stub

Nelítostný boj rádoby nekonformních znuděných adolescentů se zcela nepokrytě konformními ženami středního věku. Dlužno podotknout, že oba gangy jsou skutečně nemilosrdné, a to nejen při vzájemném vyhlazování, ale především svým zpěvem. Japonský název odkazuje k původům písní, které jsou spjaty s érou Showa a obvykle s prostředím yakuzy (angl. název je tedy zavádějící). Problém je, že originální písně a jejich "mateřské" filmy zná v dostatečné šíři asi málokdo a je patrné, že právě odtud těží velká část humoru (já sám si vybavil snad jen tři, přičemž tento segment jap. filmu poměrně dost sleduji). Nechci vypadat, že neumím uznat výkony mladých herců, ale nemohu si pomoci - jednoznačně nejlepší je postava veterána Yoshia Harady.

Myslím, že humor lze naplno ocenit jen tehdy, zná-li divák alespoň trošku klasické příběhy Yajiho a Kity (ve filmové podobě především studio Toei, často v podání Hashiza Okawy a Azumy Chiyonosukeho). Jde o skutečně extrémní parodii, humor kombinuje psychedelii a léčbu šokem, vizuální stránka je cítit po amfetaminech a místy i halucinogenech. Hudební motivy jsou podobně přímočaré, ani v nejmenším však psychedelické a ač stojí hudebně víceméně za houby (toto slovní spojení je příznačné;), jsou zpravidla celkem vtipné a dobře doplňují úchylnou atmosféru.

Ve zkratce jde o to, že Setsuko Hara očekává svého adoptivního bratra, který odjel na několik let studovat do Německa a po návratu si ji má vzít (k podobným adpocím se kvůli zachování rodu občas japonská šlechta uchylovala). Ten však přijede s německou přítelkyní Gerdou a západem ovlivněným smýšlením, které se domluvenému sňatku vzpírá. Logickým vyústěním je vnitřní krize obou hlavních postav, která je poměrně detailně zpracována, aby poté vygradovala do překvapivě lyrického závěru. Následný epilog (spolu s několika dalšími scénami) pak dokonale ilustruje dobovou notu ("je třeba kolonizovat Mandžusko") a dnes se oprávněně jeví jako propaganda, ne však víc, než se bude množství dnešních manipulací jevit za pár let (pokud tedy ještě bude mít lidstvo nějakou reflexi).

Perla, která ve stínu divácky atraktivnějších mistrových děl bohužel poměrně zapadla. Děj zde přehledně shrnuje vypravěč. V kontrastu se zmíněnou scénou bych si dovolil podtrhnout rovněž jednu, méně nápadnou, ale srovnatelně silnou, která naopak reprezentuje Yukii ve fázi nezralosti. Tu, kdy po Itakawovi žádá, aby se ji vkleče omluvil, on se ptá zač a ona odvětí, že jen tak - když dostane, co chce, rozpláče se jako malé dítě (scéna zároveň dokonale ilustruje archetyp Itakawy). Právě takto skromně zabalené velké obsahy jsou jednou z Kurosawových specialit. Závěrečný motiv, kdy apatický tchán znovuzíská odhodlání postavit se svému osudu, patří naopak mezi nejvýraznější, síla sdělení z něj doslova prýští. Herecké výkony jsou vynikající, počínaje samotnou Setsuko, přes (dnes již téměř legendárního) Denjira Okochiho v roli otce, Haruko Sugimuru jako tchýni a parádního zlouna Takashiho Shimuru (byť jeho role je v zásadě epizodní), dobří jsou i Susumu Fujita a Akitake Kono, jejichž postavy představují dva konce osy vztahu člověka a svobody.

