Sarkastic

„To je krásné…a teď bych jen ráda věděla, co tady budu dělat…?“ - „No, to bych taky rád věděl…“ - „Prosím?“ - „To je přímo dojemné, jak se ženete do práce!“ Sekretářka, které přijde, že má málo práce, asi jiná doba…Přítelkyně pana ministra mě trochu překvapila tím, že Nový tu kupodivu nedostává tolik prostoru, jak by se možná mohlo zdát. A scény, ve kterých chybí, zábavností příliš neoplývají, spíš naopak. Problémem tohoto filmu totiž není brutálně jednoduchá zápletka (vypuštění drbu do světa), ale nedostatek humoru. Ten se (spolu s romantikou) vyskytuje totiž jen a pouze ve společných scénách Nového s Mandlovou, a to navíc ne úplně vždy. Někdy ta záměrná ostýchavost obou postav je ještě vtipná (hraniční „smích“), jindy u ní divák spíš rozpačitě zvedá obočí. Atmosféra je příjemná a František Paul odráží perfektní práci maskérů, ale humoru film nabízí prostě míň, za mě čistý průměr. „Je tu horko, hm? Neměli bychom jít chvíli na terasu?“ - „Tak pojďme!“ - „No, ale ono je to těžké…my tu totiž žádnou terasu nemáme.“

„Teď bych si s tebou mohl udělat, co bych chtěl.“ - „Do toho.“ Žena si porodí syna, vychová ho, vypiplá a pak přijde nějaká flundra, a matka je hned odsunutá bokem, no, kterou rodičku by to nezklamalo?! Jenže pomůže vypuzení vetřelkyně vůbec? Lůno je zvláštní film. Pro někoho i zvrácený, a to dvojnásob (klonování + incest). Hlavní hrdinka má možnost nadvakrát zpřetrhaný osudový vztah „obnovit“, ale je správné obejít přírodu a dát mu třetí šanci? Rebecca je zajímavá postava (i díky výborné Green). Bavilo mě hádat, co asi cítí, analyzovat ji i její motivaci. Ta je ostatně nejfatálnější a pod tíhou událostí se mění. A jestli divák přijme tu taktickou (?) pasivitu vůči „sokyni“, pochopí její chování potom? Myšlenka (podtržená koncem) je pak zřejmá a nejspíš i pravdivá, potud spokojenost. Horší je to s časem (replikant stárne rychleji? Anebo jen maskéři zaspali?), podobně jako „ozvěnami“ minulosti (jak Thomas tušil, že 1 z postav již znal?), za tyhle detaily 1* dolů. Mé první setkání s Fliegaufem každopádně dopadlo velmi dobře, těším se na další.

„Slyšel jsem, že jste byl zraněn. Kam vás zasáhli?“ - „Do hýždí, pane.“ - „To teda musí být pohled. To bych rád viděl.“ A Forrest dobře ví, že prezidentovi Lyndonovi B. Johnsonovi je slušnost vyhovět, zvlášť, když předtím J. F. Kennedyho trochu odbyl kvůli nutnosti odběhnout na onu místnost…A bavila i další setkání, ať už s Presleym, Lennonem či třeba Nixonem (následovaná velkým odhalením!), stejně jako řada dalších narážek (rozesmály „ovocnářská“ společnost či „slogan“ na samolepky). Tím spíš, když máte za průvodce toho nejlepšího běžce, stolního tenistu a úspěšného obchodníka s garnáty (už umíte vyjmenovat všechny způsoby, na které je lze připravit?), skvěle zahraného Hanksem, a jeho někdejšího nadřízeného (výborný Sinise). Příjemná je i atmosféra namíchaná z divákova dojímání, smutnění, stejně jako smíchu (nádherně podpořená soundtrackem plným výborných dobových pecek). Forresta jsem viděl kdysi dávno s dabingem a pak dlouho nic, po aktuálním zhlédnutí v originálním znění už přihazuju i tu pátou zaslouženou hvězdu.

