Sarkastic

„Na chvíli na sebe neupozorňuj. Bejt tebou nechodím do Fontány. Teda, dělej si, co sakra chceš, ale jestli chceš mou radu, už tam nechoď.“ - „Proč?“ - „Nejsi jako my.“ - „Dělám to samý, co vy. - „Jo, ale to je něco jinýho.“ - „Teď tě nechápu.“ - „Máš co ztratit. My už ne.“ Ale pravdu o tom, co všechno člověk vlastně ztratil, se může dozvědět až už je příliš pozdě…Monzón mě zaujal už Celou 211. A dojem si nepokazil ani Psanci. A to přesto, že žánrem i atmosférou jsou oba filmy úplně jinde. Psanci jsou retro. A od kostýmů přes rekvizity až po (parádní!) hudbu vydařené. A dlouho navíc úsměvné a příjemné. Ačkoliv pohodová atmosféra nezřízeného života začne postupně houstnout, zamilovaný hošan se zaplétá do čím dál většího průseru, a tvůrci v druhé polovině brnkají na podstatně vážnější strunu. Což potvrzuje i zdánlivě nenápadný, ale emočně silný závěr (pokud byl člověk někdy podobně nešťastně zamilovaný a „nevěděl“, dokáže pocítit docela přesně to, co Nacho). Až na detaily (zvláštní rozhodnutí policisty) to budou solidní 4*.

„Každopádně, kde je nepřátelská linie?“ - „Linie? Jasně. Ta je tady všude, chlape. Taliboš sem nahoru vystrčil rypák. My ho zahnali zpátky do díry.“ A v jedné takové „díře“ se brzy ocitnou naši hrdinové, a dostat se odsud kompletní bude jen pro vyvolené…Absurdní, přesto skutečný? Osvětová podívaná pro ty, kteří žehrají na „velká“ zpoždění Českých drah…ale k filmu. Prvních 30 minut se vlastně nic naděje a divák se jen dívá na to, jak se banda „myslitelů“ fláká na sluníčku a musí se prát s takovými nepřáteli jako jsou nuda, klid, rutina. Ale pak někoho napadne, že procházka v zaminované oblasti bez jediné(!) hledačky min je to pravé zpestření, a po jednom špatném našlápnutí začne ta správná zábava…Film je frustrující, paradoxní (SSSR totiž v touze vyhrát studenou válku hodně předvídal a geniálně se dovtípil, jak ty imperialisty jednou překvapit…ehm), nechybí mu napětí (ačkoliv otázkou u něj není „jestli“, ale „kdo další“) a silné emocionální momenty. A dobře si u toho uvědomíte, jak je lidské tělo vlastně strašně chatrné. Za mě to budou slušné 4*.

„Ráno jsem mu dala šanci, aby se zdekoval.“ - „A?“ - „Zdekoval se.“ Ale co když se nakonec vrátí, bude jim to skutečně společně fungovat? A co teprve až přijde na praní špinavého prádla z minulosti, to se těch chyb může udělat ještě víc…Po výborných Kobrách a užovkách jsem se na Prušinovského nový celovečerní počin těšil. Při vzájemném porovnání z toho Chyby vycházejí v mých očích o něco málo hůře, ale co do kvality jde objektivně o víceméně srovnatelné dílo. Znovu hraje prim uvěřitelnost, civilnost a snaha o co největší autenticitu. A studie vztahu, do kterého značným způsobem zasáhne ozvěna minulosti, opravdu působí poměrně věrohodně. Ačkoliv sympatie k aktérům se drobet mění, alespoň mně se pohled na 1 z postav k mému nemilému překvapení v průběhu sledování hodně změnil. To ovšem nic nemění na tom, že mě film dost bavil a oceňuju i tu poměrně riskantní sázku na neokoukané tváře (oba u mě zabodovali). A též konec má co říct, ten poslední záběr je dost smutný, ale tak už lidé fungují. Za mě to budou solidní 4*.