Poměrně typická Teshigaharova existenciální sonda, tentokrát však maskovaná za detektivku. Pokud by snad někdo této "kamufláži" podlehl, bude po dvou hodinách patrně nepříjemně překvapen, jelikož o případu jako takovém Katsu nezjistí de facto nic. Zato(ichi;) se však dozví něco o sobě o životě jako takovém. Vizuálně intenzivní koncentrované obrazy k Teshigaharovi tak nějak patří, hutná a přitom jakoby abstraktní atmosféra jakbysmet. Herecké výkony mají příjemně vysoký standard, sám Katsu však nepřekračuje vlastní průměr (ani se však nedostává znatelně pod něj). Se svým VW Broukem nicméně aspiruje na největšího filmového drsňáka přinejmenším let šedesátých;)

Excentrická komedie vyniká zejména kontrastem mezi lehce surrealistikým vhledem do dětské duše a brutální porcí poněkud primitivního humoru. Většina děje se točí především okolo malé Mieko (která má mmch ještě dva sourozence, přičemž každé ze tří dětí má otce jiné rasy - typický okinawský humor, řekl bych), jejíž linie, kdy s kamarády hledá místního bůžka (Kijimunaa), je jednoznačným vrcholem filmu.

Kihachi žije v chudinské čtvrti sám se svým synem, s přítelem Jirem vyráží každé ráno do fabriky a svůj životní stereotyp rád utápí v saké. Jednoho večera potkají mladičkou Harue, jenž nemá kam jít. Pomohou jí, zařídí ubytování a práci. Kihachi nezůstane chladný a rád by ji viděl po svém boku jako maminku pro Tomia, terčem jejích citů je naopak mladší Jiro. Kihachiho žal se projeví nezřízenou konzumaci saké a postupujícím sociálním rozkladem, což vyvrcholí konfliktem se synem (pro YO velmi typický motiv). Situace se dá do pohybu až když malý Tomio onemocní, otec si musí půjčit peníze a rozhodne se odjet za prací. Konec je velmi půvabný, vtipný a na svou dobu i mimořádně originální a uvolněný. Na poměry němého filmu je tento nesmírně bohatý na dialogy. Již zde je patrné, že určující význam pro režisérovu optiku hrál vztah k otci (oproti Mizoguchimu, kde je zas velmi zjevný klíčový vliv životního příběhu starší sestry).

Zářivě excelující Mariko Kaga ztvárňuje do extrému dovedený archetyp ženy, jejíž život je definován pocity a na rozum tak nějak nezbývá prostor. Nakahirův debut Crazed Fruit proletěl ve své době japonským filmem jako světelný paprsek a v tomto směru bude asi vždy vnímán jako režisérův nejvýznamnější, já však považuji za zajímavější a silnější právě příběh Yuky, jejíž mentalita je sice zveličena a dohnána poněkud do extrému, ale právě tím dokonale odhaluje místa ženské duše, která mužům zůstanou navždy utajena. Vztah k hlavní postavě je výrazně ambivalentní (zjevný záměr) - od soucitu a sympatií k suverénnímu opovržení. Je zvláštní, že z patriarchálního Japonska pochází tolik režisérů s tak výrazným citem pro ženskou duši (od Mizoguchiho, přes Yoshidu, až po Goshu).

Pozdně novovlnná experimentální perlička svým pojetím dávající vzpomenout na vrcholná díla Nagisy Oshimy (k jehož dvorním hercům patřil i Kei Sato, protagonista hlavní (dvoj)role). Typická témata šedesátých let (levicová vlna a sexuální revoluce) zde ještě dominují v plné síle a jak se posléze ukáže, zasáhnou ještě hluboko do let sedmdesátých. Kvalit monumentálního Silence has no Wings sice nedosahuje, ale ve své kategorii se stále jedná o špičku.

Jeden z mých nejoblíbenějších od Ozua, jehož cit pro dětský svět, jeho podobnosti i odlišnosti se světem "dospělých", se ukázal být vpravdě mimořádným. Geniální a svým způsobem shrnující je scéna (následuje malý spoiler), kdy otec chlapce nažene do školy - kam se kvůli konfrontacím s místní partičkou bojí - s tím, že pokud budou agresory ignorovat, ti jim nemůžou nic udělat. Chlapci si posléze povídají a jeden říká: "Myslím, že když je budem ignorovat, stejně nás zbijí." Druhý: "Taky si myslím. Já bych byl radši, kdyby ignorovali oni nás, až je budem mlátit." Naprosto ideální úvod do mistrova díla.