„Myslela jsem, že ty košile jsou špinavé.“ - „Mám víc než 2 druhy prádla. Já nemám jen čisté a špinavé. Mezi tím je řada odstínů.“ Dvojka Krotitelů duchů patří určitě k těm zdařilejším z filmových pokračování. Nikoho asi nepřekvapí, že se v ní maximálně využívá konceptu divácky úspěšné jedničky. A pořád to funguje. Sice menší úbytek humoru divák pocítí, ale zase mu to tvůrci vrací zlepšením triků, efektů a vůbec vizuálu (takže v tomhle ohledu jsem už tolik netrpěl jako u jedničky). Film těží i z toho, že se stará známá parta sešla v kompletním složení, přičemž znovu perlí (Bill Murray je se svým starým mládencem stejně kouzelný jako v jedničce, ne-li dokonce víc) a přijde mi, že o něco málo větší prostor dostává Sigourney Weaver, s níž přichází i trocha té romantiky. Morální apel spolu se symbolem v podobě nejmenované sochy neruší a já celkově končím znovu na slušných 4*. „Teď testujeme pozitivní reakce.“ - „Jakým způsobem?“ - „Zpíváme tomu, povídáme si s tím a snažíme se to povzbuzovat.“ - „Ale zatím s tím nespíš, že ne?“

„Já nejsem vrah. Jen vyhledávám lidi, které je snadné...zabít.“ Už film, podle kterého je tohle natočeno, mě dost bavil. A pak jsem zhlédl skvostný pilot seriálu a už můžu říct, že vysokou úroveň humoru a originality si Waititi a Clement udrželi po celou 1. sérii, a to až po „zneklidňující“ konec. Zároveň se podařilo vyždímat téměř maximum i z toho „mockumentu“ (za vrchol považuju zvukařův „problém“), kdy často ani není potřeba, aby postavy do kamery něco říkaly, divákovi k pobavení mnohdy stačí jen jejich výmluvný výraz (s čímž souvisí i skvělý casting celé ústřední pětky, kterou jsem si okamžitě zamiloval). Prozatím tuto pecku, jež mi dokonale sedla, hodnotím jednoznačně 5 hvězdami a připojuju poučení, které jsem si odnesl. Nikdy, ale opravdu nikdy nehaste svěcenou vodou svého hořícího zaměstnavatele, pokud jím je upír…„Přišli jsme sem z Evropy asi tak před 200 lety, protože tam tehdy měli proti upírům celou řadu předsudků.“ - „Nelíbila se jim bledost naší pokožky.“ - „Nebo skutečnost, že zabíjíme a jíme lidi.“ - „Jo, to asi víc.“

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Jsi rozrušený, ale nemyslím si, že policie přijede, když řekneme, že někdo honí pár kluků, protože se vlastně nic nestalo.“ Po Vyšší moci a Čtverci mé třetí filmové setkání s Östlundem. Režisér sice znovu sonduje stav západní společnosti, ale líbí se mi, že se zaměřil zas na něco jiného. Dětská šikana na jedné straně, na druhé zas apatie a neschopnost dospělých účinně řešit problémy. Tvůrci mistrně pracují s emocemi publika. Cítil jsem obrovský vztek nejen vůči trýznitelům, ale postupně i odevzdanosti obětí a nečinnosti dospělých. Díky výborným dětským hercům se daří navozovat poměrně velká autenticita. A to i kvůli (nebo navzdory?) silně „nedivácké“ a často statické kameře, která moc neřeší, co zajímá publikum, prostě se dívá nějakým směrem, dokud ji nezúčastněný majitel nenatočí či nepřesune jinam. A pokud diváky na 2 tábory nerozdělí kamera, postará se o to nejspíš téma migrantů (závěrečný střet dospělých vše dovrší). I díky (znovu) slabšímu konci to budou i do třetice „jen“ silné 4*.

„Už dost řečí! Uveď mě v lože tvoje, prosím.“ - „Moje lože?! To začíná hezky…“ Prvních cca 20 minut je fajn, ale pak přijde Karasův návrat domů, který teprve odstartuje originální a opravdu zábavnou podívanou, která ze zápletky těží maximum. S Baarovovou jsem dosud viděl jen Panenství, ale zde byla jednoduše skvělá (mluvou, gesty i elegancí), stejně tak Nový je tu v jedné z jeho nejlepších rolí (a třeba jejich společný taneček byl skvostný). Ale hodně mě bavily i výborně napsané a zahrané vedlejší postavy, ať už klíčnice Nedošinská, všudypřítomný Láznička, veselá (Smutná) Gollová, Veverkův mastičkář, Paulův kořínkář, dohazovačka Šlemrová („Mlč ty hloupá, tři sta let starý obraz není přece žádná konkurence!“) a z nápadníků mě odrovnala Kreuzmannova kreace („Boty sem už nesehnal.“). I přes o něco horší dojezd tomu rád napálím slabších 5*. „Jen okus. Káva je výborná a máslo čerstvé.“ - „A na tuto krmi nelibou čekala jsem tři sta let. Vidím, ty mě hladem umořiti chceš, aby ses mě zbavit mohl, takového činu jen příbuzný schopen je.“

