vyznívá. Na druhou stranu, na (odporné) překládání do znakové řeči, stejně jako (sebeparodické) Sladké mámení mi znalosti zdejších poměrů potřeba nebyly. Tak či tak, mám s dokumentem několik problémů. Jedním z nich je „nestrannost“; krom „Fico nekomentuje“ se mi nepodařilo zaznamenat nějaký větší prostor pro vyjádření obviněných (vlastně i ono profláknuté „no coment“ na kameru bych považoval za možnost odpovědi). Jako druhý problém vidím roztříštěnost, nekonzistentnost dokumentu. A za třetí z nich bych považoval neujasnění si hlavního tématu; kauzou a SMEREM se film (kromě animovaných částí) vlastně ani moc nezabývá, já osobně se skoro nic nedozvěděl. Na paškál si místo toho bere demonstranty. A já oceňuju, že jsem měl možnost pochopit, proč aktivisté naprosto selhali, ale nepotřeboval bych k tomu tolik debat, jejichž témata se stále jen opakovala. To jsem právě doufal, že se dozvím více o Ficovi, případu Gorila (k čemuž ostatně jasně odkazuje i název dokumentu). A osobně bych film střihl už při zpomalovačce s kolou jakožto exemplárním výsměchem (už jsem nepotřeboval to politováníhodné vystoupení v ČR). Ve výsledku mám tedy rozporuplné dojmy, a proto i hodnocení uzavírám na pouze lepším průměru.

Dům jako jakýsi zakletý středobod všeho. A kolem něho despotický otec, vzdorující dcera a jeden ubíjející rodinný svár. Dům je silné drama, plné nevyřčených emocí a křivd, ale na druhou stranu má sem tam i nějaký ten odlehčující moment. Krom vesnického prostředí, které příběhu poskytuje vhodné ukotvení, se může spolehnout především na výborné herecké výkony. Přičemž hlavně ten Krobotův byl prostě skvostný (a je mi líto jeho neproměněné nominace na Českého lva; nic proti Javorskému, ale to, co předvedl v Poupatech, se s tímto prostě nedá srovnat). Smířlivý konec se možná až tak moc nehodí ke zbytku příběhu, ale jestli mi na tomto filmu něco vadí, tak je to (přirozenost narušující) předabování, které považuju za velkou škodu (a hloupost, jak vidno z absurdních závěrečných titulků). Celkově silné 4*. „Počkej 70 euro, zbláznila ses? Tolik peněz chceš dát za tuhle botu?“ – „Za dvě.“

„Minulý rok naše skvělá dcera Nainika utekla a... dokonce ani neměla nohy. Chtěla se vrátit do svého rodného města v Indii. Ubohé dítě. Nedostala se ani do města India v Tennessee.“ Nevím, jestli se mi zpočátku jenom nepodařilo naladit na humor snímku (nepopírám), nicméně krom trochu směšné absurdity mi film přišel po určitou dobu především hodně smutný. Změnilo se to až s nástupem Sluníčkové mámy a spol., kdy se do plachet Solondzovy bárky opřel svěží vítr v podobě velmi jízlivého, ale zároveň docela dost zábavného cynismu, který filmu pomohl i přes drobná zakolísání doplout až do zdárného, v mých očích parádního závěru (konkrétně úplně poslední záběr dokázal opravdu uhodit hřebíček na hlavičku). Nápad s měněním představitelek hlavní hrdinky byl zajímavý (v duchu moudra: „Lidi vždycky skončí tak, jak začali. Nikdo se nikdy nezmění. Myslí si, že ano, ale nezmění se.“), hlavně jsem ale oceňoval užití hudby (které se pak podařilo režisérovi v jeho pozdějším snímku Černý kůň dovést takřka k dokonalosti). A tričko „Look. He likes you.“ si asi budu muset sehnat. Škoda té občasné nevyrovnanosti a střetů vážných chvilek s těmi cynickými, místy to dřelo. Za mě slušné 4*. „Ježíši, Pane. Postarej se o nenarozené děti. Zajisti, aby byly v nebi šťastné. Včetně těch, které nebyly v pytlících. Včetně těch, které byly uškrceny, zadušeny, utopeny nebo spáleny. Včetně těch, které byly vytaženy po částech, byla jim useknuta hlava, vypíchnuty oči. Včetně těch, které neměly prsty, uši a nosy, byly bez mozku nebo bez srdce. Amen.“

Navždy vyděděný, izolovaný, nenáviděný, poznamenaný, ocejchovaný a odsouzený. S takovými přívlastky musí dále žít Aaron, jediný přeživší tragédie, který je pro ostatní pouze solí do jejich stále otevřených ran, někým, koho by raději pohřbili spolu se zesnulými. A tato cizí, nepřátelská atmosféra společně s pocitem viny a hlubokou ztrátou milovaného bratra si začne postupně vybírat daň na hrdinově psychice (k tomu se navíc ještě přidají dozvuky minulosti, která zdaleka nebyla tak ideální, jak se zpočátku zdála být). Za ty v nebezpečí je velmi silné drama (směrem ke konci až s prvky psychologického thrilleru), které v divákovi nechá probublávat širokou škálu emocí, a i přes stále zhoršující se Aaronův duševní stav a z něho vyplývající excesy (na pozadí propadnutí maximálně příznačné legendě) dokáže v publiku vyvolat souznící empatii. Na filmu mi, krom poněkud divných závěrečných promluv Jane a Aarona, vadila vlastně jenom jistá (pře)stylizovanost, která mu ubírala na syrovosti a přirozenosti, završená fantazijním koncem (ať už šlo jen o plnění si umělečtějších ambicí či snahu zapůsobit na diváka ještě víc, minulo se to účinkem). Proto celkově „pouze“ silné 4*.