„Vážně chcete, abych vás vyloupil?“ - „Za pokus nic nedáte. A když to nevyjde, máte u mě ještě jedno kafe.“ První tragikomická, absurdní povídka, během které se lupič skoro není schopný dostat bez úhony na místo činu a ani potom to z jeho strany není žádná sláva, mě pobavila i nadchla originálním zakomponováním němé grotesky. Bohužel je docela násilně useknutá a epilog to moc nevylepšil, spíš vyvolal další otázky. Druhá povídka mě rozesmála už zpackanou sebevraždou na pozadí nápisu „Shit happens“. A profesionální únos mě bavil i dál. Škoda menší ztráty tempa v průběhu a (znovu) slabšího ukončení, i když jakási pointa by se v tom najít dala. Třetí z povídek (vyloženě podprůměrná) jakoby k ostatním ani nepatřila, a trochu úsměvu vyvolá až na konci. Závěrečná povídka vzpomínající na staré, dobré časy trochu pobaví, ale s první a druhou se už moc srovnávat nedá. Celkově vidím soubor povídek na slabší 4*, humor téhle „nezávislárny“ jistě nebude pro každého. „Copak se dá vyloupit mekáč?“ - „Vyloupit se dá všechno.“ - „Tak dem?“ - „Jo!“

„Shodou okolností mám v tomto fasciklu soubor textů od pacientů se schizofrenií a paranoidními poruchami. Později vám něco přečtu. Tito pacienti, například s hebefrenní schizofrenií, vykazují nutkavý sklon opakovaně vyprávět svůj vlastní životní příběh. Ale pokaždé to dělají jinak. To znamená, že se jejich osobnost skládá z řady překrývajících se příběhů…“ Už dlouho jsem nenarazil na film s tak prazvláštní, těžko definovatelnou atmosférou (skvěle podpořenou hudbou, kamerou a nasvícením). Navíc snímek plný absurdností, zvláštnůstek, anomálií a úchylek. A také ne úplně čestného vedení diváka ze strany tvůrců, kteří si s ním celou dobu hrají jako kočka s myší. A nepracuje se tu jen s divákovým očekáváním, ale hlavně přijetím toho, co vidí. A tak si musí každý sám položit otázku, kde je pravda. A stejně si nebude jistý, že to tak skutečně je. Já si každopádně po zhlédnutí tohoto filmu dám větší pozor na to, jak nakládám se svým odpadem. A k popelářům budu od teď malinko podezřívavější…MĚ totiž tak snadno nedostanou! Solidní 4*.

„Uhodila tě někdy máma?“ - „Ne. Máma nikdy.“ - „Proč to dělá táta?“ - „Je to jediná věc, kterou zná. Je to jeho způsob, jak říká, že je smutný.“ - „Ale nebrečí.“ - „Já vím. Ale někteří dospělí můžou být smutní a nedávat to najevo.“ Ne, kdepak, tatínek svůj „smutek“ dává najevo synům poněkud jiným, méně obvyklým a pro mladšího z nich nepochopitelným způsobem…Skrz naskrz klasická severská „depkařina“. Už od úvodního stolování divák rychle pochopí, že tahle rodinka nefunguje tak, jak by měla, a po „odstranění překážky“ je jasné, že bratry čeká vše, jen ne dětství a dospívání zalité sluncem, pohodou. Tím pádem je pro publikum snadné začít oběma bratrům fandit a soucítit s nimi. Vše se postupně vyhrocuje a hrůza doléhá na oba. A pak přichází už ne moc uvěřitelný, vyhrocený konec (jediná kaňka), kdy tvůrci až příliš tlačí na pilu, což film u mě stojí 1* (navíc je zřejmě jedno, zda jste nezletilí bez papírů či policií hledaní, z Dánska do Norska pustí asi všechny, ehm). Jinak slušný příspěvek na téma dětského zneužívání za 4*.

„Ten trotl architekt chtěl chatu natočit opačně. Povídám, že je lepší vidět slunko vycházet…“ - „než zapadat?“ - „Jo, protože ti to dává naději. To je problém celý tvý generace. Komplet. Nic vám není dost dobrý. Kurva, vám by prospěla válka! Všem do jednoho!“ Podobně očistnou partnerskou kúru doporučuje 9 z 10 vztahových poradců! Režisér mi naservíroval natolik drsnou podívanou s cynickým, černým humorem (přičemž postupně je tenhle film stále brutálnější, krvavější a na dějové zvraty bohatší), až jsem si místy s nadsázkou tak úplně nevystačil. A to je jeho jediný problém. Je zábavný, vynalézavý, ale Wirkola vůbec nezná míru a dost často ji překračuje. Pak člověk musí přijmout, že postavy jedou v nějakém „hero mode“ a vydrží „poněkud“ více („sekačka“ už byla vyloženě extrémní). Film mě ovšem nenechal dlouho pochybovat nad hodnocením, protože naštěstí přispěchal i s vtipným koncem, který mě v těch 4* utvrdil. „Cos to doprdele udělal?!“ - „No, tak…řeklas, že HO mám zastavit.“ - „Zastavit krvácení. Zastavit krvácení, Larsi!“