„Nemůžeme utíkat od toho, co jsme. Náš osud si nás vybere.“ Vášeň pro hru rovnající se zničující závislosti…Na tomhle filmu se mi moc líbilo, že nemusíte být hráčem, dokonce nepotřebujete ani znát pravidla k tomu, abyste si ho užili. Snímek je navíc vyvážený co do poměru hraní karet a dění mimo herní stoly, kde oba hlavní hrdinové klesají stále níž. Na Hráče jsem se primárně chtěl podívat právě kvůli ústřední dvojici a ti jsou naprostí sympaťáci, kterým lehce odpustíte, že občas fixlují, jak kdyby se nechumelilo (tedy hlavně Červ, který nezná míru). Ale dobré jsou i vedlejší postavy, kupříkladu takový Malkovichův Rus, který mi sice s tím přízvukem přišel nejdřív trochu k smíchu, ale jak jsem si na něj zvykl, stále víc jsem si užíval jeho ztvárnění. Nadšení do hry spolu s chutí na stále další se na plátno podařilo převést zdařile, jednotlivé „partičky“ baví, a pak je tu samozřejmě napínavý poslední duel…Samotný konec se mně líbil a ve svém vyznění mi přišel i vlastně dost pravděpodobný. Vidím to na solidní 4*.

„To vás baví být pořád za dobráka?“ Kým je hlavní hrdina? Panem Picklesem, veřejností milovanou a obdivovanou postavou z pořadu pro děti? Nebo Jeffem, o kterém se dá říct téměř přesný opak? Jsou to 2 tváře téhož člověka, který v soukromí truchlí nad smrtí syna, potýká se s rozpadem manželství a vrávorá nad propastí šílenství, aby před kamerou dál rozdával smích a naději. Kidding je zvláštní seriál. Je těžké ho zařadit, jakkoliv ho můžete odbýt označením „tragikomedie“. Dojímavý, úsměvný, infantilní, vážný, fantazijní, zábavný, depresivní, mimózní…a všechny tyhle stavy se mnohdy mění během okamžiku. Skvělý Carrey jednoznačně táhne celý seriál, ale kupř. i Gondryho příležitostnou režii rozpoznáte, ačkoliv v 2. sérii už méně často. Vůbec je druhá řada dokonce ještě podivnější. I po ní zůstávám na slabších 5*. „Jmenuje se Vivian.“ - „Pěkný jméno pro pěknou holku. Jsem napnutej jak kšandy!“ - „Je o něco mladší.“ - „To nevadí, pokud teda neprodává skautský sušenky.“ - „Krásně se směje.“ - „Ty klikaři!“ - „A doktoři jí dávají 6 týdnů.“

„Ty lžeš, jako když tiskne! Tvůj táta není v žádný cizině. Sedí v base, protože kradl!“ - „Sklapni, Kingi! To nevíš.“ - „Vím, protože sedí na stejným bloku jako můj táta.“ - „Už ne. Utekl.“ - „Jak?“ - „Vykopal si díru pod plotem.“ - „A čím jako?“ - „Lžičkou.“ Boy je svůj, spolu s ním i všechny ostatní postavy (každá nějak divná) a vlastně i celý film. Především hlavnímu hrdinovi musíte fandit. Má „originální“ způsoby balení (projížďka autem, koukání do „bedny“, aportování, romantické vyznání), umí mistrně (rozuměj zcela zoufale) napodobit Jacksonův styl tance (asi geny od podobně nadaného otce), zvládá si sám vyrobit cucflek a nosí ten nejvíc „cool“ účes. Ostatní protagonisté se také vyřádili, nejvíc ale asi sám režisér v roli otce. Celý tenhle film je hodně bizarní, tragikomický (pohodový i smutný) a povětšinou jsem se u něj bavil. Svéráz Waititi u mě tedy i počtvrté za 4*. „To bylo super! A o tom to je, hoši, nebo ne?“ - „O čem jako? Vždyť nám nakopali prdel! - „Co blázníš, kámo? Taky jsme jim rozdali pár dobrejch ran.“ - „Třeba jak jsi mu srazil botu nosem?“