Občas i humorné, ale především pořádně hořké. Zcela nezidealizovaný pohled na dětství outsiderky, která musí snášet ústrky naprosto ze všech stran (tedy s výjimkou jediného kamaráda). A místy lze sledovat až čistý cynismus (scéna doprovázená Labutím jezerem mě skoro dohnala k slzám…od smíchu, samozřejmě). Za mě slabší 4*, Solondz se mi znovu dokázal svým stylem docela dobře trefit do vkusu.

(Předznamenávám, že s dalšími díly jsem neměl tu „čest“…naštěstí) Útok slepých mrtvol je neuvěřitelně špatný film. Ovšem ne tím vtipným způsobem, kdy se člověk baví, jak je to hloupé. Zasmál jsem se tak na 2-3 místech, zbytek snímku jsem bez nadsázky protrpěl. V tomto typu filmů lze asi jen těžko hledat logiku, ale stejně si myslím, že upravovat ji zcela podle svých potřeb, není v pořádku. Třeba taková „pohyblivost“ templářů, která mě iritovala asi ze všeho nejvíc. Po většinu filmu cválají (prý: „Znělo to jako hrom!“, checht) tak pomalu, že byste jim ujeli i na koloběžce a pak ve vytipovaných chvílích najednou zrychlí. Stejně tak v „pěší“ verzi, kdy chodí tak rychle, že by jim utekla i stařenka o hůlce, jejich pohyby jsou pomalé, nemotorné, a pak zničehonic přijde zrychlení a série mordů, znovu tak, jak se to zrovna tvůrcům hodí. Podobně jsou na tom i se zranitelností, kdy sesadit je z koně tyčemi či vidlemi je nemožné, ale rána pěstí je srazí spolehlivě. Tuhle „nejednotnost“, která zavání čirým amatérismem a neschopností, si měl před natáčením režisér ujasnit. A co se týče triků a masek, člověk neví, jestli se má smát nebo brečet, jak jsou ubohé. Podobným přívlastkem se dají ocenit i herecké výkony (výsostně nesympatických představitelů). Co mě však překvapilo, film si dokonce dovoluje kritizovat společnost, církev (i když u té to není zcela jednoznačné; jde sice o templáře, na druhou stranu právě kostel se stane nedobytným útočištěm, před kterým agresoři stojí jako v mrákotách neschopni ničeho) a vládní pohlaváry (zastoupené zesměšněným komisařem a postupně čím dál víc démonizovaným starostou, jehož pohár přeteče, když pošle nevinnou holčičku jako návnadu, aby se sám proplížil k autu). A věřte nebo ne, tato kritika je to jediné alespoň trochu pozitivní, co může film nabídnout. Ale rád bych se ještě vrátil k holčičce. Tak nesympatického a otravného spratka jsem už dlouho neviděl (ať už herectvím jeho představitelky či tím dementním cinkáním ohlašujícím „dětské téma“). A nepřidává tomu ani fakt, že ji hodní strejdové templáři ušetří (proč? a za co?) a podobnou kaňku vrhá i na scénu plížení, jedinou pasáž, která má alespoň nějaký potenciál opravdového hororového napětí (silně evokující Ptáky), je totiž těžké přát „hrdinům“ únik, když si zoufale přejete, aby hlavně toho malého „ čerstvě adoptovaného“ parchanta rozčtvrtili a cinkali mu přitom rolničkami (možná bych měl být filmu vděčný za to, že ve mně vzbuzuje sadistické fantazie, nevím). Závěrečnou supertrapnou „padací“ scénu a vůbec celý konec snad ani radši komentovat nebudu. Za ten satirický pokus dávám ještě 1*, jinak mi ale už dlouho žádný film tolik nenadzvedl mandle jako tento (gratulace). „Nikdo tam není.“

Šnečí tempo, dlouhá stopáž, nekončící záběry a jejich pomalé poodkrývání. Kamera dále zabírá obličeje postav a sleduje v nich zrcadlící se emoce jenom, když se jí zachce (někdy výrazy nevidíme, jindy si je užíváme až moc). A aby té zlomyslnosti nebylo málo, jsou ještě sem tam divákovi odpírány informace („výslech“, chatrč). Přitom přesto všechno jsem se nestačil ani na chvíli nudit, užíval si hlavní téma morálky (svědomí), hypnotickou atmosféru (na které má lví podíl krásná akordeonová hudba) a herecké výkony. Zvláště ten Krobotův, kterému jeho role jako by byla napsána přímo na tělo (je v ní naprosto přesný). Jako zápor bych však viděl jednání postav, jejich motivacím jsem prostě nevěřil a nechápal je. Proto pouze silné 4*, jinak velká spokojenost (moje první setkání s Tarrem tak dopadlo nad očekávání dobře).

Sexuální kroniky jsou místy lehce úsměvné, sem tam působí dokonce i trochu přirozeně, ovšem většina sexuálních scén (a na ně se, jak už vidno z názvu, snímek zaměřuje) vyznívá příliš samoúčelně a jejich častý výskyt je až otravný. Nuda tak na sebe nenechá dlouho čekat a divák místo toho, aby si erotické pasáže užil, se po většinu filmu nemůže dočkat až ta či ona skončí a přijde nějaký dialog (oblečených lidí). A když si k tomu přidám ještě nehodící se hudbu (ze které jsem cítil naivní emocionální kalkul), hodnotím Sexuální kroniky pouhými 2*.