„Ti z nás, kteří se narodili jako zloději, taky jako zloději zemřou.“ - „Tohle vždycky říkával můj otec. Byl to zloděj.“ A Ramón se bude muset ještě hodně otáčet, aby z něho brzy nebyl mrtvý zloděj…Od prvního vkročení do podivné vesnice je divákovi jasné, že vtíravá úslužnost místních je silně podezřelá, nemluvě o jejich fyzickém vzezření. A od té chvíle začnou tvůrci také pečlivě budovat zneklidňující, mysteriózní, vtahující atmosféru, o které bych bez přehánění prohlásil, že jde o tu s velkým „A“, a film na ní jednoznačně stojí. A výborná hudba Philipa Glasse a spol. jí ještě podtrhuje. A hezký je i vizuál, nejvíc je animace působivá při čtení knihy. Filmu bych vytkl snad jen drobné opakování, čitelný závěr a jeho mírnou naivitu. Jinak jsem si ale tenhle animák užil a hodnotím ho slušnými 4*. „V tý vesnici žijí jen samý starý lidi. Ale velmi milý. Možná až moc příchylný.“ - „Příchylný?“ - „Jo, nakvartýrovali mě k jedný starý paní do domu, jakýsi Luise. Vlastně byli fakt vlezlý. Necítil sem se tam dobře. Dostal sem strach. Jako by něco tušili…“

„Pokud máš jakékoliv dotazy, nebo tě trápí něco, co jsi tu viděl, jsem tu pro tebe.“ - „Jediné, co mě trápí, je to, co tu nevidím.“ Jenže nakonec toho Johann uvidí tolik, až mu z toho začne být zle. Přitom tomu ovšem bude muset přihlížet bez toho, aniž by hnul brvou…Přišli chránit místní, aby ti mohli v klidu obnovovat svou zemi. Tedy, to jim alespoň řekli, Až na ten drobný detail, že tu jsou všechno, jen ne vítáni. A syn kolaboranta snažící se ulevit svému svědomí najednou uvidí při tom všem marném snažení světlo na konci tunelu v podobě vzoru, který ví, jak udělat v zemi pořádek…Bavilo mě to. Johannova počáteční zlost, že nikdo nic se současnou tristní situací nedělá, jeho nadšení z objevení obdivovaného vůdce až po postupné, čím dál silnější vystřízlivění. Oceňuju výpravu, technické zpracování, výběr specifického tématu (Holanďané v poválečné Východní Indii) či charismatického představitele Turka a jeho přeměnu z „badass“ ochránce na tyrana. Jen ten konec mě trochu minul (na rozdíl od přesného Johanna, ehm). Celkově dávám slušné 4*.

„Nevykládejte si to špatně, ale...“ - „Co? Vadí vám, že jsem žena?!“ - „Ne. Jen, že nejste odsud.“ - „No a?“ - „Nevíte, jakým způsobem tu pracujeme.“ - „Poslyšte, Velasco, jsem si naprosto jistá, že si s tím poradím. Jasné?“ Jen aby se nepřepočítala, protože nejen police tu funguje „jiným“ způsobem…Už výborný začátek (počáteční rozhovor 2 myslitelů, „cool“ úvodní titulky, vtrhnutí do banky) diváka chytne a nepustí. Jistě, je to ptákovina. Ale zábavná! Divák si u ní prožije šílenou španělskou jízdu s dynamickým tempem, kulometně rychlými dialogy, absurdními scénami a milou anarchií. A přitom všem je režisér ještě schopný nechat v tomhle chaosu probublávat sociální satiru, A pak je úplně jedno, že je to celé přestřelené, neb tahle hovadina má šťávu. Dám nadšené 4*. „Vaše teta?“ - „Jo. Díval sem se na televizi a...wow!“ - „Je klientkou?“ - „Ne, uklízí tam.“ - Uklízí v bance?“ - „Jo.“ - „Takže víte, že tam je. Mluvil jste s ní?“ - „Ne. Čekal sem na oběd, ale neuvařila mi.“ - „Bojíte se? Myslíte si, že by se mohlo něco stát?“ - „Jo, moh bych bejt bez jídla!“