Sarkastic

„Jsou tam zkažení lidi.“ - „Mám kuráž. Zvládnu je.“ - „Jen říkám, že Londýn může být náročný. Na tvou mámu byl asi až příliš a ta neměla tvůj dar.“ - „Můj dar?“ - „Ona věci necítila, neviděla…tak jako ty. Mám strach, že toho na tebe bude moc.“ Jenže o tom, kolik toho na Eloise bude, babička nic neví, a mladé studentce se může vysněný Londýn v mžiku stát noční můrou…Filmu jasně dominuje režisérův styl. Wright stvořil vizuálně poměrně „vymazlenou“ podívanou, která má solidní fantazii a fungující retro atmosféru. Potud mám hlavně slova chvály. Jenže po stránce příběhu už to tak slavné není. Má to své světlé momenty, ale děj mnohdy pokulhává a místy vyloženě nestíhá. Film se v mém hledáčku objevil hlavně kvůli talentované Novozélanďance Thomasin, ale ta občas nemá co hrát, a její sympatická postava se místy mění v nepříliš zajímavou hysterku vláčenou svými představami. A nesměl by to být Wright, aby mě zas nezklamal konec…ale ne, tentokrát ho beru neutrálně. Přesto smíšené pocity zůstávají, dám ještě slabší 4*.

„Vraťte mi to, prosím.“ - „Musíme se postarat o oheň, zapalovač si nechám.“ - „Byl to dárek od táty k mým patnáctinám. Dal mi ho pro štěstí.“ - „Hodně štěstí, kapitáne. Až budeme odcházet, vrátím vám ho. Máte mé slovo…“ A slovo poručíka wehrmachtu má svou váhu. Anebo ne? Uvíznout v nehostinné, zasněžené, norské pustině bez zásob nevyvolává moc nadějí. Ale muset sdílet jediné místo, kde se dá nějak živořit, s nepřítelem, to už zní vražedně…Jak přežít s někým, s kým nejste schopni ani stolovat? Zápletka je jednoduchá, možná až prostinká na to, aby se kolem ní dal vystavět příběh o 90 minutách. Jenže tvůrcům se to podařilo. A přitom nemáte pocit nastavované kaše. Bavila mě atmosféra nedůvěry a napětí, kdy z jedné či druhé strany může přijít podraz. Stejně jako to pomalé navozování důvěry, respektu a postupně i přátelství. Jenže válka tam venku stále zuří a izolace nemůže trvat napořád…závěrečná pointa pak vyvolá požadované emoce. A já byl až na určité méně uvěřitelné detaily spokojen, takže za mě to budou solidní 4*.

„Přestaň se hrabat v debilních ubikacích. Sto eur za zásah.“ - „Někdo to musí dělat!“ - „Srovnej si to v hlavě. Špičkovej dealer či kapsář, žádnej rozdíl. Jasný? Chtějí, abychom plnili. Spolu s kvalitou.“ - „Kvalitou?“ - „Jo, kvalitou. A vyřizovali pouze stížnosti. S dealery jsou jen potíže…“ Marseille, malebný jih Francie a ideální místo pro život, chtělo by se říct. Ale zároveň i oblast, kde vládnou drogové gangy, které se policii vysmívají a jednotliví pěšáci s odznakem můžou tak akorát sklopit hlavu a chytat malé ryby. Každodenní marný boj proti lidskému odpadu ovšem člověka omrzí a udělat rozhodnutí, které může všem změnit život, je tak lákavé. Jenže nakonec vás ani nemusí dostat v ulicích, ale pěkně od kancelářského stolu…Krimi, které se nebojí pojmenovávat věci tak, jak jsou. Je plné (lidské) špíny, frustrace, slušně akce (samotný zátah je parádně napínavý a o postavy máte skutečně strach, protože situace se může kdykoliv nepěkně vyhrotit) a směrem ke konci i deziluze (neb hrdinům je potřeba se patřičně odměnit za jejich službu, že). Solidní 4*.

„Vím, že to, co jsem tehdy poprvé k Anně cítil, nebyla láska. Byla to taková podivná sounáležitost, a ještě podivnější touha pokusit se ji zachránit. Zachránit alespoň ji…“ Jak se smířit s vlastní vinou, svědomím, výčitkami, lítostí a chybou, kterou nelze vrátit zpět? S pouhým pomyšlením na to, že jste 2 rodičům nešťastnou náhodou vzali jejich dítě? Divák zdánlivě nevinnou, vlastně oboustrannou terapii a onu sounáležitost chápe, ale je mu jasné, že to jednou praskne. A pak nastane problém. Naladit se na hlavní postavy není těžké, do jisté míry se jim dá i porozumět. Problém ovšem je, že místy to nepůsobí zrovna uvěřitelně. A ten „hollywoodský nádech“ se projeví zejména k závěru, který je skoro až trapně jednoduchý a předvídatelný (opravdu produkce ze Skandinávie?). A ta pachuť mě nutí dát pouze lepší 3*. „Když poznáš pravdu, osvobodíš se. Nestojí to někde? Zní to tak jednoduše. Jako by něco někdy bylo tak jednoduché. Já i Anna jsme skrývali každý svou pravdu. Ta její byla o dítěti, které v ní rostlo. A moje lež zas rostla ve mně.“

„Nikdy jsem se necítila tak živá. Nepředstírala jsem, že je mi 24. Mně bylo 24.“ Nevinný úvod. Vytvoření falešného profilu, přidání si milencova kamaráda na Facebooku ve snaze dostat se blíž. A pak se subjekt zájmu změní. Osamělá Claire se poddá virtuálnímu vztahu s mladíčkem, přičemž se pevně drží falešné identity. Do té se vnořuje stále hlouběji a přebývá v ní častěji. A divák tuší, že to nemůže trvat věčně…Hra s lidskou důvěrou, city, sny a představami mě bavila. Přitom si Nebbou umně hraje i se samotným divákem a jeho očekáváním. A pak je tu hlavní hrdinka s její sobeckou manipulací, kterou ale divák lidsky chápe. A vše funguje i díky výtečné Binoche. Ta místy opravdu mládne (aby vzápětí výrazně zestárla). Jistě, s přispěním výborné práce maskérů a kostýmové sekce, ale stejně, vy jí to omlazení věříte, a stačí jí k tomu jen letmý úsměv či zajiskření v očích. „Prozrazení“ je dost naivní, ale vlastně je to má jediná výtka. Naopak ta neschopnost uzavřít 1 životní kapitolu byla dost uvěřitelná a celkově jsem byl spokojený, za mě silné 4*.

„Ještě si to rozmyslíme.“ - „Jo. Promyslíme to.“ Protože koupě nového auta se musí pořádně promyslet…anebo je to o něčem jiném? Je hezké mít kolem sebe lidi, kteří vám mají pomoct překonat tragédii. Jenže nakonec můžete dojít k poznání, že se ztrátou blízkého člověka se každý musí nějak vyrovnat sám. Britt a Claes Lehmannovi takovou ztrátu zažili a pořádně s nimi zamávala. Oba se s tím snaží vypořádat po svém, ale akorát se upnou k myšlenkám, které smrdí průserem, navíc oba zachází až příliš daleko…Tenhle film je plný bolesti a divákův hlavní úkol je vcítit se do hlavních postav, a to včetně osamělé a pořádně rozpité realitní makléřky Anette. Díky výborným hereckým výkonům to není nic tak těžkého, ačkoliv jedna věc je soucítit, druhá pak sympatizovat. S tím jsem měl trochu problém, s výjimkou obětavé Britt mi postavy k srdci příliš nepřirostly. Ale až na drobnosti spolu s trochu nadbytečným prostorem pro druhý pár Nisee a Vivi se mi režijní prvotina herečky Papriky Steen líbila, odměním ji slušnými 4*.

„Holubice přinesla zprávu. Princ Jan už je na cestě.“ - „Už se známe. A stejně mě nemá rád. Podle mě si myslí, že jsem namyšlená.“ - „Namyšlená…jak jen mohl na něco takového přijít?“ Film je ambiciózní a nepůsobí lacině, právě naopak, vizuálně to obstojí bez výtek. Spíš měli tvůrci problém s mísením 2 žánrů dohromady. Naštěstí pro film se postupně pohádka stále více překlápí do fantasy, ve kterém už je podstatně jistější. K příběhu a protivné princezně jsem si sice musel hledat cestu, ale postupně se to zlomilo. Těžší pro mě bylo naladit se na humor, který až na pár úsměvných záchvěvů spíš nefungoval, naštěstí těch rozpačitých pokusů nebylo moc. Prvek opakování dle vzoru Na Hromnice o den víc (a jemu podobných) zde fungoval překvapivě dobře. A zmiňované překlopení filmu do fantasy se až na nějaké to zaškobrtnutí podařilo. Závěr snesitelný. Film je téměř přesně na pomezí 3/4*, ale zvolím vyšší variantu, jde o opravdu sympatický počin. A tleskám písničce Tam za řekou (v podání Elišky Křenkové je to paráda).

(Verze: Dir. Cut) „Jenom vyhlídka na plechový bubínek změnila můj úmysl vrátit se zpět do matčina lůna. Kromě toho, moje pupeční šňůra byla již přestřižena. Už se nedalo nic dělat.“ Knižní předlohu jsem nečetl, ale atmosféra snímku pro mě byla jednou z nejdivnějších za hodně dlouho dobu. Už Oskarovo dětské vidění světa pronikající do světa dospělých podstatně dřív, než by mělo, navíc silně zdeformované jeho povahou, působí zvláštně, mnoho scén vyznívá absurdně, groteskně, zvrhle a v neposlední řadě nechutně (teda nic, co by trochu otrlejší divák nezvládl, ale třeba koňská hlava s úhoři byl skutečně barvitý výjev). S Oskárkem se sice těžko sympatizuje, protože to byl malý, zpovykaný, tvrdohlavý a zlomyslný (až místy vyloženě zlý) spratek, který si díky své schopnosti mohl dělat, co chtěl, ale divák fascinovaně sleduje jeho životní dráhu (a výkon Davida Bennenta patří k tomu nejlepšímu, co jsem u dětského herce kdy zažil). A to vše na pozadí dynamické historie města Gdaňsk. Zvláštní, ale zajímavý film, který si ty slušné 4* zaslouží.

„Co byste chtěl, aby se o vás váš syn v budoucnu dozvěděl? Aby si to pamatoval? Co byste chtěl, aby vaše nová rodina…?“ - „Jsem myč oken.“ A John, dělá vše proto, aby synovi zajistil co nejlepší možnou budoucnost…Pasolini mě zaujal už Zátiším, které mě emocionálně sejmulo. A podobně jako v o 7 let starším snímku tvůrce režíruje velmi úsporně, ale věcně. Znovu mnohdy nechává promlouvat pohledy postav místo jejich slov. A v tom tkví jeho síla, je málomluvný, ale přitom tolik říkající. Niterný, citlivě natočený, ovšem navzdory tématu nesklouzává k citovému vydírání. Johnovi ubývá sil, času, ale to nejtěžší ho teprve čeká. Jenže jak synovi vysvětlit, že ho matka navždy opustila a vy brzo zemřete, když vám na narozeninový dort podává svíčku symbolizující další rok života, který však už nepřijde? Koho si John vybere z možných zájemců je sice divákovi už nějakou dobu jasné, ale myslím, že u většiny publika proběhne tichý souhlas. Zátiší sice řadím o stupínek výš, ale to Nikam zvlášť nijak nedegraduje a pěkné 4* má u mě jisté.

„A co když to místo dostanu? Je to sice holá nemožnost, ale co pak?“ - „Pak mě a Brandta dostaneš zpátky do tepla.“ - „A co dělá takový osobní lékař? Utírá králi nos?“ - „To je buřt. Leze mu do zadku. Líže mu paty. Mluvíme přece o králi!“ Nemluvě o obstarávání královy manželky…Nebudu tu řešit přesnost historických reálií, každopádně, co do úrovně výpravnosti můžu konstatovat, že navzdory celkové komornosti se film rozhodně nemá za co stydět. Ale mně tohle dílko přijde zásadnější především z hlediska aktérů. Jde o snímek z roku 2012 a jeho hlavní protagonisté už tehdy tvořili dánsko-švédskou hereckou špičku či do ní později dorostli. Přesto jsem se dočkal překvapení, protože ač byli Vikander i Mikkelsen výborní, hlavní hvězdou byl Følsgaard, který si se svým bláznivým králem opravdu vyhrál. Ústřední dvojce každopádně fandíte, propukající romanci (stejně jako lékařův vzestup) s nimi prožíváte, ale dobře si uvědomujete, že se pohybují na až příliš tenkém ledě. A konec má pak patřičný emocionální dopad. Vidím to na silné 4*.